Othello

Pičo proč se tady automaticky neukládaj rozepsaný recenze?! Seru na to to psát celý podruhý.

Klasický příběh nepravděpodobného páru, jehož nejvyšší přidaná hodnota je bezútěsné vykreslení prázdného a vyčerpaného venkova středu Spojených států během velké krize. Například krátká pasáž, kdy investor čeká na rohu budovy na Mozese, který leží zmlácený opodál, připomíná svojí vylidněností (navzdory tomu, že se odehrává na hlavní třídě) a tichostí (Mozes tam přiláká Addie sotva slyšitelným sýpáním) scénu noční můry z Bergmanových Lesních jahod či epizody z Juráčkových novovlných filmů. Přitom jde jen o ilustrace doby.

Horor o strašidelném lese a v něm skrytých přízracích. V zásadě taková VVitch z Východní fronty. Iracionální element zde zastupuje samotná válka. Perfektní pocitovka dělaná přesně pro mě a pro vás tedy nejspíš ne.

Je to zároveň šíleně přesnažený a přitom laciný a roztříštěný, že to připomíná trucpodnik, ve kterém přišel tvůrčí tým o financování projektu, ale přesto se ho stůj co stůj rozhodl dokončit za pomoci dvousetpadesáti španělských investorů, co se skládali do slamáku. I díky tomu mám k filmu nějaké neovládnutelné sympatie, protože (patrně neprávem) působí tak nějak navzdory. Kdyby nebylo svěžího Last Duelu, tak by se i nabízelo zmínit, že režiséři po osmdesátce prostě ztrácejí v rámci pohodlí určitý vizuální cit (viz Wajda, Polanski, Bellochio či Končalovskij), takže filmu, který se jmenuje fakin House of Gucci nejvíce schází styl a elegance. A přitom za ním stojí režisér, který když v American Gangster během jedné soudní scény věnoval dvousekundový záběr na sedící emeritní mafiány, tak jenom z jejich pozice těla, oblečení a rozložení v záběru řvalo, že tihle pánové to myslej fest. Tady jakoby každou chvíli nikdo moc nevěděl co dělat, tak se s tím vyrovnává po svém. Jared Leto, kterému nikdo neřekl, že nehraje ve filmu Bruno Dumonta, Lady Gaga usilující o cenu Hrdonožků z Pytlíkova (předává se na Bilbových 111. narozeninách) a scénáristé, kteří odškrtávají potřebné scény v životopisném snímku vyšší společnosti (pláč o jedné slze, opilá manželka terorizuje manžela, manžel s ní udeří o zeď). Ve výsledku je ten film zvláštně umělý (samosebou i díky ošklivé digitální kameře) a téměř vše v něm působí, že se děje na tlesknutí.  Nicméně je v tom vidět fakt nějaká snaha, zanícení i režijní nápady, ale působí to všechno zvláštně útržkovitě a inscenovaně.

Ošklivý technologický demo. Za pár desítek let si budou lidi myslet, že na začátku 21. století se na filmy s digitálníma obrama dávaly úlevy z daní.

Veškeré kvality seriálu se patrně skrývaly v onom podcastu, který Netflix koupil a předal ke zpracování bandě netalentovaných fachidiotů. Skrývá se zde totiž spousta chutných hororových ingrediencí, které jsou takovou sympatickou kronikou amerických hororových motivů 20. století a najdeme zde vlivy od Lovecrafta přes Twilight Zone až k fascinaci okultismem ve vyšších patrech showbyznysu. První díly, které pracují s mnoha náznaky, stále nic nespojují, naopak se snaží co nejvíce věcí držet co nejdéle pod pokličkou, jsou výborné a místy mi až daly vzpomenout na Lost Highway. Archive 81 se ale od čtvrtého dílu zvrhne v zoufalou upachtěnost, které chybí prostředky, odvaha či jakákoli tvůrčí vize. Co je to doprdele vůbec za nápad, aby psal takřka ke každé epizodě pouhého osmidílného hororového seriálu scénář jiný scénárista? To jsem se nechal nachytat sledováním nějakého workshopu? Zásadní chyby v bodech: 1) Seriál mohl krásně ukrýt svoje produkční limity do práce s filmovým materiálem, pro což přece ta zápletka doslova řve. Vždyť se díváme na film, kde hlavní hrdina objevuje tajemné události skrze restoraci poškozených pásů z videokamery. Proč to nemůže být mystery horror mixnutý s found footage a klidně i němou černobílou vsuvkou z oněch 20. let, kde se odehrává 7. díl? No protože na to tam nemá nikdo odvahu a bojí se, že přecházet mezi více formáty a úhly sledování by na diváka mělo zbytečný nároky při sledování. 2) Mám osm hodin na profilaci postav, ale nedokážu u žádné z nich obhájit jiné motivace jejich činů než v rámci rodinného zadostiučinění. Opět nejspíše proto, aby to konvenovalo televizní cílovce, která by měla problém se napojit na postavy, které se pouští do nebezpečných pátrání třeba snad za účelem bádání, výzkumu, vnitřního pnutí či prosté zvídavosti. 3) Bylo by skvělý, kdyby si Netflix mohl dovolit projednou obsadit do hereckých rolí třeba, já nevim, herce, protože dívat se hodiny na přehrávající Dinu Shibabi mě nutí přehodnocovat můj obvyklý názor, že herectví je přeceňovaná filmová disciplína. Ačkoli uznávám, že s takhle hloupě napsanou postavou by asi bojoval kdekdo. 4) Proč ty čarodějky vypadaj jak z... á Rebbeca Sonnenshine, už mlčim. 5) Já mám pro debilní scénáře pochopení, ale když se na mě sesype v rámci jednoho děje hned několik debilních scénářů od několika lidí, tak při scénách, kdy odborník na analogový filmový materiál začne ničit stovky VHS kazet tím, že do nich náhodně mlátí francouzským klíčem, tak si řikám ty vole brzděte už ty vole.

Já si myslim, že se málo doceňuje, jak tohle mohla být nesnesitelně školometská óda na to, jak se největší americký člověk postavil největšímu americkému problému, ale místo toho je to intimní a zároveň systematické drama o procesech a zákulisí americké politiky, které lze bez problému aplikovat i na současnost. O procesech, které v rámci účelu prakticky znemožňují hrát vždy poctivě, nutí spoléhat se na slabé i sporadické charaktery a hubí v člověku poslední zbytky idealismu. To všechno je cítit v té postavě permanentně vyčerpaného, nemocného a navzdory své povaze neochotně intrikujícího Lincolna, který filmem proplouvá se svýma třímetrovýma rukama jako vampír, sází kolem sebe ospalým hlasem nesouvisející historky a nesnesitelné politické dilema o možnosti předčasného ukončení války na úkor 13. dodatku, jej viditelně vyžírá zevnitř. Jako překvapivý climax filmu pak není ono schválení zmíněného dodatku, ale naprosto tichá scéna, kdy zástupcům konfederačních státu oznámí v rámci jednání o podmínkách kapitulace tichým, klidným hlasem "Slavery, sir... It's done." První rozhodná, pevná a bezvýhradně srozumitelná věta, kterou konečně může vyslovit. Nakonec zvedám na 5*, protože navzdory připitomnělému úvodu a centilitru sentimentu navíc než bylo třeba, je Lincoln vlastně zároveň politickou motanicí i fyzickým dramatem, kdy chřadnutí protagonisty je nakažlivé a zbavuje film štítu pouhé historické rekonstrukce.

Lidé od koní jsou vlastní kategorie dementů, u které se nabízí otázka, zdali byli nemocný ještě před érou koní, nebo z nich ty dementy udělali až koně. War Horse nabízí argumenty pro druhou variantu, protože jak jeden připitomnělej vraník zblbnul tak ostřílený tvůrčí tým, to je snad námět sám o sobě. Od začátku mě plně zaměstnávala snaha rozklíčovat o co filmu vlastně jde, protože ta směšná míra sentimentu, vodopády papírových frází a přepjaté herectví (Jeremy Irvine by měl okamžitě dostat sošku zlaté prdele na bradě Caspera van Diena) nabízeli, že se jedná asi o nějakou formu pastiše. Díky tak hrozně nasvíceným exteriérům, že to muselo být schválně a venkovskému prostředí jsem podezíral inspiraci v Heimat filmech, avšak fkutečnosti prý John Ford, což je zrovna éra amerického velkofilmu, po které se mi nestýská, takže problém ve mně. Pokud ale na tuhle hru nepřistoupíte, čekají vás těžké časy. Během nich si britští a němečtí vojáci na frontě v Sommě půjčují nůžky na dráty, francouzské dívky se chovají jak z viktoriánské pohádky, jejich dědečkové na ně na můj vkus až moc sahají a celá První světová válka se může na chvíli zastavit, když je třeba zjistit, zdali má koník pod blátem bílá kopýtka. Jestli na tuhle hru nepřistoupíte, čeká vás soubor nesmírně legračních epizod, které stále sleduje koňský Michal z úkrytu. Akorát švanda je švanda a 141 minut je 141 minut no.

V době premiéry jsem na Tintina vyrazil, protože jeho ukázky dost připomínaly tehdejší trailer na videohru Uncharted 3, u kterého jsem si slintal na triko a kterou jsem doteď nehrál (protože PC master race). Po deseti letech jde do kin konečně odkládaná filmová adaptace této videohry,  u jejíhož traileru jsem usnul, zato jsem si ale připomněl, jak skvěle takhle kooperace mezi Peterem Jacksonem a Spielbergem pořád kope. The Adventures of Tintin je animák s úžasnou plastičností, skvělou prací se světlem (dozoroval Kamiński), barevnými kontrasty a hlavně neuvěřitelnou choreografií akčních sekvencí. Když se to pak spojí s oblíbenou retro stylizací "Evropa 20. - 50. let", je Tintin chodným společníkem v poličce dobrodružných sérií od Indiana Jonese až po herní adventury typu Broken Sword či Lost Horizon.

U Scotta Pilgrima jsem to považoval za součást hry, u Baby Drivera jsem na to nedokázal ukázat prstem a u Last Night in Soho mě to začalo vyloženě lézt na nervy. Je to ta muzikálová scéničnost prosáklá studiovými světly, jejichž umělost akceleruje vysokofrejmová digitální kamera. Pokud to dosud fungovalo v předchozích Wrightových snímcích, bylo to kvůli tomu, že to tak trochu muzikály vlastně byly, jenomže Last Night má celou svojí zápletku postavenou na snaze vyvolat ducha doby Swingin' London a v tomto případě můžete mít plný garderóby dobových šatů a tuny dobových rekvizit rozházených po studiu, nicméně to je stále naprosto očividná hra na pláč. Logicky pak co funguje, je jedna skvělá taneční sekvence a úžasná Thomasin McKenzie, co nefunguje je ééé no zbytek filmu. A Matt Smith neumí šlukovat. Oceňuji velmi originální vyústění, že hlavním monstrem je ve skutečnosti patriarchát, které jsem v žánrových filmech jen loni viděl šestkrát.