Othello

Pro někoho asi příliš akademický a odtažitý dokument, nicméně se obávám, že v případě Aalta - privilegovaného, stále uzavřenějšího a egocentrického architekta - by se těžko aplikovala tendenční metoda 'úspěchu navzdory'. Jakkoli se tam autorka snaží horko těžko vklínit role žen do jeho práce. Díky množství vynikajících dobových materiálů a útržků ze starých rozhovorů, které je doprovázejí, působí dokument překvapivě nenaplněně, melancholicky a fatálně. Pomáhá k tomu i vynikající (a veelmi povědomá, například znalcům Michaela Nymana) hudba Sanny Samlenkallio.

...a nejhorší je poslední záběr.

Bekmambetovo házení perel sviním. Kouzlo Vampire Huntera totiž zejména spočívá zejména v tom, jak odolává veškerým pokusům o filmovou analýzu. Ne že by prstění dějin sloužící jako kulisa pro navýsost béčkovou podívanou byla nějaká novinka (vlčice Elsa na tom má založenou celou kariéru... dobře ještě možná na těch výstavních déčkách), ale snad nikdo ještě nepracoval s takovou premisou tak jak Bekmambetov. Abraham Lincoln totiž oplývá stejnými prostředky jako režisérovy předchozí opusy, a to zejména neuchopitelnost fiktivního universa, fyzika ve službách scény a ne naopak, velmi specifický smysl pro humor (tedy pokud vám nepřijde vtipná scéna, kdy hlavní hrdina drží hlavu oponenta v kovářské peci a přitom usilovně dupe na měch, tak ano, ten film postrádá odlehčení), neskutečně bezskurpulozní nakládání s propojením fikce a reality či postavy, které neumožňují divákovi vcítění, ale nutí ho zabrat pozici pozorovatele událostí. V tomto případě se bohužel nemůže film opřít ani o herce. Výsledkem je film, který funguje daleko přirozeněji, když se v něm střílí do oka, házejí koně či zvedají lokomotivy než když umírá syn hlavního hrdiny a černí muži pod bičem otrokáře povstávají. Jádro zde totiž přese vše leží v neskutečně brilantních akčních scénách, kde tenhle kazašský vizuální úchyl vytírá oči všem režisérům, kteří rámují jeden či dva výstavní záběry celou scénou, zatímco zde slintající Bekmambetov vytváří galerii vizuálního perfekcionismu každým záběrem, čímž vytváří čistokrevný filmový komiks. Vtipný je zejména, jak využívání 3D efektů náleží zde zejména té záporné straně, která je následně brutálně zničena horizontální akcí prostřednictvím hlavní postavy. Jo a ten film stál necelých 70 mega. Ano ani zdaleka polovina rozpočtu posledních karibských kapitánů (kde se nic neděje). Poslední otázkou je kdo jest onou cílovou skupinou..? "Jdeme na ten film podle komiksu" dle hodnocení asi ne, "Dávaj něco o Abrahamu Lincolnovi" asi nejspíš těžko a "Prej nějakej novej film s upírama" taky nebude to pravý krémovo ořechový. Cílová skupina bude tedy zejména "Pojď s náma na novýho Bekmambetova!"

Tohle je kurva underground... Mimochodem, pokud budou dostávat posty ministry kultury lidi jako Jandák, tak se toho vážně mnoho nezměnilo.

Semtam sice skutečně vtipné a Carrey to občas strašně dává, ale pak se ty ksichty začínají pomalu opakovat. Finální dojem z filmu mám ale nakonec lepší než jsem čekal že budu mít.

3 důvody, proč jsem se královsky bavil, jakkoli zřejmě navzdory filmu. A přísahám, že jsem je měl v hlavě ještě předtím, než na mě ze závěrečných titulků vypadlo jméno Bély Tarra. 1) První třetina vypadá jako parodie na Turínského koně. Už ten první dialog, který nastane po víc než půl hodině: "Letos je lepší rok." "Čím myslíš, že to je?" "Traktor zní jinak."  2) Zbytek filmu vypadá jak parodie na Paddingtona 3) Celý tenhle kouzelně doslovný bizár je nasnímaný v opravdu překrásných obrazových kompozicích. Jakkoli se nabízí cynická poznámka, že není snad technicky ani možné vizuálně dojebat film, odehrávající se na podhůrské islandské ovčárně. Pokud se někde dozvím, že ten film je opravdu komedie, k čemuž jednoznačně navádí moment, kdy bratr jednoho z protagonistů tak nějak ze slušnosti zkousne, že k obědové tabuli přivedou nezletilého ovcodlaka, ale stejně mu to i další scénu nějak vrtá hlavou, tak půjdu na pět.

Ultimátní kompilace festivalových klišé. Dvě single ženy v arabském světě se pomalu sbližují skrze jídlo a děti. To vše snímané v neustálých detailech, protože foťák se stabilizátorem už dneska nic nestojí. V posledních 160 minutách jsem se musel jít omluvit Tarkovského Nostalgii.

Není to komedie.

"Live. Love. Submit." Interstellar jsem nazval manifestem pokory, Ad Astra je manifestem vlastní nepatrnosti. Ti, kteří říkají, že je film o ničem, mají pravdu.

Jako velký milovník Sonnenfeldova hraného zpracování jsem těžko překousával tlustou a zmatečnou postavu Gomeze, nicméně pak jsem zjistil, že se to opírá o úplně původní zpracování, tak jsem zmlknul. Není to vůbec blbý, ale o to víc je to vizuálně hnusný (myšleno ve zlém). Film obsahuje pár skvělých vtipů, nicméně odkope se závěrečným shrnutím. Addamsovic musí vždycky stát na opačné straně předměstského šosáctví a ne s ním žít ve vzájemném respektu. A ty mobily a noťasy si tady taky strčte do zadku.