Othello

Kvůli Gangs of New York nechal Scorsese postavit v Římě obrovskou kulisovou repliku (notně stylizovanou) čtvrti Five Points a následně k ní natahal na celou dobu natáčení štáb a herce od Anglie po Státy. Všichni tito cizinci se pak dlouhé týdny motaly mezi umělými uličkami, chodbami, schůdky, věžemi, zahradami a domky falešného města postaveného pouze pro ně. A během toho vznikal Scorseseho vysněný projekt. Není proto divu, že ve své prostorové kompaktnosti, umělosti a členitosti, kterou využívají stovky herců a statistů působí celý film jak překrásný chlapecký LARP plný různých klubů Mladého hlasatele, kteří místo plnění bobříků se třískaj do hlav, chlastaj slitky a ... okej i ty bobříky vlastně plněj (ježišmarjá Josef, dej se trochu dohromady!). Pokud Gangs of New York nebrnkají na vaši strunu velké táborové hry, možná připomenou takové ty úvodní sekvence ve videohrách, kdy předtím, než se začne cokoli dít, má hráč malý prostor plný NPC postav, skrze který prochází a seznamuje se s charakteristikami prostředí hry a každá vedlejší postava tam dělá vždycky nějakou jinou činnost, aby prostor vypadal co nejčlenitěji. Prostředí Gangs of New York celou dobu vypadá scénicky, uměle a divadelně, ale je tam vidět obrovské nasazení filmové výpravy a Scorseseho vehementní snaha prodat každý centimetr z ní. Dal tak vzniknout fantastickým americkým Stínadlům, kde každý okno je jinak nakřivo, každá plaňka plotu míří jinam, prakticky všichni můžou kamkoli, odevšad vede alespoň pět tajných východů a všichni jejich obyvatelé vypadají, oblékají se i bojují tak, aby svému prostředí nezůstaly nic dlužny. Docela bych si zahrál z tohohle prostředí nějaký stolní RPGčko.

Scorsese se s tím nesere a normálně se pokouší o konjunkci duchovního snímku, historické obžaloby a aktivistického filmu obsazeného veskrze neherci, které si přitáhl někam do atlaských hor v Maroku. Už jen za tuhle ambici, která má tendence se při nepatrném narušení rozpadnout na nefunkční srandovní nesmysl, má můj respekt. Jakkoli tentokrát mu to z půlky daroval Philip Glass, který právě všechny ty tři elementy, ze kterých je snímek poskládán, byl schopný napojit na sebe. Narozdíl od zbytku galaxie mě přišly velmi slušné ty koncentrované a uzavřené herecké výkony všech herců zastupujících Dalai Lamu v různých časových obdobích. Btw pokud si chcete trochu poblít, vyhledejte si jak s tímhle filmem do nynějška zachází jeho vlastník Disney posraný z toho, aby se na něj náhodou v Číně nezamračili.

Tragická romance ze světa současných yuppies se vůči svým postavám chová daleko citlivěji a empatičtěji než bych to kdy dokázal já (všudypřítomná erasmácká atmosféra, artistic retreat výjezdy, vizuální odcizenost sdílených prostor), ale neokázalé vizuální a režijní nápady, skrze které jsou zde prezentovány jednotlivé scény mě zastihly při očekávání "dalšího romantického dramatu moderního přistěhovalce" dost nepřekvapivého (autora plakátu, promující film jako další generickou netflixárnu prosím na pracák). Vlastně by mě zajímalo, zdali je jen moje čtení v tom, že staré příběhy o nenaplnitelnosti lásky z důvodu odlišných původů či tradičních závazků v současné době nahrazujeme falešnou hrou na romantiku, kdy v cestě lásce stojíme my sami a místo toho, aby nám v ní zamezil zlý tatíček feudál, tak nám v ní zamezuje vlastní potřeba zachování sociálního postavení. Ideální převedení viktoriánských romantických tragédií do doby pozdně kapitalistického individualismu. Mám pocit, že kdyby se na ten film podívali aktéři filmu Stvořeni pro lásku, tak si navzájem říkaj, zdali ty dva lidi tady nejsou náhodou třeba úplně debilní.

Scorsese ve svých kriminálních opusech detailně popisuje inherentní zkorumpovanost prakticky libovolného článku společnosti, která si je schopna sama vládnout jen v limitech svých pohnutých, sobeckých, pokryteckých a zvířeckých nastavení, přičemž vykoupení přichází vždy se slavnostním vstupem FBI na scénu mávající kolem sebe search warranty a nejjednodušším způsobem uzavírající pokroucený cirkus přehrocených osobních ambic hrdinů. Killers of the Flower Moon původně měl být filmem o vzniku FBI jako nutné reakci na zkorumpovanost a nefunkčnost regionálních správních orgánů než se z něj stal více osobní příběh odehrávající se přímo v komunitě Osedžů a proradných bělošských klanů. Na jednom historickém příkladě se snaží opět dokázat důležitost státní instituce, nezávislých vymahačů práva a centralizovaného systému vůči zdánlivě ideálním samosprávným komunitám, kde na povrchu všechno zůstává jakoby v pořádku, ale pod touto maskou se obvykle skrývá organizovaná ambice někoho jiného, často skrz naskrz protkaná absolutním zlem. Ve světě, kde se chlapi plácaj po zadku plácačkami v zednářských lóžích, pochodují s kuklama zabíjet černochy a berou spravedlnost do vlastních rukou, rozuměj páchají pogromy, jsou náhle prasečí očička Jesseho Plemonse stojícího za dveřmi a držícího ještě teplou placku Federal Berau of Investigation srovnatelné s příchodem mesiáše. A v tomhle rámci jsou Killers of the Flower Moon v současné době, kdy se do státní instituce kope zleva i zprava, chce se rušit, odfinancovávat a sami si vládnout, další Scorseseho důležitá připomínka, že si vládnout nedokážeme a ty zastřešující instituce potřebujeme, jinak se prostě sežerem. Nikdo z nás není lepší.

Potřebuji víc než jen dobře hrající herce v adekvátním scénáři. Ten každopádně také není nikterak zázračný, protože celý je vlastně obtočený kolem nedůvěryhodně napsané postavy zázračného slepého (ach jo) cca desetiletého mladíka, který je ve zvyku obvyklých klišé nepozornější, nejvnímavější a nejartikulovanější z celé zdejší menažerie. Pokud se mi prokáže teorie o tom, že film je vlastně metafikcí na Shining, která se věnuje tomu, co by dnes následovalo poté, kdyby se Wendy s Dannym rozhodli zbavit Jacka dříve než to úplně rozpoutá, budu smířlivější, nyní se mi nechce. Mimo jiné i proto, že dle současného francouzského trendu substance over style, je film poměrně ošklivě natočený. Kamera působí roboticky, místy se zvláštně trhá, jindy je zase nepřirozeně plynulá. Ve filmu jsou dohromady tři strašně agesivní "jakoby omylem" švenky, ale působí, že se tam ocitly z ničeho nic, protože film jinak nějakou ostrou paradokumentární formu nenásleduje. Scénář a herce můžete obdivovat v divadle. Tohle je film a já chcu víc.

Feminisploitation. Antifeministická klišé, jak si je představují feministky a feministé versus feministická klišé, jak si je představují nefeministky a nefeministé. Ve výsledku překvapivě velká legrace, kde vítězem není ani jedna ze stran (už jen proto, že se tu s muži a ženami pracuje jako se "stranami"), nýbrž Mattel, který pochopil, že hrozbou pro něj není Prezidentka Barbie, Divná Barbie nebo Nobelova laureátka Barbie, nýbrž Vyvlastňovací Barbie, takže se stačí snést na aktuálních progresivních trendech, udělat si srandu ze svého korporátního pokrytectví a na konci fiskálního roku máte účetní uzávěrku jako nikdy předtím i zajištěnou existenci ve stále se proměňujícím světě entertainmentu. Barbie je film, který chce komentovat, revidovat, reformovat, usmiřovat, terapeutizovat, pochopit, nesoudit a bavit, takže ve výsledku šíleně rozmělní všechna svoje témata a já jsem nakonec vlastně vůbec nepochopil o čem vypráví, pričemž jsem se ale většinu času výborně bavil. Což je pocit, který je mi povědomý přes sledování filmů od Tromy. Každopádně vzhledem k tomu, že Oscary jsou dneska už úplně jedno, tak bych ho Goslingovi za tohle regulérně dal. On obecně ten casting tady působí, jakobych ho dělal já (Rob Brydon? Michael Cera?!).

Cítím z toho takový ten vibe státem dotovaných videí pro základní a střední školy, kterým se nám svého času pokoušeli, domněle naším jazykem a obvykle dost s křížkem po funuse, vysvětlit kontexty, úskalí a rizika nezodpovědného prcání. Akorát to nezodopovědné prcání tady zastupuje audiovize v internetovém prostředí. Komické je to pak v tom nakolik je to, po vzoru světa, který komentuje, nesoustředěné, odsekávací a neúplné. Jako kompilace videobizárů, které jsem ve valné většině případů neznal, to ale bylo celkem zábavné a klidně bych tuhle hrozbu na mrak zvládnul sledovat i o hodinu delší.

Já tuším, že bych si asi měl stěžovat víc na to, že tohle anime nevyužívá svojí formu k nějaké zajímavé stylizaci, ale pouze fotorealisticky dokumentuje reálné prostředí a v tom nereálném se zase uchyluje do nesnesytelného kýče. Nicméně mně Suzumi přišla právě nejzajímavější v tom detailním vykreslování podoby současného Japonska, kde součástí všednosti jsou neustálá zemětřesení a dědictví katastrofální tsunami z roku 2011. Všechno ostatní je iritující komprimát tématických a vizuálních anime klišé, který svou usilovností působí jako by za ním stál spíše nějaký vypočítavý běloch nebo rovnou AI.

No vida, muzikál o Islámském státě v mém letošním bingu nebyl. Rebel je pro mě elusivní kombinací fakt špatných tvůrčích rozhodnutí, které jsou ale zpracovány s obdivuhodným úsilím a s nemalými, viditelnými produkčními kvalitami. Bollywoodská metoda "co tě tísní, řekni písní" aplikovaná na traumatickou story rozpadající se rodiny v důsledku vábení zákonně zlých teroristů z ISIS je originální do takové míry až je spíš komická. Nicméně samotné choreografie videoklipových sekvencí jsou na druhou stranu naprosto prvotřídní a s hromadou divokých vizuálních nápadů. Přitom pokud jsem se při nich cítil místy jak u Climaxu, tak špinavé scény válečného chaosu s minimum střihy zase dávaly vzpomenout na intenzitu Children of Men. Dohromady to imo nefunguje vůbec, ale přitom to působí natolik bizarně, že jeden musí obdivovat, jak se to podařilo dotáhnout, zdánlivě s minimálními kompromisy, až do konce. Upřímně by mě zajímalo, zdali jedna z motivací k tomuto zpracování byla snaha přiblížit se jazyku západoevropské etnické muslimské mládeže, kterou se snaží odradit od radikalizace a zdali to na tu mládež působí pak stejně srandovně jako když Vanilla Ice propagoval svého času hlášku "b kool stay n skool".

Cornfield scene child trauma revisited. ("He's still breathing." Brrr) Další Scorseseho připomínka toho, že americký kapitalismus ve 20. století v zásadě řídily koksem a chlastem nafutrovaný děcka s bouchačkama, přimčež zároveň dodržuje svoji vzácnou roli režiséra v jehož mafiánských filmech příchod FBI do baráku poskytuje divákovi úlevu a zadostiučinění. Zároveň je Casino kabinetní ukázkou diletace času. Viděl jsem pětiminutové kraťasy, které byly delší než tříhodinové Casino.