Rimsy

Loutkový fantasy dokument či dystopická esej. Kambodžský snímek s ironicky optimistickým názvem měl premiéru letos na Berlinale, odkud si odvezl Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký výkon. Festivalově ostřílený režisér Rithy Panh se nás sice snaží přesvědčit, že Všechno bude v pohodě, výsledek jeho velmi unikátního filmového díla však zdaleka v pohodě není.

„Nic není psáno,“ burcuje hrdinný Angličan Lawrence své arabské spolubojovníky poté, co opět jen těsně unikne ze spárů smrti, a vzápětí se i v nehostinném pouštním prostředí nezapomene hladce oholit. Etalon dlouhých a vizuálně vytříbených velkofilmů definoval celou etapu filmových dějin a nejen díky dechberoucím písečným horizontům ovlivnil spoustu svých následovníků.

Jednoduchý příběh nám nejdříve představí Samiu (Nisrin Erradi), mladou těhotnou ženu, jež se ocitá v marocké Casablance bez jakéhokoli zázemí. Kvůli jejímu stavu ji nikdo nechce přijmout do práce ani do domácnosti, nakonec se jí ujme přísná pekařka Abla (Lubna Azabal). Ta žije sama s osmiletou dcerou Wardou (Douae Belkhaouda), provozuje malé výdejní okénko s domácím pečivem a po smrti manžela se zatvrdila před světem i sebou samou. Jak už to v podobných příbězích bývá, náhodné setkání oběma ženám převrátí život naruby.

Film Když promluvila se vrací do roku 2016, kdy investigativní novinářka deníku The New York Times Megan Twohey pomohla zveřejnit příběhy několika žen obtěžovaných tehdejším prezidentským kandidátem Donaldem Trumpem. Odvážné oběti se od veřejnosti dočkaly jen odsudků, pohrdavých komentářů či dokonce výhrůžek ze strany podporovatelů Trumpa, jehož americký lid zhruba měsíc po vydání článku zvolil prezidentem nejmocnější země světa. Zklamanou Twohey (Carey Mulligan) o pár měsíců později osloví její redakční kolegyně Jodi Kantor (Zoe Kazan), k níž se dostala informace, že jeden z nejúspěšnějších hollywoodských producentů Harvey Weinstein sexuálně napadl známou herečku Rose McGowan a že podobných případů se ve věhlasné továrně na sny odehrálo mnohem více.

Na třetí pokus se to Timu Burtonovi podařilo. Už od 80. let se totiž motal kolem několika zpracování Addamsovy rodiny. Jenže dvojici populárních snímků z počátku 90. let nakonec režíroval Barry Sonnenfeld a o animák, který se po průtazích dostal do kin v roce 2019, se postarali Greg Tiernan a Conrad Vernon. Makabrózní poetika Addamsovy rodiny se přitom k Burtonově stylu a poetice nadmíru hodí, takže fanoušci a fanynky tvorby čtyřiašedesátiletého rodáka z Kalifornie mohou jásat, že je dlouho vyhlížené spojení tématu a tvůrce konečně na světě. Přesněji řečeno, jásat mohou hlavně ti, kteří právě vstupují do období pubescence.

Před třiceti lety měl premiéru slavný animovaný snímek, který představil romantizovanou verzi Blízkého východu i průlomovou dabingovou roli Robina Williamse. Aladin dnes patří do Disneyho zlatého fondu, jeho cesta na stříbrné plátno však byla velmi trnitá.

James Woods ztvárnil Maxe, ředitele malé televizní stanice vysílající hlavně erotické a násilné programy. Max se zaštiťuje tím, že lidem dává to, co skutečně chtějí, a díky tomu mohou diváci ventilovat své niterné tužby bezpečným způsobem; ve skutečnosti mu však jde hlavně o vlastní výdělek a moc. Paralely se současnými mediálními molochy a vlastníky sociálních sítí postavených na zneužívání slabostí lidského mozku tedy snad ani nelze nevidět.

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde.

Nenadchne, neurazí. Příběh o jedné rozhádané rodině, která se dostane do tajemného a nepředvídatelného světa, obsahuje hezké poselství v hezkém audiovizuálním zpracování. Ale nic moc navíc. Více zde.

Tohle filmové Menu spoléhá na vrstvení zábavných chodů, z nichž sice mnoho nevyplývá, ale celkem dobře se na to dívá. Éterická Anya Taylor-Joy je navíc překvapivě důstojnou protivnicí ďábelskému kuchaři Ralpha Fiennese. Jako oddychová jednohubka pro lehce náročnější diváky tedy Menu funguje, nároční milovníci promyšlené konceptuální kuchyně si však musejí nechat zajít chuť. Více zde.