Othello

"Now we've got a democracy in the art, while we do not have democracy in society. And it's supposed to be the other way around. Art should have hierarchy, its aristocracy." Bo-hy-ně! Nesnesitelná elegance výstavního boomerství. Nezastavitelný příval přízemních výstižných poznatků na prakticky libovolné téma bez jakékoli známky sebereflexe. "There's nobody on Earth who wasted more time than I. There's literally no lazier person." Podle mého odhadu se po Praze potuluje nějakých 10-15 Fran Lebowitz. Měl jsem možnost zakalit se čtyřma z nich a moc víc v životě už nemusím. "In real life, I assure you, there is no such thing as algebra."

Scorsese předvádí jak se má mluvit o filmech - subjektivně, osobně, klidně až dětsky jednoduše. Skrze to je vlastně jeho vyprávění o tom jak vnímal a jak ho ovlivnily Kazanovy filmy dobrou příručkou k rozpoznávání motivů v samotných Scorseseho filmech, u kterých mi přijde, že jsou u nás často spojovány s takovou tou nevázanou správnou mafiánskou zábavou, kde se hodně střílí do hlav a fuckuje, přičemž se zapomíná, že jsou to především výlohy maskulinní zranitelnosti.

Pamatuju si, že jako jediný záchytný bod v tom užít si alespoň maličko první díl The Nun, jsem objevil lehké, vlásečnitovité motivy, které mi upomínaly na provinilou radost při sledování Howling II z roku 1985. S takto otevřenou myslí jsem vskočil do dílu druhého a nějakou dobu mi to i procházelo. Slastně idiotské expozice postav jak z Garth Marenghi's Darkplace a náhodně rozeseté výjevy mladého Marilyna Mansona byly vlastně docela vtipná provinilá gumárna. Nepřipraveného mě ale zastihla harrypotterizace značky (včetně odrzlého nechápajícího sidekicka olol), která sice pochopitelně vychází z nějakých konkrétních religiozních temnot, ale zároveň si v nich vytváří vlastní fantasy lore, protože než aby scénáristi si dali dvě hodiny katechismu, tak si prostě vytvoří vlastní křesťanská pravidla jenom proto, abychom mohli mít ve filmu posvátné artefakty, které svítí a dělají tlakové vlny. Druhá polovina se tak pochopitelně rozpadne v sérii chaotických překotných situací, kde věci dělají věci a my se v tom můžeme orientovat pouze skrze scény, kdy Tessa Farmiga kouká, jak se rozpadá věž kaple a s naprostou jistotou prohlásí "Oh! The Eyes!".

Překvapeně jsem si uvědomil, že to formální znázornění existencionální ztracenosti skrze bezexpoziční scény nasvícené matoucími ostrými světly a plné zmatených opilých postav již znám odjinud. Schormova tragédie o místním blbovi, který jako jediný ve svém okolí nepochopil, že systém je jenom platforma k zahálce, lze celkem bez problému re-aplikovat na současnost. Skrývá se v něm mnoho potměšilých detailů, například když obsolentní důchodci si doma vymýšlejí praktické zlepšováky, zatímco stranicky uvědomělý úderník, který "již měl všechny funkce" není schopný holce ani opravit zip u sukně. Stejně tak neokázalé vtipy těží často spíš z kontextu námětu (pořadatel přednášky o neokolonialismu hledá během ní použitelný vajgl v popelníku; mimino pohoršeně plakající po tom, co Abrhám zařve "Hovno!"). K takřka nihilistickému vyústění se sice dostane film přes několik zbytečně tezovitých a teatrálních pasáží (trhání košile included), ale jakkoli se nabízí závěr ve stylu "snitches gets no bitches", je vlastně o tolik škodolibější v tom, že protagonista nemá ani komu prášit. Všem je všechno jedno. Vtipný mimochodem je také to, že Kačerův uvědomělý třídní debílek je zahrán prakticky stejně jako postava milovaného úderníka Honzy Zemana.

...když on tu parádní adventuru hraje za mě a přitom neví, že tajemné dungeony se vždycky prozkoumávají prvně zprava. Time for the suffering? Time for The Suffering.

Sicílie. Místo, kde se zastavil čas. Kde si lidé stále rozumí, setkávají se, pomáhají si. Místo, kde si výborné čerstvé jídlo mile tyká s vynikající tamní kávou. Kde se o útesy bijí vlny do zvuku klapající promítačky promítající večer starý film na jeden z místních ve skále usazených domů. Kde dětský smích vytváří neviditelné vlnky k polední sklence červeného vína, která, společně s místním vyhlášeným mořským vzduchem a všeobecnou dobrou náturou obyvatel vyléčí i stodvacetiletého dědu lebedu s průstřelem zad brokovnicí tak, že za pár dní zase šplhá do schodů jak říjná žaba. Sicílie. Přijeďte si odpočinout! ..... ale co to?! zlá barbershop banda se proti této všeobecné harmonii staví čelem a neváhá se uchýlit k nejpochybnějším prostředkům. A to vše jen proto, že místní mafián se rozhodl, že si z malebné vesničky "vytvoří resort s hotely a casinem!" Muhahaha! Je čas, aby skromný ale nejlepší americký turista předstoupil, rozmlátil všem vejrostkům držky a zbytek obstarala CIA jak za starejch.____ Hollywood  očividně uslyšel na nějaké daňové úlevy pro filmaře v Itálii, takže se tam za tenhle rok podíval Vin Diesel, Russell Crowe, Tom Cruise či jako v tomto případě Denzel Washington. Ve všech případech je v oněch filmech vykreslena Stará země jak z dětské knížky - plná slunce, staré architektury, romanticky členité přírody a prakticky postavena jen z jídla, vína a dobrých časů, takže nemám důvod si nemyslet, že studia zde mají nějaký notičky k tomu, jak s prostředím pracovat, aby přilákaly do země turistický dolary. Třetí Equalizer je ale v tomto kontextu ještě perverznější. Nejen, že jeho značná část je vysloveně natočená jako upoutávka na ozdravnou dovolenou, ale zároveň na pohodu podepírá italský přístup k migraci tím, že znázorňuje africké utečence jako doslova pašované amfetaminy využívané ISIS, které se pak rozprostřou po Evropě a způsobí miliony mrtvých (ostatně mi nějak uniklo, jak ty propašované drogy souvisely s tím teroristickým výbuchem na římském nádraží). The Equalizer jakožto série vycházející z hrdě rasistických vigilante filmů 70. a 80. let na to má asi větší právo než kdo jiný, ale nemyslím si, že by se k tomu chtěla uplně napřímo přiznat. Takhle je to akorát usranej dědkovskej film o tom, jak nám, chudákům z prvního světa, pořád něco ruší naši rekreaci a holt se budeme muset smířit s tím, že abychom měli klid na dovču, musí chcípnout nějaký lidi..... Ale vlastně co to kecám, vždyť tam v tom filmu jednou Denzel podá ruku nějakýmu Khalidovi, co tam nosí zelí, tak vlastně nic, všechno v pořádku.

Je vtipný, že Scorsese vyhrál svého Oscara zrovna za film, ve kterém jsou jeho osobní motivy cítit nejméně, jakkoli je byl schopný dříve propašovat i do tak obrovských a drahých filmů jako Gangs of New York nebo Aviator. Původní myšlenka převést zápletku hong-kongské Volavky do bostonské války gangů v 80. letech má vlastně veškeré ingredience, které automaticky od Scorseseho gangsterek očekáváme. Včetně toho, že největší břemeno zde na sobě nese v tomhle dick-measuring contestu opět žena, která nejen, že spí nevědomky s oběma protagonistama, ale ještě jim dělá psychologické posudky, nicméně paradoxně je zde její linie dostu upozaděná ve prospěch klasické storky o práskačích a dvojitých agentech. Boys will be boys, takže co bych si stěžoval na film, ve kterém se to střílí do hlav hlava nehlava a všichni se posílaj navzájem do píči jak na těláku v základní škole. Ovšem nebudu přehlížet tu scéničnost s vyloženě televizní kamerou ve který si spokojeně poskakujou zasloužilí herci, blbnou spolu jak koťata v košíku a vy tam nevidíte morálně rozervaný muže proplétající se vyčerpaně nebezpečnými bostonskými uličkami, nicméně Nicholsona s Damonem a DiCapriem jak si tam spokojeně kraví pod reflektorem.

Na logiku u hororů seru, pokud mi dokáže zacpat oči něčím jiným - vraždami, potvorami, temnými lesy, opuštěnými hrady, větrnými mlýny, hlubokými jezery,... Tady jsem akorát viděl toho nešťastnýho dědka jak se slámkou v puse čeká pod hladinou rybníka, až nad ním poletí dron s uřízlou hnátou.

Příběh Howarda Hughese sám o sobě je naprosto zásadní materiál pro velikášského režiséra snažícího se artikulovat své obsese. Není tedy divu, že se kolem něj léta točila jména jako Warren Beaty, Michael Mann, Brian de Palma, Christopher Nolan či... he he bratři Hughesové. Pro většinu z nich by tato biografie byla asi hodně osobní na úkor satisfakce mainstreamu. Jedině Scorsese, který celá léta brousil schopnost prolnout pro něj osobně důležitá témata s obecně přístupnou formou se mohl nakonec přiblížit ohromnému záběru témat, která měla vliv na Hughesův život. The Aviator pak je sice místy trochu zbytečně popisný a didaktický, nicméně neztrácí pro režiséra (a jeho střihačku) typické maniakální vyprávění, sympatické rozhazování až plýtvání vizuálními nápady a v neposlední řadě fantastickou choreografii kamery, střihu, herců a celé scény. Jako uvědomte si, jak dlouho se musel dávat dohromady záběr, kdy Howard Hughes s Katherine Hepburn odcházejí z nepodařeného věčírku.

"Anticipate. Never improv-" [spoilery budou] Zajímalo by mě zdali bych si na to přišel sám, kdybych předem nebyl již několika kritikami instruovaný, že se vlastně jedná o černou komediální satiru. Ovšem s tímto úhlem vnímání jsem si film užil maximálně. The Killer spadá do kategorie agentských trollingů, mezi které patří třeba Sodenberghův Haywire či Jarmuschův Limits of Control, které využívají zastřený svět tajných organizací, nájemných vrahů a individualistických operativců k vyprávění úplně jiných příběhů než bývá v žánru zvykem, přičemž oněm jiným příběhům přizpůsobují svoji formu, jakkoli se nestraní žádných žánrových propriet jako kontaktních bitek, častého cestování mezi lokacemi či množství elusivních vedlejších postav. The Killer je pak zároveň neokázalým výsměchem měšťáckého individualismu v pozdním kapitalismu, kdy protagonista posedlý sebekontrolou si v hlavě neustále prostřídává všemožné mantry, citáty a wiki fakta, skrze což se snaží být tím nejefektivnějším exekutivcem, přičemž to v praxi není nikdy schopný plně realizovat, protože svět je zkrátka nevyzpytatelné a chaotické místo, tak místo toho se nakonec na všechno vykvákne, zbaví se všeho a všech, co ho spojuje s jeho profesí, načež sbalí prachy a jde se položit na pláž. Vtipně tím popisuje paradox potřeby rozvoje a přitom zachování statu quo, který je jedním z tragikomických elementů západní vyšší a vyšší střední třídy.