Othello

Brannaghovi se po nevydařených experimentech s velkorozpočtovou filmařinou (Jack Ryan, Thor) podařilo najít to správnou šachovnici, ve které jako filmový režisér může vyřádit i se svým scénickým cítěním. Pódium čtyř vagónů je pro něj ideálním settingem, ve kterém totiž dokáže pracovat s oblíbenými divadelní formální postupy a přesto využívat všech možností filmové řeči. Je tam vidět ta radost, to vyžívání se v rozličných sebemenších detailech, v rozestavování objektů a zejména v pohybu skrze scénu, kde se můžeme nechat mást či naopak sbírat indície pouhou prací s filmovým rámem. Je sice fakt, že divokou zalidněnost úvodu v Istanbulu, ve které přicházejí do filmu jedna postava za druhou v přeplněných ulicích úžasně hektického velkoměsta už film nepřekoná, ale pak zase přichází na řadu tichý obdiv nad důmyslnou prací s prostorem, v němž dlouhé, vycizelované záběry dělají maximum pro to, aby neopakovaly jakýkoli předchozí postup. Je to reminiscence té nejklasičtější filmařiny těmi nejsoučasnějšími prostředky, je to krása a zase po dlouhé době film, kdy venku zuří bouře, do kina zatéká, projekce je maličko nakřivo, ale já zase sedím, nedutám a čekám jak to s tou Bierhanzlovou mastí na lysinu pastí vlastně bylo a nic mi nechybí.

Kdyby George Clooney míň posedával s křížovkama v kavárnách, s úsměvem popíjeje Dolce Gusto, jak se mě snaží přesvědčit reklamní bannery a místo toho se zahrabal pod peřinu se scénářem a snažil se ucelit například způsob vyprávění, tak by třeba alespoň každá scéna nevypadala naprosto odtrženě od zbytku filmu a neustále se neměnila nálada od bizarní komedie po historickou obžalobu. Vedlejší postavy by tam taky třeba nebyly jen kvůli jedné scéně a nevršily by se zápletky dříve než by byly definovány charaktery. Matt Damon by třeba mohl hrát něco jiného než postavu Williama H. Macyho ve Fargu, akorát v jiném zasazení. A hlavně, hlavně by to nevypadalo jako narychlo spíchnuté umělecké přiživení na aktuálních problémech USA, které musí být hlavně co nejdříve dokončeno, aby bylo aktuální i v době uvedení do kin. Což je věc, které se bohužel asi obávat nikdo nemusel. Ale on ne, flákač kavárenskej. Tak ať mu chutná.

Já akorát mám trochu problém, když film přebere optiku Almy, ale natáčí ho pořád Reynolds Woodcock.

I bez onoho transexuálního kontextu by šlo zobecnit pocit z filmu nad tento rámec a to jako nevratnou ztrátu člověka, který jako jediný chápal, kdo vlastně jste. Formálně proto film nesnímá protagonistku v obvyklých detailech tváře, nicméně spíše z povzdálí, aby vyplňovala jen část prostoru v záběru a působila ztraceně a osaměle. Nicméně celý koncept shazují pro queer cinema do omrzení stejně typické figurky pokryteckých cisek, ideálně ještě z vyšší společenské třídy a mě to pořád neba. Jinak také vyhlašuji soutěž o natočení filmu s tématikou transexuality, kde se maximálně třikrát bude někdo dívat do zrcadla. Teď se ukažte.

Nic z toho, co dělá tento film zážitkem se v zásadě netýká filmu. Scénář, kde se prochází protagonista sem tam jak ve špatné adventuře a dozvídá se od různých hlav, že "tak takové to tedy bylo", se strašně bojí jakkoli klást nároky na diváka, od kterého se čeká akorát smutně se rozněžňovat a být fascinován z toho, co se před ním odehrává. A tomu se po pravdě těžko odolává. Je to nový typ vizuálního zážitku, ta dvourozměrná hmatatelnost, která láká natáhnout ruku a dotknout se neustále se měnících tahů štětce. Je to jiný způsob pohlcení do filmového mikrosvěta, která mi připomenula jak si malé děti kreslí detailní obrázky míst, kde by právě chtěly být.

Ačkoli premisa prvního dílů byla originální a zajímavá, úspěchu se dobral zejména z lákavé nabídky shrnout veškeré problémy světa pod jeden nadpis. Prostor pro druhý díl tu určitě byl, zejména v době rochnící se v alternativních výkladech historie, nicméně Schenkmanův (Abraham Lincoln vs. Zombies či legendární Vášnivé známosti) nápad pojmout to jako středoškolskou detektivku jejíž pointou je to, o čem je celý první díl, to svědčí o opravdu svérázné ztrátě úsudku. Ono je ve výsledku taky skoro jedno, protože se na film prakticky nedá dívat. Způsobem nasvícení, pohybem kamer i ostřením připomíná méně úspěšné romantické seriály 90. let, které právě jedou poslední sezónu a celé to je prodchnuté sektářskou rozjásaností, kdy prakticky každý záběr upomene fotografii ze Strážné věže. Podobně zjednodušenému vnímání propadají i charaktery postav, kdy čtveřice hlavních hrdinů čítá nerdí asiatku, bělošského katolíka, černošského sranda divocha a bělošskou couru. Takže pastelky s sebou.

Ono prostě dělat ty filmy jako čistou společenskou metaforu je hrozně ošemetný, protože upadnout do prostých, jednoznačných hořkých tezí je strašlivě přitažlivé. Lanthimos z toho pravidelně vybrušuje alespoň tou absurditou, neutěšeným vizuálem a pravidelnými šrapnely vybuchujícími z jinak pomalého tempa a postmoderní formy. Payne namísto toho žádnou svébytnou formální metodu nemá a tak trochu se v tom oportunisticky plácá, kdy jednou chce, abychom se nad jeho postavami lidsky dojímali či s nimi dokonce empatizovali, ale když se mu to hodí, přepne je do jednoduchých karikatur, jež se sami náhle redefinují jednou větou. V Downsizing tak najdeme scény jak vystřižené ze South Parku (výbuch vstupu do vaultu, Matt Damon zničehonic bubnující v hipízáckých hadrech při západu slunce), scény, které vypadají jak důsledek večírku filmových fanoušků (zmaštěnej Matt Damon pařící na večírku s Christopherem Waltzem a Udo Kierem) i scény, které jsou dostatečně dlouhé a citlivé, že by skutečně mohlo někomu dojít, že se u nich má rozněžňovat a s pitomým úsměvem pokyvovat hlavou nad tím jaká je ta láska mocná čarodějka i v těch nejnepravděpodobnějších momentech. A moje nervová centra v mozku již zkrátka nejsou natolik flexibilní, aby takto rychle a nahodile dokázala mezi všemi těmito módy přepínat.

#metoo movie. Sojka mi pověděla, že tyto filmy budeme vídat teď poměrně často. Tak což o to, dějí se horší věci, námět koneckonců není zlý a zejména pokud vůbec nevíte, do čeho vstupujete ("Ježiš to bude celý vo tom, jak jí mučí na posteli a ona se snaží uniknout." "Ježiš tak vono to bude celý vo tom, jak se snaží dostat sama z tý postele." "Ježiš, vono to... jo takhle."), tak ten atypický vývoj celkem v sedačce udrží. Nicméně uslzená střední část, táhnoucí se zdánlivě do nekonečna, nevyvážené herecké výkony a fakt, že 80% filmu je prostříhávání mezi nějakými osmi záběry 103 minutovou stopáž neobhájí.

Nějaké to spoilerování: Inspirován neotřelými obhajobami Douglase a Gilmoura93 filmu, kde sám režisér přiznal, že to nemá hlavu ani patu, protože nebylo z čeho ten film nakonec poskládat, jsem též zvedl hozenou rukavici alternativního čtení tohoto zmateného chaosu a vyšlo mi, že vlastně jediné, co ve filmu je skutečné, je poslední scéna. Zbytek je pohled do dlouholetého alkoholismem a vyčerpáním deformovaného obrazu minulosti detektiva Harryho Hola, v němž se mu jeden přes druhý mísí nepropojené, surreálné výjevy jeho předchozích případů a vyhořelých vztahů. Když už tak tak dosahuje ve své paměti konkrétních jevů, těsně předtím, než se jich dotkne mizí pod ledem nenapravitelně poničené mysli. Postmoderna žije i kdyby nechtěla a starý Lynch kdesi vzádu uznale kývá cigaretou. PS: pořád to ale vypadá líp, než spousta jiných adaptací severských detektivek a Alfredsonova práce s prostorem, kamerou a tam, kde mu na chvíli vítr odvalí klacky z podnohou, i dynamikou, je příkladná. Leč bohužel z koncentračního tábora zkrátka nelze udělat skákací hrad pouhým předěláním několika ostnatých drátů.

Po každém dalším snímku z Československé nové vlny se ve mně zvedá údiv, jak je možný, že jsme nevyhynuli. *** K Černému Petrovi se mi ještě váže zábavná vzpomínka z vejšky, kdy na koleji spolužák na jednom večírku zamilovaně vysvětloval indickým a korejským studentům principy ČNV, což kulminovalo tím, že si všichni plácli, že se ihned podívají na Černého Petra s tím, že já, kterýžto jsem o sobě rozhlašoval, že dělám titulky k seriálům, to budu simultánně překládat. Erasmáci pobrali chipsy, basu piv a nadšeně se rozesedali po místnosti v očekávání komedie, kterou jim tehdy spolužák (snad Miloš?) slíbil. Někdy kolem dialogu "Shall we dance?" "But there's no music." "Well I'll come again." už definitivně propadli přesvědčení, že neumim moc anglicky a prostě si ty hlášky vymejším zpatra. Taktně se začali pomalu trousit a vytvářet si základnu na balkóně s hradbou omluvných úsměvů. Film jsme dokoukali tehdy akorát se spolužákem, který stále trval na tom, abych to překládal z tý angličtiny, ačkoli nebylo pro koho. Mně to ani nevadilo, protože s vytroušivšími erasmáky se vytrousil i zákaz kouření na pokojích. Jak on se ten spolužák jmenoval...?