Othello

Ačkoli jsem se u něj vždycky prvotřídně bavil, nikdy jsem si vlastně nebyl úplně jistý, zdali správně, protože ten film je fakt divně nastříhanej. Ve stejném tempu se odčítají minutové, denní i několikaleté předěly mezi scénami, stále to ujíždí do různých epizod, jsou zde expozice k věcem a postavám, ke kterým nejsou třeba, zato chybí k těm, kde by se sakra hodily. Fantastická Loarraine Bracco se zde ve čtyřech scénách téměř po sobě transformuje ze zmatené snoubenky, přes náruživou paničku, žárlivou hysterku až po pološílenou alkoholičku. Příznačně mužské postavy se v tomto filmu netransformují nijak (krom transformace v mrtvoly). Ke čtení filmu mi pomohl až dobový rozhovor se Scorsesem, ve kterém vysvětluje, že ten film záměrně působí jako dvou a půlhodinový videoklip, ve kterém se přeskakuje zdánlivě nahodile po obdobích, postavách i vyprávěcích stylech, protože to konvenuje nesoustředěnému, spontánnímu, agresivnímu uvažování jeho postav a závěr, kterému předchází Henryho poslední den jako mafiána, má pak vyloženě působit jakoby vás odstředivá síla toho stále se zrychlujícího kruhu průšvihů už tak tak vyhazovala ven. No a je to tak. Je to strašná jízda - skoro každá scéna se odehrává někde jinde, má to naprosto perfektní scénografii (zřejmá inspirace pro druhou videoherní Mafii), přehrocené situace a postavy, které byste stříleli od rána do večera. Svůdně děsivá exkurze do světa té nejtoxičtější maskulinity, kterou si vůbec dokáže někdo představit.

V zásadě aplikace Žižekova mudrování Why be happy when you can be interesting? na Nový zákon, která může přijít dnes nějak zásadně kontroverzní v zásadě jen konzervativním dogmatikům, kterým ostatně přijde kontroverzní všechno. Ze sekulárního hlediska je tam nejzajímavější opět ten hmatatelný Schraderův vliv, ve které se muž snaží uhájit si svoji roli, které příliš nerozumí a ani si jí není příliš jistý. Ježíš něco cítí, ale neví co s tím, chtěl by k tomu říct víc, ale neví jak. Technicky se vlastně chová jako ženský stereotyp z chlapských anekdot. A za oknem se mu nakrucuje fertilní pánví Máří bezhlesně parafrázující malíře Žílu: "...děti jsou více než dílo." Mně přijde, že u každého velkého filmaře přijde období, kdy se nenápadně omlouvají své rodině a nejbližším za to, že svoji pozornost upírají od nich někam jinam, že nemohou utéci svému "poslání". Scorsese byl už v době dlouhých příprav na natáčení tohoto filmu po svém třetím rozvodu, zato mu jeho zvyšující se režisérské renomé umožňovalo začít se věnovat pro něj těm nejzásadnějším a nejriskantnějším tématům. V The Last Temptation of Christ mohl ideálně prolnout svůj odvěký sen natočit film o Ježíšovi a zároveň se skrze něj vykoupit jako člověk.

Sedíte doma v horečce, je vám blbě, srdce poskakuje sem a tam, zimnice, nechutenství, všechno špatně a přesto kdykoli když si tady někdo lokne brandy a důkladně potáhne z cigarety, nemáte na nic víc chuť než udělat to samý. To je vlastně důkazem prvotřídní konjunkce mezi kamerou, režií a herci ne?

Ha! Objevil jsem novou filmovou škatulku - Yuppie Nightmare Cycle . Já mám pro tohle ještě svoji vlastní - filmy, kde údajně svobodný jedinec zjišťuje, že z bizarních důvodů se není schopný dostat na zdánlivě jednoduše dostupné místo, jsou mým koníčkem (a bohužel často i realitou), viz Calamari Union, Dark City, Kontroll. After Hours nedosahuje sice bizarnosti zmíněných, ale zato se zde většinou protagonista nemůže tentokrát hnout z místa kvůli vlastnímu egu, chtíči či slabosti, jakkoli kafkovských prodejců lístků i klubových vyhazovačů se pochopitelně dočkáme též. Griffin Dunne je zde totální předobraz Jamese McAvoye.

Banda zástupců studií se zamyšleně drbe na hlavě, proč není takový zájem o dvě a půl hodiny dlouhý dobrodružný film s osmdesátiletým hercem v hlavní roli, který se pohybuje téměř výhradně v CGI prostředí. To zní jako úplně skvělej montypythonovskej skeč! Pátý Indiana Jones vypadá po většinu svého času jako sestříhané cinematické sekvence z nějaké současné videohry, kterou bych určitě chtěl hrát, ale dívat se na to jako na film je upřímně místy fakt uncanny. Já doufám, že za několik let budeme na digitálně omlazené herce a CGI faunu vzpomínat jen jako na nějakou vzdálenou noční můru. Přesto to má většinu času celkem odpich, Phoebe Waller-Bridge s Mikkelsenem vyplňují chybějící charisma všech ostatních zúčastněných a pokud se do toho videoherního módu ponořit dokážete a třeba se díváte přes YT rádi na to, jak někdo jen tak hraje Uncharted, tak jste tady asi v pohodě. Jako jo, má to bejt vole Indy, ale ta značka už je dávno devalvovaná, tak berte co je.

Film Michael byl propagován jako "debut od castingového režiséra Michaela Hanekeho", což mi přijde přibližně stejně k věci jako říct, že tenhle chleba pekl Vláčilův barber. Jakoby nestačilo o čem to je. Michael (IMO) neobsahuje žádnou humornou scénu (naopak obsahuje jednu scénu vyloženě hororovou, kterou je Wolfgangův vánoční dárek svému únosci), ale přitom po jeho dokoukání máte pocit zvláštní škodolibé laškovitosti. Jasně, ten závěrečný střih a hudba k titulkům na tom mají velký podíl, ale spíš si říkám, zdali, i se vší citlivostí vůči oběti, natočit klinický záznam toho, jak pedofilní únosce vězní a zneužívá malého chlapce ve sklepě, přičemž v reálném světě musí přepínat do módu bezúhonného nezajímavého občana, není prostě přirozeně komediální koncept. Sorry, to je asi chyba ve mně co? Tak jako tak mě s každým rakouským filmem nepřestává bavit jak jeho tvůrci vykreslují svoji domovinu s citlivostí staré komunistické propagandy poučující o upadajícím Západu.

Typický špinavý propocený Seidl, snažící se opět soustředěně a trpělivě dokázat, že bílý Evropani nejsou nic víc než jen odporný, morálně rozložený dobytek. Tentokrát na příkladu stárnoucích žen, hledajících v africké destinaci chybějící cit, něhu a zaujetí, trefně popisuje schéma turismu v rozvojových zemích jakožto v zásadě nástupce původního kolonialismu. Zatímco zabordelený chaos skutečné Keni je plný odpadků, pobouraných slumů a korupce, za branou turistického letoviska se udržuje svět falešného ráje s kulturním programem, devótní služebnictvem, golfovým trávníkem a výhledem na místní rybáře. Vše důkladně hlídáno muži v uniformách s penderky a praky. Vzhledem k tomu, že turismus je ideální platforma ke sledování krize kapitalismu, tak Paradise: Liebe též poslouží jako demonstrace toho nakolik ani jedné straně zdánlivě vzájemně prospěšná směna nezajistí radost, jen potřebu zvyšovat tlak a intenzitu svých nároků na zážitky a naplnění.

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before."

Klišovitý indie příběh o klaunu Pagliaccim, který sice vyrábí koláčky štěstí, ale přitom sám štěstí složitě hledá, je zaplněný origami postav bez jakéhokoli charismatu, které mluví a dělají věci na tlesknutí. V půlce filmu jedna z nich vezme do ruky mikrofón a začne zpívat smutnou písničku. Natočila to UI.

Sto třicet minut trvající obhajoba toho, proč potřebujeme feminismus. U téměř každé scény jsem litoval, že musí někdy skončit, ale zároveň jsem se tetelil, protože jsem věděl, že po ní přijde scéna jiná. Dva asi dvousekundové záběry jsem si pustil po sobě několikrát: pomalu procházející rozhodčí po ringu, ze kterého se vznáší kouř z lidských těl a knock out Laurenta Dauthuilla. Co už na tom, že pro celý svět by bylo samozřejmě lepší kdyby na ty dva duševní kriply spadlo hned na začátku lešení.