Rimsy

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde.

Nenadchne, neurazí. Příběh o jedné rozhádané rodině, která se dostane do tajemného a nepředvídatelného světa, obsahuje hezké poselství v hezkém audiovizuálním zpracování. Ale nic moc navíc. Více zde.

Tohle filmové Menu spoléhá na vrstvení zábavných chodů, z nichž sice mnoho nevyplývá, ale celkem dobře se na to dívá. Éterická Anya Taylor-Joy je navíc překvapivě důstojnou protivnicí ďábelskému kuchaři Ralpha Fiennese. Jako oddychová jednohubka pro lehce náročnější diváky tedy Menu funguje, nároční milovníci promyšlené konceptuální kuchyně si však musejí nechat zajít chuť. Více zde.

Herec a režisér Jonah Hill má dlouhodobé problémy s psychickým zdravím, což tematizuje v novém černobílém dokumentu, který můžete vidět na Netflixu. Jeho óda na soubor metod psychiatra Phila Stutze však zanechává podivnou pachuť.

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy.

Jan Prušinovský se svým Grand Prix po dlouhých odkladech projel cílem, ale bohužel hluboko v poli poražených. Výsledku citelně chybí skloubení společenských témat s chytlavou komikou, čímž se předchozí díla autora vyznačovala, a občasné záblesky dobrých nápadů to nezachrání. Více zde.

Jeden z nejvýraznějších proudů evropského festivalového artu se se značným zpožděním dostal i k nám. Znalci rumunské tvorby budou odškrtávat povinné položky, většina náročnějších diváků přesto může být nadšena, že i u nás vzniklo něco takto promyšleného a silného. Více zde.

Pomsta je sladká a netloustne se po ní, utvrzuje se ústřední trio kamarádek v oprávněnosti svých ďábelských plánů. Výsledkem je naivní a nevtipná komedie pro ty, kteří nad vztahy už zlomili hůl. Více zde.

Výstřednost a exces jsou zpět v kodaňské nemocnici. Lars von Trier dokončil třetí řadu Království a i navzdory zhoršujícímu se zdraví předkládá silně autorské dílo, které stojí za pozornost. Dalších pět hodin v této šílené nemocnici nepřináší revoluci, ale zábavnou sebereflexivní nostalgii. A to vůbec není málo.

Michael Kocáb dle vlastních slov odchází od problémů a nedořešuje konflikty. Přesto se dokázal výrazně prosadit ve sféře populární hudby i mnohem méně populární politiky, k čemuž nový dokument Olgy Sommerové obdivně vzhlíží. O nic moc jiného se však film s názvem Michael Kocáb – rocker versus politik bohužel nepokouší.