Rimsy

Stádo lam, prázdná vědra na vodu a úchvatné pouštní scenérie. Bolivijskou náhorní plošinu postihly klimatické změny velmi výrazně, což si místní pastevec na sklonku života odmítá přiznat. Konfrontaci s realitou se však stejně nevyhne. Utama se z festivalů dostává do běžných kin, a přestože nepředkládá výsostně originální příběh, jeho podání je dostatečně atraktivní na to, aby donutilo k zamyšlení i zatvrzelé popírače klimatických změn.

Klopýtání DC nebere konce. Zmatené univerzum nahodile představuje postavy a doufá, že se některá z nich mezi fanoušky uchytí. S Black Adamem to není jiné, rozdíl je však v nemalé star power Dwayna Johnsona, jež by mohla do kina přilákat i komiksem nepolíbené publikum. Výsledek však přesto vypadá jako další ze snaživých, leč bolestně nedotažených DC produktů, které se snaží diváky a divačky zahltit vyprázdněnou akcí.

Petr Václav nerezignoval na sociální témata ani v prostředí italské smetánky 18. století a předkládá starosvětský, zároveň však unikavý životopis o jedné pozapomenuté osobnosti. Výsledkem je zdařilý, i když v řadě ohledů poněkud neuspokojivý snímek. Více zde.

Osudy tří žen se protnou během hrozící globální katastrofy, která všem připomene, co je v životě skutečně důležité a smysluplné. Snímek stojí na chladně dystopické atmosféře a komplexní myšlenky o (nejen) ženském údělu spíše z odstupu nadhazuje, přesto je značně podnětnou a aktuální podívanou. Více zde.

Ženy mohou být silné, úspěšné a vyrovnat se mužům. Právě takové poselství se snaží předat v zámoří velmi dobře hodnocené akční dobrodružství z afrického prostředí Válečnice. Což je sice moc pěkné, bohužel však v dnešní době vcelku banální až zbytečné.

Předvídatelnému a navzdory množství postav přehlednému příběhu z dnešního pohledu trochu škodí nestřídmá, téměř dvouapůlhodinová stopáž. Ta je však především ve druhé polovině vyplněná množstvím stále atraktivního záškodničení, při němž Fairbanks proměněný v sherwoodského zbojníka ve slušivé kamizolce vyvádí akrobatické kousky a dohání zlovolnou vrchnost k šílenství. Herec byl proslulý výbornou fyzičkou, díky níž se obvykle nenechal zastupovat kaskadéry, a krkolomné kreace, jež bychom dnes mohli označit za parkour, bezesporu přispěly k jeho statusu legendy stříbrného plátna.

Zkušený režisér a scenárista Cristian Mungiu servíruje další z morálních dramat v rytmu rumunské nové vlny. Mungiu částečně ustoupil od typických dlouhých záběrů a také se snaží pokrýt více sociálně třaskavých témat. Přestože to není vždy ku prospěchu věci, zajímavou výpověď o evropské společnosti jsme přesto dostali.

Po ultrastylovém úvodu snímek postupně ztrácí tempo, jelikož vrcholí prostřednictvím postav, jimž se do té doby moc nevěnoval. Stále se však z velké většiny jedná o pohlcující zážitek, situující diváka doprostřed nenávistí prosyceného francouzského sídliště. Více zde.

„V Kalifornii je težké říct, co je skutečnost a co sen.“ Roberta Forda a Jesseho Jamese sice Andrew Dominik suverénně našel, ale s Marilyn Monroe se mu to už nepodařilo. Baz Luhrmann na realistické zpodobnění Elvise okázale rezignoval a v rozmáchlém životopisu se dokázal bez adekvátně prokreslené hlavní postavy obejít, avšak Dominik nenabízí podobně bohatý ranec zábavy, kterou by udržel divákovu pozornost; a to navzdory příjemným momentům, jež připomínají Malicka či Wese Andersona. Hlavním problémem Blondýnky je fakt, že oněch pár reálií, které o Marilyn všichni víme, není během filmu hlouběji rozpracováno, a tak se v mnoha variacích opakuje povaha jejího smutného osudu. Ano, Norma Jean měla velmi těžké dětství a Hollywood ji následně semlel – ale co dál? Až příliš doslovnými symboly se Dominik snaží zhmotnit významy, jež jsou však od začátku zřejmé. Díky obětavému výkonu Any de Armas a spoustě zajímavých, i když často jen na efekt hrajících nápadů se ony bezmála tři hodiny ve společnosti blonďaté ikony stráví celkem příjemně, ale ke skutečně drtivému dopadu toho přece jen dost chybí.

Po delší odmlce se na plátna kin vrací Alice Nellis, tentokrát s výrazně minimalistickým snímkem, v němž zúročuje své lyrické i pozorovatelské vlohy. Buko je citlivým příběhem o stárnutí a přijetí vlastních strachů, což je přece jen vcelku neotřelé (a hlavně dosud nevytěžené) téma.