woody

Hrozivě nudná a především zoufale nevtipná rádoby satira na Bondovky aneb jeden z nejpřesvědčivějších důkazů, že na Bondománii se v 60-tých letech popásal každý béčkovější producent... V hlavní roli mladší bratr Seana Neil, jenž opravdu příliš hereckého talentu do vínku nedostal a většina filmu strávíme záběry na jeho hypnotizující oči... Ve vedlejších rolích slečna Moneypenny Lois Maxwell a M Bernard Lee ve svých typických rolích sexy sekretářky a senilního šéfa. Jako padouch Adolfo Celi - záporák Emilio Largo z Thunderboltu... Doporučuji jen nejzavilejším fandům 007 jakožto zajímavou kuriozitu, podobně jako Casino Royale ze stejného roku...

Wiliam Devane jako těžké macho s hákem místo ruky vystřílí mexický bordel. Víc od toho nečekejte. Atmosférou mi to připomnělo No Country for Old Men. Nikdo mi nevymluví, že se tímhle filmem McCarthy alespoň trošku neinspiroval. Kdo chce od Paula Schradera umění, ať se podívá na Taxikáře... Milovníky 70's to však nadchne. Už jenom kvůli ruce v drtičce odpadu...

Jaký asi může být film s názvem Hell Up in Harlem? Jak napsal Tetsuo "Genialni. Uzasne spatne." Samotný děj jako by vypadl z příručky začínajícího scénáristy - vzestup, pád a krvavá (a to jakože hodně moc) pomsta mafiánského bosse Black Caesara. To by nebylo tak strašné, kdyby to mělo drive a styl. Styl to má, ale bere se to vážně, což na pováženou, když většina situací jakoby vypadla z Bláznivé střely. Hlavní hrdina je amorální zmetek, který krade šlapkám děti, věší lidi na řemenech na stromy, chlapa je schopen zastřelit jen zezadu harpunou nebo neozbrojeného střelou z akáčka do hlavy a miluje jako bůh. Jeho otec (!) je poctivej chlap, a když musí poprvé zabít přidává se pak k bandě svého syna. Jejich dialog "Zastřelil jsem! Musel jsem!" "Vítej v klubu, tati!" myslím dostatečně vystihuje blbost tohoto veledíla. Největším zážitkem jsou akční scény. Je jich tu požehnaně. A každá další je blbější než ta předešlá. Black Caesar je střelen do břicha v centru New Yorku. Po zběsilé honičce, která končí tak, že Caesar uškrtí vraha za bílého dne páskem od kalhot a to prosím pěkně uprostřed Times Square. Kdo neviděl, neuvěří. Vyjmenováváním těch neskutečně zábavných sekvencí bych tu strávil dost času a stejně by to bylo o ničem. Tak jen zkratkovitě: tlusté černošské hospodyně postřílí půlku italské mafie, kung-fu girl, probodnutí opalujícího se chlapa deštníkem na pláži plné lidí a to vybírám jen ty opravdu památné. Herecké výkony neexistují, scénář není, hudba se sestává jen z černocha vykřikujícího "Yeeah, Hell UP IN Harlem, yeeeah" a do toho šílený český dabing... Na pařbu s kámoši ideální dílo, které v kombinaci s šaolinskými bijáky, Edem Woodem a Monty Pythony nemůže zklamat. / Celé je to možno k vidění na You Tube.

Nj... Woody Allen poprvé a naposledy na Oscarech... A mí první Oscaři, které jsem viděl... Kdo by zapomněl, jak si Rejžek pletl Woodyho klarinet se saxofonem... Nostalgie.

Já vím. Po Z a État de siège jsem mohl něco takového čekat, ale myslel jsem, že americká produkce Costa - Gavrase trochu zklidní... Nezklidnila a tak dál plive žluč a síru na liberály a jim podobnou chamraď. Yvese Montanda nahradil Jack Lemmon. Jeho politicky neuvědomělý otec, jenž odmítá všechny ty přehnané politické teorie své snachy, ale nakonec přece jen prohlédne a uvědomí si zkaženost zahraniční politiky své vlasti je naivně napsanou postavou. Bravurně zahranou, ale otravnou, jako všichni ostatní. Příliš nepřekvapí - u Gavrase jinak velmi dobrý - střih. Přechod mezi flashbacky je totiž až otravný - protože není. Přecházíme v jedné časové rovině hned do druhé a naopak. Ale co je největší podraz na diváka je samotný průběh pátrání. Aby se jevil napínavější je nám hned ze začátku zamlčen hlavní důkaz. Odhalit jej totiž, tak každému rozumnějšímu člověku dojde, jak se věci mají... Na druhou stranu musím vyzdvihnout velice přesvědčivě ztvárněné prostředí Chile během vojenského převratu. Právě scény odehrávající se na vylidněných ulicích, na národním stadionu, využívaného jako internační tábor pro politické oponenty a zejména v márnici se stovkami zastřelených jsou skutečně silné a vypoví více než řečnění a obviňování všech pravičáckých sil. Raději doporučuji sehnat - sice ještě levičáčtější, ale o to lépe natočené - filmy, o kterých jsem se zmínil na začátku. No ano, Vangelis válí...

Ko - sti - čky! Díky bohu, že si z toho pamatuji jen ten závěr u vody, jak nám ukazovali co všechno se vejde do kořenek a co se nevlezlo, tak o tom nám poví někdy příště... Zlatý Sezam s jeho "Jedna. Číslo jedna. Jedna. Jedna a jedna je jedenáct. Jedna." ... (divím se, že na to v Sodě neudělali nějaký skeč, tak infantilní potenciál se už v ČT neobjevil - "Der Kopf" - "Hlova" - "Der Kopf" - "Hlova")...

Už druhý skvělý český film v jednom roce... Jen aby nám to vydrželo.

Za dva po prvním díle... Potenciál to však má, Dejdar aka Bernard Black jen prodávající CDčka není tak strašný jak se zdálo. I Matonoha ušel. Chvilkové záchvěvy bránic jsou sice slabota, ale v porovnání s Horákovými nebo jak se ta incestní burleska jmenovala je to požehnání...

Po prvním díle... S jistotou že to klesne o jedno... Pokud to vytahnou na tři, zatleskam...

"Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!" "FRANTIŠKU! To bys chtěl furt jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit. Lidi. Já to zakusil! Ono to bolí. Posaď se! Doneste mu kávu!" Únorové dny roku 1948. Blíží se ta slavná chvíle, kdy bude zatnut tipec buržouzům a reakčníkům a bude nastolen spravedlivý stát a vláda lidu... Takhle to zní jistě pěkně. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak to s bolševickým pučem ve skutečnosti bylo. Jednak byste to měli vědět a kdo to neví, tak ten tenhle film stejně nebude nikdy chtít vidět. On je to totiž snímek ve skrze ubohý a děsivě nudný. Po půlhodině trpíte menší klaustrofobií, protože ze zasedaček, kanceláří a ústředních výborů prakticky nevystrčíte nos. Schůzuje se a schůzuje, drajv je minimální, gradace nijaká, respektivně žádná. Vojtěch Trapl, děsná to postavička české kinematografie udělal od svého debutu (Tobě hrana zvonit nebude) dlouho cestu... No, jak se to vezme. Není už vidět mikrofon a díky formátu historické rekonstrukce už si je krapet více jist co chce vlastně vyprávět a nestrká sem psychadelické výjevy a filozofické proslovy. Ale přesto si podráží nohy svým vlastním scénářem, jenž je neskutečně zkratkovitý, zmatečný a celkově otřesný. Můžu-li srovnávat s jiným vyobrazením téže situace 5. dílem Gottwalda, vychází z něj Matějkova práce jako vítěz. Byť i Matějka má literární kvality žáka měšťanky, situaci podává srozumitelněji a pro diváka stravitelněji (neplést si s pravdivěji, dělí je sice 9 let, ale vylhanost zůstala). Trapl nechává herce tupě deklamovat skutečné výroky státníků, vytrahné z kontextu a to klidně ve čtyřminutovém statickém záběru... Sledovat takhle třeba Pántika je skutečné labůžo. A dostáváme se k hlavnímu bodu programu. Prim hraje zejména herecká etuda Júlia Pántika, jenž je neznámým dvojčetem našeho velikána. Nejenže vypadá úplně stejně, ale i ta dikce. A je ještě lepším řečníkem. Porovnat originál slavného projevu "Právě se vracím z hradu" s tou zdejší, tak je Pántik jasným vítězem. Je radost ho sledovat a těšit se na každý jeho projev, kino vždy ryčelo smíchy. Ten film je fušerský a hrozný, buďte rádi, že jej zřejmě nikdy neuvidíte (možná leda pokud se povede můj seminář Gottwald se vrací do Gottwaldova, jenž by se mohl stát zajímavou protiváhou k zavedeným THS a Festival otrlého diváka). (LFŠ 2008)