Othello

Fincherův Social Network byl o tom, jak nová, technologiemi odkojená generace nerdů vrazí sekeru do fosilizovaného finančního estabilishmentu. Dumb Money je teoreticky o tom, jak ona generace je nyní oním estabilishmentem a dotírá na její tržní jistoty generace následná, využívající k tomu jejich prostředků. Nebo alespoň to tak mohlo být, kdyby Gillespie nebyl jen námezdný režisér, který imo o filmu přestane přemýšlet minutu po tom, co odzvoní konec natáčecího dne. Místo toho, aby se film zabýval problémem v tom, že navzdory úsilí prostého internetového lidu tato srandovní žabomyší přetahovaná nezměnila ve světě vyšších financí vůbec nic, tak k tomu přistupuje jak k nějakému přiblblému motivačnímu videu o tom, že když se spojíme a vydržíme, otřesou se staré struktury v základech. Ačkoli sám ten film vypráví příběh o tom, jak se nic takovýho nestane. Prý teda po této kauze již podobným investicím na Wall Street přestanou říkat Dumb Money, well... I kdyby, tak nám ta revoluce pokračuje ale opravdu po baletích krůčkách. Tři hvězdy tomu dávám proto, že jakožtu člověku, který penězům rozumí asi tak, že tady dostane papírek a naproti přes ulici je bar, kde se dá utratit, mě to neustálý vysvětlování, co se to tam vlastně děje, zaměstnávalo jak lore nějakýho komplikovanýho sci-fi, takže to celý uteklo jak voda.

S ohledem na stopáž se možná nabízí, že život George Harrisona je pro Scorseseho nějakou osobní záležitostí, ale v tomto případě byl regulérně najat vdovou a správkyní hudebníkova dědictví, Olivií Harrison, která se k desetiletému výročí úmrtí svého chotě chystala vydat o něm knížku a chtěla to mít podepřené z obou stran. Skrze to zajímavé sledovat, jak si režisér v dlouhém a členitém životě nachází to svoje téma vykořeněnosti, pátrání po své roli a selhávání v jejím naplňování. Harrison zde nepůsobí toliko jako prorok, inovátor a svébytný umělec (v kontrastu s tím, jak to tam o něm prohlašují mluvící hlavy), nýbrž jako zmatený osamělý muž, který do puntíku naplňuje životní úsečku úspěšného západního muže pozdního kapitalismu: úspěch v mládí -> bezstarostné večírky -> psychedelické drogy -> mudrlanství -> východní filozofie -> snaha o comeback -> mudrlanství, ale jiné -> zahradničení -> smrt. Výsledný pocit z filmu přichází tak nějak mimoděk a je to zvláštní melancholie nad malým člověkem, který se pokusil prakticky o vše, měl po celém světě tisíce dobrých známých, ale vlastně byl celou dobu docela sám. Osobní bonus materiál: Harrison je další z hudebníků, kteří ve svých teen/20s letech vypadali jak já v teen/20s letech, já si jednou ty DNA testy udělám a pak se těšte jak na vás všech zbohatnu!

Moje teorie je, že Dardenni mají někde v Bruselu takovou malou kancelář s čekárnou, do které chodí lidi, které trápí některá aktuální společenská nespravedlnost, aby jim jí řekli a oni přislíbili, že o ní natočí film, který nic nezmění. Poslední Dardenni jsou tak hluboce zalezlí ve své bublince "důležitého festivalového filmu", že mě až uráží jak nemají se svým filmem žádné ambice oslovit kohokoli, kdo se zobrazeným problémům nevěnuje. Tyto filmy mají stejnou odvahu a impakt jako vymezení se vůči rasismu na reggae festivalu. Všichni v souhlasu pokývou hlavami, třeba tě i někdo poplácá na zádech a pak si dete dát brko před stage. Rasismus byl ukončen.

Ta falešná textura filmového pásu s výrazným zrnem mě hned od začátku objala, pohladila, konejšila a já jsem si připadal po všech těch úskalích krutého světa šedesátifrejmového digitálního obrazu jak zpátky u maminky v láskyplném objetí prapůvodní lásky. Navíc Edwardsovy vizuálně inscenační schopnosti míří i dále než jen za volbu správného filtru, nýbrž například jím natočené noční scény skutečně působí jako noc, aniž bych měl pocit, že nad všema visí svítící balón a metr a čtvrt od kamerového rámu stojí bílá halogenka. Ačkoli v různých dílčích detailech fikčního světa jsem narážel na povědomé marveloviny (výzbroj a výstroj tajné infiltrační vojenské jednotky efektně bliká a svítí na všechny strany; v chudých vesnických chýších se svítí petrolejkama, ale je tam plazmová televize), byl jsem ve své velkorysosti rozhodnutý tomu napařit prostě pět hvězd, jen pokud se to nezvrhne v opravdu výjimečně pitomou scénáristickou zhůvěřilost. Dokážete si teď asi představit, co se dělo dál. Nebo spíš nedokážete. Edwards prokazuje, že je neschopný pracovat s postavami a vedením příběhu na té nejelementárnější úrovni. Tady je opravdu co věta, to perla. Úplně bizarní posuny v příběhu patrně má na svědomí nějaké radikální sestříhání, které z filmu vytvořilo kolekci rádobyhlubokých one-linerů, které psal někdo ze základní školy ("We both can't go to Heaven. You are a bad person and I am not a human.") se sci-fi money-shoty a neustálými vizuálními referencemi na jiné filmy (Aliens, Platoon, Akira). Edwardsova záliba prezentovat svůj svět skrze anonymní bystandery vytváří sice bezvýhradné ikonické výjevy, ale časem je začne nadužívat natolik, že tím odhalí celou tu dvourozměrnou dvouplánovou metodu (prostí lidé vpředu, sci-fi destrukce vzadu). Choreograficky a fotogenicky ten film naštěstí funguje, nicméně v kombinaci s tím sebevzývajícím idiotským příběhem vyznívá ve své vizuální kompetentnosti paradoxně ještě nadutěji.

Nostalgická upomínka, jak vypadala taková ta straight-to-DVD béčka před nějakými 15-20 lety než začala být všechna neonová a označovaná za Quality TV. Je tu mexický kamerový piss-filter, půlku filmu se nepohneme z papundeklového pódia, pohybové limity přestárlé tváře frančízy nutí k vynalézavým střihům a úhlům snímání, protože se na téměř všechno využívá dublér, hystericky přehrávající herci hrají kouzelně jednorozměrné charaktery a do toho ty úžasně přitroublý dialogy o vině a trestu a vůli k životu, který si tam vyměňují sadističtí vrazi, který nutí lidi, aby si uřízli nohu a naplnili sklenici svým morkem. No připadal jsem si jak u nějakýho Hellraisera 8 v roce 2004. Tenhle provinilý mód se však nedá udržet po dvě hodiny, kdy se pořád točíme po jednom studiovém setu a to pak jednoho může taky z nudy napadnout přemejšlet o tom, co se v tom filmu vlastně děje a proč, čímž začínají pro všechny zúčastněné kruté časy.

Chvályhodný pokus o subjektivní portrét historicky důležité persóny na pozadí krátkého úseku několikadenních událostí, který tak chce upomínat na filmy jako Spencer či Jackie. Postrádá však Larrańovu neokázalost a sklouzává k instantním senzacím, díky čemuž se jedná spíš o takový celovečerní klip k písni Vezeme bábu, což nemusí být nutně špatně. Navíc odůvodnění ratingu PG-13 od MPAA, k němuž se uchýlila z důvodu "pervasive smoking" mi určilo další z životních cílů.

Branaghova revize Hercule Poirota stojí na až do absurdna vytočené pompéznosti příběhů, které jsou původně zkomprimovány doslova na prostor jednoho dopravního prostředku. Tím připomíná například velké videohry, které se snaží skrze svoji příběhovou kampaň prodat za každou cenu kvality svého enginu. Podvyživené Benátky v tomto rámci působí, jako když jste tehdy zjistili, že film The Crow má čtvrtý díl. Laciná scéna, špatní herci, co největší zdržování se v těch samých prostorech. Najednou z toho audiovizuálního lunaparku plného špičkových herců a kýčovitých výjevů máme takový usnažený LARP, který vypadá jak laciný seriál. Ten důchod nezněl jako špatný nápad.

"Now we've got a democracy in the art, while we do not have democracy in society. And it's supposed to be the other way around. Art should have hierarchy, its aristocracy." Bo-hy-ně! Nesnesitelná elegance výstavního boomerství. Nezastavitelný příval přízemních výstižných poznatků na prakticky libovolné téma bez jakékoli známky sebereflexe. "There's nobody on Earth who wasted more time than I. There's literally no lazier person." Podle mého odhadu se po Praze potuluje nějakých 10-15 Fran Lebowitz. Měl jsem možnost zakalit se čtyřma z nich a moc víc v životě už nemusím. "In real life, I assure you, there is no such thing as algebra."

Scorsese předvádí jak se má mluvit o filmech - subjektivně, osobně, klidně až dětsky jednoduše. Skrze to je vlastně jeho vyprávění o tom jak vnímal a jak ho ovlivnily Kazanovy filmy dobrou příručkou k rozpoznávání motivů v samotných Scorseseho filmech, u kterých mi přijde, že jsou u nás často spojovány s takovou tou nevázanou správnou mafiánskou zábavou, kde se hodně střílí do hlav a fuckuje, přičemž se zapomíná, že jsou to především výlohy maskulinní zranitelnosti.

Pamatuju si, že jako jediný záchytný bod v tom užít si alespoň maličko první díl The Nun, jsem objevil lehké, vlásečnitovité motivy, které mi upomínaly na provinilou radost při sledování Howling II z roku 1985. S takto otevřenou myslí jsem vskočil do dílu druhého a nějakou dobu mi to i procházelo. Slastně idiotské expozice postav jak z Garth Marenghi's Darkplace a náhodně rozeseté výjevy mladého Marilyna Mansona byly vlastně docela vtipná provinilá gumárna. Nepřipraveného mě ale zastihla harrypotterizace značky (včetně odrzlého nechápajícího sidekicka olol), která sice pochopitelně vychází z nějakých konkrétních religiozních temnot, ale zároveň si v nich vytváří vlastní fantasy lore, protože než aby scénáristi si dali dvě hodiny katechismu, tak si prostě vytvoří vlastní křesťanská pravidla jenom proto, abychom mohli mít ve filmu posvátné artefakty, které svítí a dělají tlakové vlny. Druhá polovina se tak pochopitelně rozpadne v sérii chaotických překotných situací, kde věci dělají věci a my se v tom můžeme orientovat pouze skrze scény, kdy Tessa Farmiga kouká, jak se rozpadá věž kaple a s naprostou jistotou prohlásí "Oh! The Eyes!".