Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (310)

plakát

Oni 2: Noční kořist (2018) 

Na rozdíl od jedničky, která se od většiny slasherů odlišovala svojí specifickou creepy atmosférou, se dvojka daleko víc vydává směrem čistého slasheru. Je tady sice několik náznaků, ale ta skličující atmosféra, která z jedničky udělala jeden z nejlepších hororů své doby, se prostě nedostaví. Prostor, ve kterém se film odehrává, se daleko víc otevírá a z filmu tak mizí home-invasion prvek. Nebral bych to ani jako mínus, pokud by film v roli čistého slasheru fungoval, beru to spíš jako plus, že tvůrci pouze nerecyklují děj jedničky a snaží se o posun a odvyprávění svého vlastního příběhu. Co je horší a co už se filmu odpárat nedá je, že jako samostatný příběh a hororový slasher funguje tak z poloviny a má spoustu nedostatků, jak žánrových, tak dějových, které ho sráží dolů. Zatracovat se dvojka Strangers, ale taky úplně nedá, především první půlka filmu jede ve slušné atmosféře a než dojde k samotnému nahánění rodinky po přívěsovém parku, má film co nabídnout, především budování vztahů mezi postavami je na hororové poměry celkem slušné. Postupně ale film bohužel sklouzne k průměrným hororům podobného ražení a závěrečný akt je pak naprosté odklonění od všeho předtím budovaného a satisfakce ve finále alá první Chain Saw Massacre se ani zdaleka nekoná. Johannes Roberts odvedl s druhými Strangers v celku povedenou práci, ale to co se povedlo Bryanu Bertinovi s jedničkou se mu zopakovat nepovedlo. Pár procent nahoru jde na vrub soundtracku. 59%

plakát

Ready Player One: Hra začíná (2018) 

Od Spielberga pro hráče a nerdy. Tak by se dal Ready Player One shrnout jednou větou. Film sice nemá dokonalého protagonistu ani dokonalého záporáka a ani dokonalý děj, ale i přesto všechno díky Spielbergově (a celého jeho štábu samozřejmě) vizuálně úchvatné práci a jeho umění odvyprávět příběh se specifickým kouzlem, jak to umí snad jen on, dokáže po celou svou stopáž natolik bavit, že nějaké nedostatky jsem přehlížel s naprostým klidem. Nač se totiž nad něčím pozastavovat, když všechno šlape jako ten nejlepší virtuální stroj a člověk dostává ohromnou porci zábavy na zlatém podnose. Ready Player One je Spielbergovská zábava, jakou si pamatujeme z Jurského Světa, E.Týho a Indiana Jonese, zařadit se po bok těchto „Spielberg velikánů“ nebude pro RPO žádný problém. Rozebírat a řešit by se dalo spousta věcí, od trošku odfláknutého budování světa až po to, že většina referencí na jiné universa je spíš stylu: Hele teď tady prošly Želvy Ninja a támhle byl Batman než aby je film využíval více do hloubky. Tady se film odlišuje od knihy snad nejvíc, ta totiž využívá reference mnohem důkladněji, jenže Spielberg a jeho tým provedli spoustu zásadních změn oproti předloze, které z toho dělají mnohem lepší sci-fi dobrodružný biják, než který by vznikl, držel-li by se čistě knižní předlohy. Filmu by pak jeho stopáž ani zdaleka nestačila. Nejlepším rozhodnutím bylo otevřít brány a oprostit se od 80 let a využít značek a postav z celé historie, díky tomu se film otevírá daleko širšímu publiku. Pro fanoušky filmů, knih, komiksů, her a hudby je tohle bonboniéra, kterou ve stylu Forresta Gumpa bude každý otvírat s nadšením 10 letého dítěte. Největší síla Ready Player One totiž není v ničem jiném, než v přenesení mysli každého diváka zpět do mysli dítěte, které si může představit svět bez hranic, kde je všechno možné a každý může být tím, čím chce. Hledat nedostatky odmítám, protože Speilberg mě poslal zpět v čase, dopřál mi dvě a půl hodiny čisté nerdské zábavy a už jen díky tomu jsem mu vděčný a ochoten odpustit kde co. Je až k neuvěření co ve svých 71 letech Speilberg dokáže, v době kdy většina lidí jeho věku bere počítač jako sprosté slovo, vystřihne film o virtuální realitě se vším všudy. Nezbývá než smeknout klobouk. Extra bonusové body za sekvenci z The Shining, která je naprosto dokonalá. 89%

plakát

Nikdys nebyl (2017) 

Surová sonda do mysli člověka, který se snaží vypořádat s démony minulosti. Netradičně bych začal hudbou, Jonny Greenwood potvrzuje, že je nejoriginálnějším filmovým skladatelem současnosti. Tenhle hlučný a kule rvoucí soundtrack, který nenechá mysl diváka na pokoji je přesně to, co tenhle film potřebuje a povyšuje to celý ještě o level dál. Místy se může zdát až moc hlasitý, ale právě díky tomu plní svůj účel. Lynne Ramsay postavila You Were Never Really Here jako rozbor charakteru a ač se to tak nemusí zdát, thriller o odplatě stojí až na druhé koleji. Tenhle film je hlavně o Joeovi, který není vykreslen vůbec jako kladný hrdina a při několika scénách z něj jde přímo strach. Díky tomu fakt, že svoje oběti porcuje kladivem, nepůsobí vůbec přehnaně, spíš jako nástroj, který zobrazuje jeho porušenou mysl. To že zachraňuje nezletilé dívky ze spárů úchylných boháčů, ale naznačuje to, že svůj morální kompas má nastavený správným směrem a násilí je jen cesta jakou se vypořádává s minulostí. Vzniká tak postava, která s přehledem utáhne celý film a po celou dobu se o ní chcete dozvědět víc a víc informací. Příběhové vyprávění pomocí filmového jazyka tady funguje na jedničku a Lynne Ramsay se opravdu překonala. Celý film díky vnitřnímu souboji Joea se sebou samým provází nejistota, kterou podtrhuje hra se skutečností a představivostí. Je to jeden z těch filmů, kdy si často budete říkat, jestli to co vidíte je skutečné nebo si to hlavní postava představuje. Rozumně je však vše ponecháno na úvaze diváka samotného. Joaquin Phoenix si drsňáka dává ve stylu De Nira v Taxi Driverovi, prostě testosteronový a zároveň procítěný herecký koncert, herectví v tom nejlepším slova smyslu. Phoneix je už nějaký ten pátek hereckým esem, které se prostě vyplatí sledovat v jakémkoliv filmu a tady obzvlášť. You Were Never Really Here předčilo všechna moje očekávání, čekal jsem revenge thriller, ale dostal jsem daleko víc a už takhle ze začátku roku je tu silný kandidát na jeden z nejlepších filmů letoška. 91%

plakát

Anihilace (2018) 

Už nějakou dobu se neobjevil film, který by mě tolik navnadil na svojí knižní předlohu, trilogie od Jeffa Vandermeera teď jde rozhodně na čekací listinu (která je už teď bohužel zatraceně dlouhá). Co mě na Annihilation štve je, že v Evropě není šance tenhle film vidět na velkém plátně. Nic proti 4k s podporou HDR na Netflixu, ale kino je prostě kino a tohle je zrovna ten z filmů, kterému by velké plátno slušelo daleko víc než gauč a televize. Oprostím-li se od nedostatků distribuce filmu a celé marketingové kampaně, pak už je na řadě spíš jen chvála. Film má sice jeden větší plot hole (proč k tomu majáku prostě nedopluli po moři a nevyhnuli se tak celé cestě džunglí?), ale to je spíš chyba úpravy scénáře pro plátno, v knize tohle bude mít nejspíš logické vysvětlení. Annihilation je jinak sci-fi filmem jako řemen, funguje ve všech žánrových větvích, do kterých se pouští. Od survival hororu až po ten hlubokomyslně kosmický (který zabrousí skoro až do Lovecraftových vod), vizuálně je to velmi poutavé i přesto, že někdy CGI vypadá trochu moc uměle. Annihilation nejlépe vystihuje věta, kterou pronese Natalie Portman při výslechu někdy v půlce filmu, „It was dream like. Nightmarish? Not always... Film se v tomhle duchu nese po celou dobu, střídá atmosféru mezi romanticky – poklidnou až napínavě – hororovou, to všechno v takovém podivném snovém oparu a Garland si velmi šikovně dokáže tímhle stylem vyprávění diváka podmanit. Má to v sobě něco z Aliena, The Thing, Arrival atd. prostě z každého sci-fi filmu, na který si člověk vzpomene a přesto dokáže Annihilation zůstat originální a vymykající se kolejím žánru. Ženská herecká čtveřice doplněná Oscarem Isaacem je skvělá, Natalie Portman v sobě budí Ripleyovou a nepřestává překvapovat, do čeho všeho se dokáže herecky ponořit. Zbytek osazenstva sice nedostane tolik prostoru, ale i z toho mála dokážou vytěžit dostatek aby jejich postavy byli zapamatovatelné. Annihilation je poctivý zastánce žánru, jeho pomalé, ale podmanivé tempo sice nemusí být pro každého, ale pro fanouška žánru tohle musí být jeden z nejlepších filmů posledních let. 85%

plakát

Mute (2018) 

Ultra light nealkoholická verze Blade Runnera v podání strmě dolů klesajícího Jonese, který se asi rozhodl světu ukázat, že po suchém Warcraftu dokáže natočit ještě něco mnohem horšího. Mute působí jako by se Duncan Jones podíval na Scottovu kultovní klasiku, pozval domů Michaela Roberta Johnsona a za hodinu přišli na svět s tímhle zmatečně prázdným scénářem. Nejhorší na tom celém je, že se to snaží působit až moc jako dílo velkého vizionářského režiséra, který předběhl dobu. Mute je ale důkaz toho, že Jones má do velkého vizionáře ještě hodně daleko. Netflix je v tomhle hodně zrádná cesta. Dostanete sice peníze, v podstatě na co chcete a absolutní kreativní volnost, to na první pohled vypadá jako super věc, jsou ale lidi jako např. Jones, pro které je to spíš cesta do pekla. Na Mute není vůbec nic záživného, je to jen spousta futuristického bordelu s naprosto nudným hlavním hrdinou, jehož myšlenkové pochody jsou naprosto nelogické a jeho sebedestruktivní povaha působí spíš směšně než jako badass postoj cool hrdiny. Alexander Skarsgård a jeho pohled utrápeného štěněte tomu taky moc nepomáhá a rozhodně nepodává herecký výkon, na kterém by měl celý film stavět. Celá honba za záchranou jeho lásky je strašně málo opodstatněna, vlastně jen úvodní částí filmu a zbytek Mute je jen pomalá honička skrze zbytečně zmatený děj. To Paull Rudd sice trochu přehrává, ale jeho herecký výkon je stokrát záživnější. Kdyby byl Mute alespoň o trochu víc přímočařejší, dalo by se mu ledacos odpustit, takhle je to jen naplněný sen jednoho režiséra, který zanevřel na fanoušky a bude muset udělat podobnou fintu jako M. Night Shyamalan, aby se vrátil zpět mezi ty, které se vyplatí sledovat. 30%

plakát

Black Panther (2018) 

Na jednu stranu strašně fajn a ve stopách Wonder Woman progresivní komiksárna, alespoň co se hereckého obsazení týče, stejně jako Wonder Woman ale příběhově představuje to stejné co předešlých deset filmů od Marvelu, jen tentokrát v trochu originálním bledě černém prostředí. Energii má Black Panther slušnou, dokonce i záporák je tentokrát non CGI vcelku slušný a s uvěřitelným motivem. Co hodně pokulhává je humor, který potěší možná tak 15 leté fanboye, ale ulítlá sranda ve stylu Thora: Ragnarok nebo nějaký extra zábavný humor ve stopách jiných komiksových filmů to rozhodně není. V Disney se teď nejspíš smějí nad tím jak zažehnali rasovou problematiku tím, že nám podali to stejné stokrát předtím viděné, jen v jiných barvách. Většina publika jim to sežrala i s navijákem, vlk se nažral a koza zůstala celá. Black Panther se zařadí kvalitou k průměru Marvelovek, efekt vyhoření sice trochu zpomalí, ale o žádné revoluci na poli neustále řešené rasové politiky filmů nemůže být ani řeč, tu naštěstí zvládají jiné indie tituly. Marvel si udělal další fajfku vedle dalšího super hrdiny, svět se točí dál a nic se nemění, ač se kampaň kolem filmu snaží světu sdělit pravý opak. 71%

plakát

Za zrcadlem (2018) 

Rok 2018 bude pro Nicolase Cage po delší době nejspíš rokem úspěšným, ale Looking Glass rozhodně není start, který by tomu napovídal. Co se na první pohled zdá jako super námět se postupem času naprosto rozpadne a z Looking Glass se stane naprosto nelogický thriller o ničem. Film se snaží na diváka hrát divadlo a působit záhadně, problém je, že odhaluje celé zákulisí a dělá tak pravý opak, je to jako dívat se na divadelní hru a stát přitom mezi kulisami za pódiem. První půlka filmu ještě v celku funguje, ale čím víc přibývá snah diváka zmást, tím víc je film hloupější a otravnější. Podobně stejně se zhoršuje herecký výkon Cage, který je ke konci naprosto zoufalí a je vidět, jak moc k sobě potřebuje kvalitního režiséra, který z něj vymáčkne maximum. Tim Hunter ukazuje, že tímhle kvalitním režisérem bohužel není. 39%

plakát

Lesní rituál (2017) 

The Ritual vyvrací takovou tu fámu, že čím déle ukážete monstrum, tím bude film efektivnější. Schovávačka monstra totiž ztrácí efektivitu, pokud odhalené monstrum nenaplní očekávání, které film buduje. The Ritual je díky kvalitní režii Davida Bruckera úspěšný právě v budování napětí a creepy atmosféry, nezávratně ale dospěje do suchého finále, které se po předešlém atmosférickém pomalém ději nedá nazvat ničím jiným než zklamáním. Lehko by se z toho mohl stát průměrný horor, protože přiznejme si to, příběh to není zrovna dvakrát silný a originální. Je to právě režie Bruckera, který ví kdy a jak pracovat s tempem a atmosférou (bohužel ne s postavami). Postavy jsou totiž jednotvárné a ploché, o žádné z nich toho nic moc nevíme a ani se v průběhu děje nedozvíme, jediné co víme je, že jsou na cestě za uctěním památky jejich zesnulého kámoše, za jehož smrt trochu je a trochu není zodpovědný jeden z účastníků výpravy. To je asi tak jediné pozadí, které postavy mají, těžko se tak navazuje vztah s divákem, kterému má na jejich osudu záležet. The Ritual je takovou vlajkovou lodí letošní ledno/únorové záplavy hororovými Béčky, režijně totiž útočí na špičku žánru, ale dějová stránka ho táhne dolů. 68%

plakát

The Cloverfield Paradox (2018) 

Netflix pustí trailer na Super Bowlu a ještě ten stejný večer vypustí The Cloverfield Paradox do světa. To kam se svět filmů "na požádání" posouvá je zajímavé sledovat, ovšem sledovat The Cloverfield Paradox v tohle kontextu je taky trochu paradoxní, protože jeho sledování není zajímavé ani trochu. Nevím odkud se Julius Onah vzal a jak se dostal k sérii Cloverfield, ale je mi trochu záhadou jak takhle nudný režisér, bez jakékoliv tvůrčí osobnosti mohl projít přes pohovor s J.J. Abramsem, který sérii zastřešuje. The Cloverfield Paradox je naprosto zmatený film, který se po celou svou délku snaží přijít na to co vlastně je až nakonec není ničím. Kdyby mi někdo řekl, že scénář tohohle filmu byl prvním testem stroje na náhodné generování scénářů ani bych se nedivil. Do stroje naházíte několik proměnných, pustíte mu Aliena, Vesmírnou Odyseu, Interstellar a pár dalších vesmírnejch fláků, zadáte spojení s Cloverfield universem a vyplivne vám to tenhle paskvil. Jediné co stačí říct ke kvalitě scénáře je sekvence, kdy se tři členové posádky vydají něco opravit, jeden z nich (John Ortiz) se de vlastně jen projít, protože je tam naprosto zbytečný, ta druhá (Gugu Mbatha-Raw) je tam jen proto, aby mohla sehrát srdceryvný rozhovor s tím třetím (David Oyelowo), který i přesto, že mu Hamiltonová řekne, že se celá ta oprava dá udělat dálkově, radši zůstane a umře. WTF? Celá ta estráda s alternativní realitou je jako když se baví parta pseudo znalců fyzikálních teorií po šesti pivech. Nic v tomhle filmu prostě nedává smysl. The Cloverfield Paradox je jedno velké plivnutí do tváře fanouškům téhle série, která měla do teď slušně a zajímavě našlápnuto, tohle je ale těžká zpátečka. Rozebírat tenhle film nemá cenu, protože k logickému závěru je nemožné dojít, snad si to J.J. Abrams příště lépe ohlídá. 25%

plakát

Nit z přízraků (2017) 

Označení drama je tady trochu zavádějící, Phantom Thread je spíš zvrácenou romantickou komedií a byla by chyba vyrazit do kina a nebýt připraveni na to, že se budete bavit, protože humoru je v Phantom Thread opravdu hromada, až sem se místy divil kolik. PTA je prostě unikát a to že tentokrát uchopil i kameru do vlastních rukou svědčí o tom, že na podobě Phantom Thread si nechal opravdu záležet. Je to vidět v každém aspektu filmu, všechno je v naprosté harmonii, pro milovníky filmu je tohle prostě pohlazení po duši. Filmový bůh sice neexistuje, ale PTA k němu má ze současných filmařů s náskokem nejblíž. Kde jen začít s tím, co všechno je na tomhle filmu perfektní, stačí už jen úvodní scéna s raní rutinou a každému musí být jasné, že tohle je něco extra. Ladnost s jakou je tenhle film natočen a zorganizován je až dech beroucí. Jonny Greenwood se vytasil s vyšperkovaným soundtrackem, kterým dokazuje a především posouvá svoje hranice kvality("House of Woodcock" je bezesporu nejlepším hudebním kouskem, který mohl film v posledních letech nabídnout). Mark Bridges si splnil sen každého kostyméra a to pohrát si s kostýmy z jedné z nejbohatších ér modního průmyslu a zvládl to naprosto dokonale. Daniel Day-Lewis se lépe se svou kariérou rozloučit nemohl, odchází v jednom z filmů, na který se bude vzpomínat stejně jako na klasiky 40. let Hollywoodu a jeho výkon jak je nepřekvapivě výborný, tak je velmi překvapivě vtipný. Vicky Krieps je pro mě objevem a bleskem z čistého nebe, postavit se velkému Lewisovi a vyjít z tohohle hereckého duetu jako rovnocenný pobočník je ukázka opravdového talentu. A samozřejmě Lesley Manville, která podala výkon ostrý jako břitva a přesto svou vážností možná ještě víc humornější než sám Lewis. Nakonec je tu sám velký PTA, který všechny tyhle prvky svedl dohromady a natočil kouzelně zvrácený film, který je bohatý ve všech ohledech. Phantom Thread bez pochyby vstoupí do historie, podobně jako There Will Be Blood a za 20 let budeme vzpomínat, jaké jsme měli štěstí, že jsme tuhle klasiku mohli vidět v kině v době její premiéry. 96%