Othello

Je fascinující, jak spousta lidí nedokáže najít vynikající příběh, pokud jim film výslovně neříká, že ho vypráví. V Jupiterově měsíci jsou desítky podnětů a nápadů prakticky v každém z jeho dlouhých neuvěřitelně komponovaných záběrů. Nic přitom v něm neškemrá o vaše sympatie, postavy jsou zmatené, utahané, zkorumpované a sobecké, uprchlickou tematiku nevnímá čistě jednostranně (dočkáme se i teroristického útoku) a nepodává odpovědi. Pouze vizi strhaného, zmáčeného kontinentu, prostého zázraků, jehož slabost odhalil příliv přesvědčených, hlavu nesklonivších uprchlíků, utíkajících před zkázou. Něco takhle divokého a radikálního bych čekal od pětadvacetiletho režiséra. Minulý rok polská Poslední rodina, tenhle rok maďarský Jupiter, Česko by fakt mělo odevzdat filmařskou průkazku na dalších deset let.

Bože, jak já nenávidím svět Nancy Meyers. Ty bohaté lidičky, co se potkávají po cestě z farmářských trhů, své generické problémky hystericky řeší nad hodovními tabulemi, polovinu filmu sedí v autech a taxících, ze kterých přestupují do luxusních restaurací, kde se baví o tom, jak chtějí, aby je někdo miloval, ačkoli na nich není nic k milování, protože jsou nekonečně povrchní a zaměnitelní. Prázdnota postav je zde dotažena k dokonalosti, rámovaná nesnesitelným přehráváním prakticky všech a je vyloženě bolestivé sledovat, jak nefunguje například úvodní charakterizace postav, kdy vás ani na sekundu nenapadne, že utahaný a olezlý Jack Nicholson je progresivní hip-hopový producent, který dovádí s Amandou Peet. Je to prosáklé naprostou únavou hodnot, která nám oznamuje, že nemá cenu se snažit vymanit ze své škatulky a vykročení za rámec očekávání, definovaného věkem či postavením, je nepřirozené hraní si na něco, co člověk není. Naprosté odsouzení. Meyers je americký Vejdělek. Fujtajxl.

Film tak dementní až mi přijde stydno se nad něj povyšovat. Collet-Serra je jeden z nejlepších současných žánrových režisérů a svými nápady a dynamikou prakticky vždycky vybojoval z naprosto strašlivých scénáristických kusů alespoň průměrný zážitek. To samé platí i zde, ačkoli si dovolím tvrdit, že takovouto zvlčilost v ruce ještě nedržel. Moje tajná teorie je taková, že Serra totiž scénáře nečte, ale aby ušetřil čas, tak je rovnou přepisuje obraz po obrazu do technických scénářů, potažmo storyboardů. Na stránce 109 už pak rozhodně neví, o čem byla strana devět, což o to, on nejspíš ani neví o čem byla strana 107, ale místo toho si tam vymejšlí, jak se budou lidi v dlouhých digitálních záběrech řezat sekerama a kytarama za asistence poletující kamery a za to já ho mám rád.

Pradědeček Howarda Wolowitze a vynálezce Clark Kent brýlí Kristian s přehledem přetejká na stupeň vítěze v celogalaktické soutěži o nejslizštější filmovou postavu odevždy navždy a střídá tak Heydena Christensena z Epizody II Hvězdných válek. S větou "...protože jsem s vámi přestal mluvit slovy, ale začal mluvit tlukotem svého srdce." už byly všechny hradby probořeny a já v plodové poloze na okraji svého křesla prokousal nehty u zbytku. Btw, máte-li v sobě sebemenší stopy feministického cítění, you gonna have bad time.

Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím.

Scorseseho hyperaktivní, hysterická, epizodická a bez uzardění zkoksovaná režie zkrátka nezvládá utáhnout náměty s menším počtem postav. Sledování nijak zvlášť dobře navazujících scén, kde na sebe divoce vřískají 4 přehrávající herci lze unést, ba užít u subjektivních biografií pokrývajících několikaletá období, v nichž jsou v zásadě všechny postavy na drogách (Goodfellas, Casino). Horší je to u příběhu středostavovské rodiny, ohrožované neústupným násilníkem, jež se odehrává v průběhu několika dní. V zásadě je to taková zběsilá škodolibá zábava plná srandovních kamerových zoomů, ale i přes svou nebetyčnou úctu k režisérovi, musím přiznat, že Cape Fear není moc víc, než jen roztomile blboučká jednohubka. EDIT: 2023 - Nepochopil jsem předtím, že ten film je vlastně parodií na thrillerové a home invasion postupy. Zejména přehrocený Nolte působí jakoby mu někdo pořád házel někdo něco do pití. Že do tohohle exploitativního hereckýho cirkusu úplně v pohodě zapadla mladá Juliette Lewis, dokazuje že takhle holka byla od začátku na úplně jiný startovní ploše než většina jiných hereček. "I spent fourteen years in an eight by nine cell surrounded by people who were less than human. My mission in that time was to become more than human. Granddaddy used to handle snakes in church, Granny drank strychnine. I guess you could say I had a leg up, genetically speaking."

Pokud jsem po první třetině musel tiše uznat, že právě na mě byl zahrán nejdéle vystavěný vtip na světě, tak jsem pak ochraptěl zklamáním, že to tak nebylo zamýšleno a jednalo se pouze o sofistikovanou narativní hru, kde celá ta první pasáž je ve své podobě přesně na svém místě. Chápete ten potenciál, vytvořit půlhodinovou pomalou, klinickou, bolestivou, tichou sekvenci, abyste jí potom shodili jedním zpovykaným záběrem? Bohužel Foxtrot se nad sebe povýšit nedokáže, ačkoli se strašně snaží tvářit že ano. Je to strašlivě těžkopádné a k závěru až bolestivě doslovné a jalové kdy v dlouhých, statických záběrech musíme sledovat dialogy jako "Ty jseš jako ten bagr. A já to auto, které zvedá." "Já si spíš myslím, že to ty jsi ten bagr. A já to auto." Ughrrr.... PS: pro ty, jimž přijde rumunská nová vlna jako dobrý nápad, bude tohle pohoštění

Až hmatatelně bylo cítit, jak v průběhu stopáže ze mě opadává má pověstná velkorysost. Film obecně má být spíše ztvárněním nikoli popisem, nehledě na to s jakou historickou veličinou operuje a proto mi opulentní žadonění o pozornost a autorské zkratky nevadí. Těžko ale snáším autorské extenze a zde nejsou nikterak taktně zakomponovány, naopak jsou příšerné, kýčovitě nevkusné a jednoduše odhalitelné. Ano, dívám se na tebe, desetimetrová prodlevo v metru mezi zastávkou Piccadilly a Westminster. A nejsi v tom sama. Již od začátku je jasně rozpoznatelné, že postava (samozřejmě) mladé, hezké sekretářky ve filmu existuje jenom proto, že snímek jinak zoufale postrádá ženskou postavu (její reálný předobraz navíc pracoval pro Churchilla až o rok později). Studio samo přiznalo, že scéna v metru je úlitbou současné audienci, která by možná nezajistila tržby z důvodu, že vlastně sledujeme jenom příběh starých bohatých bílých mužů, jak mění svět. To je sice pravda, ale já jsem si nevymyslel, že máte točit film o britský politice ze 40. let. Míra nevkusu těchto připsaných scén je navíc návratem k válečným agitacím, kdy dav jednohlasně skanduje stanovisko hrdiny a podtrhuje ho pevným pohledem roztomile přesvědčené dítko, které nenechá nikdy zemi padnout do rukou nepřítele. Aby má bolest nepolevila, zahraniční plakáty se zaštítily rozsáhlým doporučujícím textem převzatým z recenze ve Washington Post, který zní: "The movie we need right now. This is the portrait of leadership at it's most brilliant, thoughtful and morally courageous." Churchill ale není ani zdaleka historicky jednoznačná, univerzálně kladná postava. Jakkoli se jeho monumentální zásluhy na výsledku 2. světové války nedají upřít, mnoho jeho jiných historických momentů je značně problematických, ať se již jedná o Bůrskou válku, správu kolonií či sklony k rasismu. Jeho nekritické nanebevzívání jako roztomilého, neústupného glosátora se spoustou lidských chyb, ale srdcem vždy na správném místě je do jisté míry zodpovědné za současný kult rozšafného vládce s minimem empatie, zato spoustou vtipných hlášek v rukávu, jehož plodů si tu třeba my užíváme již několik let plnými doušky.

V určitých momentech nepříjemně povědomý pocit ztracenosti, únavy a osamění během nejšedivější americké zimy posledních mnoha let. Dalo by se možná namítnout, že to utlumení barev jde až zbytečně moc na ruku v celkově bezútěšném vyznění snímku, nicméně k dobru mu však přiznat, že svou náladou je celou dobu konstantní a nenabízí vlastně žádné východisko, kterým by jinak tak trochu popřel sám sebe. Surreálná několikadenní cesta do Chicaga, kde se čas protahuje do zdánlivě nekonečné černé hmoty ze které není úniku, protože kolem je jenom mrazem pokrytá pustina ohraničená kužely světel auta je nejtemnějším obdobím bratří Coenů. "I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that."

A tak končí naše komédie. Zlo prohrálo a dobro žije. Vám, paní, vidím, že se slza v oku blyští, že to v životě nechodí jak na jevišti. V životě našem opáčně to bývá. Tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: svět bude lepší, dáme-li si práci. Je marné vzlykat, modliti se zdrávas, vše záleží jen na vás, na nás a hlavně teda tady vlevo na vás! ____A po letech útrap to konečně vypadá, že celá naše trudná společná cesta se sérií Insidious dospěla hořkého, nudného, hloupého konce, jak se nabízelo již od začátku. A já doufám, že slib bude dodržen. Poslední díl samozřejmě nepřináší prakticky nic nového, snad krom jednoho zajímavějšího twistu s povahou vidin, jež protagonistka měla v dospívání. Zbytek je opět estráda rozdělená na nějaké čtyři dny a pět nocí, kdy ve dne si máme odpočinout od toho jak v noci na nás pořád něco uřvaně skáče po tichých jízdách kamerou ve tmě. Aby byla zbourána iluze denního safe space, tak samozřejmě na nás vyexploduje naprosto zbytečná a ničím neodůvodněná lekačka ještě za bílého světla. Snažil jsem se alespoň užít si ty klasické hororové rekvizity či pěknou ošklivost hlavního bubáka, leč ono to prostě moc nejde, když musíte neustále počítat s tím, že najednou může kdykoli do filmového rámu vlítnout nějaká věc a hrozně zařvat. Pitomoučká ezoterická mytologie to nepodrží a přehrávající postavičky strašně připomínaj statické figury ze Strážné věže. Příslib toho, že bych již nikdy nemusel vidět Lin Shaye hrát za ten poslední díl ale docela stojí.