Othello

Tři Švédky v Tyrolích bez tří nahatých Švédek a bez Tyrol. Zato s nahatým Křovákem a poučováním o tom jak to ty Křováci válej a my jsme dementi. Bez nostalgie či znalosti třeba legendárního dabingu je to na prostřelení hlavy, kterému nedávám nižší hodnocení ze stejně povýšených důvodů, jakými se tenhle film dívá na domorodé kmeny.

Na novém Jumanji není nejsmutnější to, že je to špatně natočená upachtěnost, která dokazuje to, že režiséři komedií zkrátka nejsou úplně vhodným materiálem k natáčení akčních či jinak velkolepých scén a jediné co ji zachraňuje je nasazení ústřední dospělé čtveřice, kde zejména Jack Black vládne v jedinečné transgender postavě propašované do rodinného filmu. Nejsmutnější je ten posun příslibu samotné hry Jumanji. Zatímco před dvaceti lety nám ona desková hra dávala dýchnout vzdáleným dobrodružstvím v neprobádaných a nebezpečných divočinách tím, že z nich vysílala proti protagonistům obrovská stáda zvěře, obří hmyz či tekuté písky s vědomím, že to tam někde venku v nějaké blíže neurčené divočině je, nová verze nás vrací zpátky na zem. V té je již jasně řečeno, že konec je neprobádaným krajům, konec je zážitkům za hranicemi známa, konec je dávání sbohem svému prahu, když jedinou možností, jak začít divoké dobrodružství je pouze v imaginárním světě v těle imaginární postavy, protože ve světě již není neobjeveného a nezmapovaného. Původní Jumanji na mě jako na dítě, nepůsobilo nijak rozjásaně, naopak nebezpečí bylo hmatatelné, velká část hraní se odehrávala na potemnělé půdě plné starých artefaktů, celý film se děl kdesi za deštivého podzimu a postava Johna Williamse byla v zásadě smutně tragická (ono přijít o celé dětství a dospívání kdesi na bílém místě na mapě...). Tahle rozjásaná estráda před nikoho neklade žádnou výzvu a je pekelně unylá.

Tak jsou klucí šikovní. Ve věku, kdy jsem já psal zamilované balady svým láskám z puberty a laškoval se socialismem, přišli Damon s Affleckem s opravdu dospělým scénářem, který otevírá celou řadu témat glosujících na trochu extrémním příkladu vlastně neodvratný krok k dospělosti, jakkoli ten znamená oproštění se od sobeckých svobod na úkor určité uniformnosti a obecně čitelným motivacím, jako je uznání svého místa ve společnosti či oběti na oltář lásky. Ukousnutý krajíc je však obrovský i pro dva urostlé chlapy, protože ve filmu jsou vlastně čtyři dějové linie (Damon-Williams, Damon-Driver, Damon-Affleck a Williams-Skarsgard), které jsou sice všechny vázané na jednoho jmenovatele, ale zejména u té, která zobrazuje flákačskou rezignaci (jejíž dno tak v perfektním krátkém cameu znázorní Harmony Korine - heh you gotta love this guy) bostonského předměstí je příliš zřejmé, že jí film potřebuje hlavně na začátku a konci. Mezitím jí prostě jenom musí držet naživu prostřednictvím více či méně zábavných scének. Kde já bych oskaroval až by se chumelilo, tak to by bylo v případě Minnie Driver, ta holka je neskutečná, odporuje obvyklým femme fatale stereotypům, zjevně její postava žije i mimo své scény a jejímu vztahu s Damonem jsou věnované nejsilnější sekvence, kterým kraluje výborný postelový dialog, snímaný pouze v detailech s utlumenými světly, kdy práce kamery a střihu znemožňuje prostorovou orientaci a připomene tak leckomu proválené víkendy, když venku ústavičně prší a vy ani nevíte, kolik je vlastně hodin.

Fandomský fetiš pro děti od 4 do 110 let, který tentokrát tuto svoji podstatu skrývá překvapivě neobratně. Naprosto logicky jdou každé nové Hvězdné války na plátna 14 dní před Štědrým dnem, když jejich hlavními dojnými krávami nejsou jenom diváci, ale hlavně uměle, na ruku vytvořená sekta fanoušků, na něž hned po odchodu z kina čekají nekonečné kompilace figurek od těch z amazonu za tisíc dolarů až po malinkaté, krví čínských dětí páchnoucí pindižvíky v každym posranym happy mealu. Nejsem natolik naivní, abych se nad tímto koloběhem kapitalismu automaticky rozčiloval (kor u Lucasarts), ale poslední Star Wars jsou tím nasáklé tak, že to kazí ten zbytek diváckého zážitku, co tahle série ještě má. Tolik zbytečných scén a záběrů na jinak nijak důležité potvory simulují pradávnou komediální berličku "vtipný záběr na psa" a nemají jiného účelu než podkladu pro 3D tiskárnu. Monumentálně tím trpí snaha o ponoření do nějakého imaginárního universa, když tam nic není jeho součástí a není co objevovat, protože všechno je chrstnuto před obličej, aby to viděl i támhle Bohouš. Navíc ikonických postav, strojů, lodí a prostor je tam až příliš na to, aby s tím film měl čas pracovat nějak nad rámec "stačí aby to tam bylo". Oblíbení obří čtyřnozí pěší roboti zde jsou jen proto, aby v jedné scéně šli dopředu, stříleli a pak se zastavili. Žádná interakce, žádná skutečná bitva. Což je skoro zločin, když nám občas dá film líznout úchvatných trikových sekvencí, abychom si pak uvědomili, čeho všeho jsme se nedočkali. Za nebezpečnou vyloženě považuju sekvenci, kde se Star Wars snaží být politicky relevantní tím, že prostě prohlásej, že každý nechutně bohatý musel přijít ke svým penězům nějakou levárnou. Čímž si pak nejspíše odůvodní to, že můžou ty nebohé Oscary Shindlery a Nicolase Wintony přejíždět pětitunovýma koněma. Pokud chtějí Hvězdný války dělat politiku, nejdříve musí vytvořit nějakou společnost, historii a nějaké aktivní, nikoli pouze reaktivní ideje. Při tom, jaká je tato série společenský fenomén je palba jakýchkoli politicko-sociálních meta tezí ďábelsky nezodpovědná a tvůrci by měli mít minimálně to svědomí do ní nezabrušovat. Uff zkrátka mě unavuje tahle kuřba fanouškům, ze které se třeba tento rok Marvelu již daří trochu kousat a učit diváka přizpůsobování se, zatímco tady se musím dívat na nějaký strašně špatně hrající důchodce, který kdyby nehráli v nějakym bláznivym sci-fi (tehdy vlastně ještě fantasy) v sedmdesátých letech, tak by pili piňakoládu v domě pro seniory někde v Baltimoru, ale místo toho musej tady běhat navlíknutý do strašných nesmyslů, dívat se na sebe jak v jehovistickým náborovým filmu a povídat si s pinpongáčem na zelenym plátně jak magoři.

Jeden z mála filmů, v jehož štábu se nacházel odborník na házení kočkou. Mimochodem viděl v tom ještě někdo jiný inspirační zdroj videohry Dead Space?

S Vladimírem Justem jsme se shodli, že hláška "Dej mu něco pod hlavu ať mu nezapadne jazyk." je nejvtipnější moment v českém filmu od Jméno kódu Rubín. Petříček neustále předhazoval perky expozice a zejména ďábelskou talkshow Toma Opatřila. Jan Rejžek zamlel něco o stalinistických čurácích a šel si to pustit znovu. Docela jsme čuměli, protože jsme si všichni mysleli, že už je dávno mrtvej.

120 BPM neni heterák, co jde s teplym kámošem do queer baru a vezme si na sebe solidárně boa. 120 BPM je prvotřídní homouš, co už v tom baru od šesti sedí a když tam dorazí nervozní doprovod s boa, řekne si pod vousy "Bože co to je za kreténa?" Konečně queer film, který neni natočený pro heteráky, aby je do omrzení přesvědčoval, že homosexualita je normální, ale film, který komunikuje s homosexuály samotnými. Nikdo tam nežebrá o ničí uznání či sympatie, nic není zredukováno na karikaturu ve prospěch zjednodušení celé problematiky (taky za to zaplatíme 140minutovou stopáží). Opoziční strany se relativně trpělivě snaží komunikovat, obvinění ze strany Act Up nejsou nikdy potvrzena ani vyvrácena. Po filmu nenastane pětiminutovka vysvětlujících titulků. Být homosexuál, byl by film pro mě nejsilnější identifikační zážitek minimálně od Top Gun. Protože se mi tolik štěstí však nepřihodilo, nebudu předstírat, že jsem se dokázal na film patřičně navázat. Hvězdu však přidávám za fascinující setkání s bolestivou, tragickou, pomalou smrtí a surealitou okamžiku skonu v poslední čtvrtině.

Je to trochu buzzkill, když vás film pozve k baru k nachcanýmu starýmu mládenci s bouchačkou a nudným tatínkovi od rodiny, přičemž pro další dovolenou si vybere jako parťáka druhou variantu. Protože hned jak se rozpoutá genocida, tak nám dojde, že tentokrát nebudeme jenom sledovat, jak si v různých patáliích poradí protagonisté, nýbrž každá ta situace bude mít ještě prolog, kdy na sebe všichni budou řvát, že né a pak jako že teda jó, a také samozřejmě epilog, kdy po každé takové situaci se ještě všichni budou muset osahávat a ptát se, zdali jsou oukej. A Dowdle z toho nijak alibisticky nevybruslí, protože točí žánrovku, žádné syrové realistické drama o hrůzném konfliktu kdesi daleko, ale prostě napínavou podívanou se všemi chybami a berličkami, které k ní mohou patřit. A ve které se nepoflakuje nic jiného než chodící mauzoleum Pierce Brosnana, které odkazuje nejen na svojí nejzásadnější filmovou roli, ale také na svůj legendární pěvecký výkon v Mamma Mia! Tady je to pravda o něco lepší.

Původní Flatliners nebyla ze scénáristickýho hlediska sice taky žádná party hard, ale postavám jsme mohli věřit jejich sebedestruktivní zanícenost z potřeby sobeckého poznání, čemuž ještě dopomáhala stylizovaná, hyperaktivní režie rozjetého Schumachera, která celou zápletku umístila do opuštěných gotických interiérů a tichých ulic hostilního města chvíli před nespecifikovanou apokalypsou. V remaku si banda rozmazlených děcek působí klinickou smrt, aby jim to šlo líp ve škole, zatančili si, zapíchali nebo PEKLI DOMÁCÍ CHLEBA! Zájem o osudy těchto povrchních, bezcharakterních bytůstek, nehledě na spoustu neinovativních lekaček a strašáků, jsou samozřejmě úplně na bodu nula a film nic jinýho nemá. Ani ten vizuál, který z původních Hráčů dělal to, proč si jej alespoň někdo pamatuje.

Na začátku dokumentu je nám řečeno, že autista netrpí, protože je postižený, nýbrž proto, že je neurodiverzní, nicméně svět je vybudován pro neurotypické. Tomu je podřízeno i jeho zaměření, které schválně naprosto vynechává jakékoli lékařské hledisko problému, nýbrž se snaží nahlédnout do neskutečně barvitého, neurotického a přitažlivého světa, který tak nějak dává vlastně větší smysl než ten pragmatický, reálný. Janek si tak sice umetl pohodlnou cestičku, ve které jen snímá aktéry, aniž by měl nějaké větší tendence stavit před ně nějaké nosné situace a roztomile není schopný zastřít fakt, že autistům jejich uzavřené mikrosvěty prostě závidí, ale ono se mu vlastně není co divit. "Jsem ti ten plakát udělal takovej uměleckej. Ty takový blbiny děláš, ne?"