Othello

Jeden z nejintenzivnějších hororů, které jsem kdy viděl a zároveň nejtemnější plivanec do Hollywoodu od Lynchova Mulholland Drive či Inland Empire. Sledovat film v horečce jsem zkusil za vás a je to velkej bad trip vám povim.

Scénář adaptuje dvacetistránkovou povídku a přitom působí jakoby komprimoval čtyřkilový román. Spousta nesouvisejících scén, zbytečné množství vedlejších postav, nepravděpodobné interakce či vztahy a hlavně je to celá fakt šíleně děravý. Scott Derrickson se chlubí tím, že na rozdíl od ostatních režisérů, pro něj není testovací publikum otravnou překážkou, nýbrž kreativním spolupracovníkem a přesně podle toho ten film vypadá.

Blbý je jak je to vlastně celý strašně banální. Nejsilnějším atributem filmu pak je tedy ta neustále ve vzduchu visící hrozba fyzického násilí ze strany idiotského otce protagonistky, ke kterému vlastně nikdy nedojde (respektive nikdy hrdinku přímo neudeří), ale přesto je všudypřítomné a o to nepříjemnější.

Skupina mladých speleologů prozkoumává rozsáhlou trhlinu v zemi. Starý pastevec, který kolem ní celý život pásl dobytek, pokojně umírá. Účel, pokora, srovnání, radost, klid. Miloval jsem zde každou postavu. Klaustrofobici nechť si nicméně k žánru připíšou horor.

Satira schmatira, musel bych být přísnější, kdybych film vnímal pouze jako snahu o trefný výsměch vůči pozdnímu kapitalismu, protože dělat si srandu z influencerů, modelů, trophy wives, starých zbohatlíků, pokryteckých levičáků či devótního prekariátu mi přijde jako ten největší a nejtlustší cíl na celé téhle pozemské diskotéce. Co na posledním Östlundovi ale zde cením, je jeho neomalenost. Ta mi připomněla slastnou první dekádu 21. století, kdy kina a domácnosti okupovaly teenagerské komedie. Ty stály na opakujících se archetypálních figurách o jejichž atributy a stereotypy se neustále odrážely dost drsné vtipy. Tyhle filmy nemilosrdně útočily na debilitu dospívání a teenageři se přesto do nich projektovali a přijímali zobrazené nastavené role ve středoškolské hierarchii. Důležitý faktor každé teen komedie přitom byla její kulminace nějakou inovativní fekální či jinak nechutnou scénou, u které se povinně všichni šklebili a smáli zároveň. A pak po dokoukání každé takovéto komedie jsme se spolužáky řešili, kdo je třídní Stiffler a kdo je třídní Finch, přičemž každý chtěl být u toho, aby tohle přidělení rolí nebylo na jeho úkor. Což je takový ekvivalent toho, když se buržousti v Cannes mohou utleskat, až se jim jachty v přístavu otřásají, po filmu, který si z nich dělá jakoby nelítostnou legraci. Ono ale tohle potvrzení pro horní 1%, že je někdo vnímá a je schopný si z nich udělat rozpustilou srandu je vlastně v současném společenském ovzduší takovým vyznáním lásky vůči němu a stejně jakou v Tourist i zde množství naznačených témat ve výsledku nenabídne jako řešení nic jiného než zenový nihilismus a flašku tvrdýho.

V jedné letošní debatě jsem byl se svým názorem ohledně potřeby oddiskreditování a zdostupnění sexuálních služeb přeargumentován tím, že by jejich rozšíření vedlo k prohloubení frustrace mnohých jejich klientů v důsledku nenaplnění svých romantických představ. Ale i když jsem to nakonec odkýval, ve výsledku stojím stále spíše na straně tohoto filmu. Jeho problémy jsou totiž někde trochu jinde. Je totiž samozřejmě naprosto v pořádku, když má film v nějaké otázce ujasněnou pozici, kterou se snaží propagovat, má to však dělat prostřednictvím svého příběhu, způsobu vyprávění a skrze postavy. Zde se v závěru nevyhneme tomu, aby nám bylo v monologu zaobaleno to o čem film vlastně celou to dobu je, kdyby to náhodou nějakému truhlíkovi doposud nedošlo. Pak se z filmu stane jenom typický sebedůležitý, encouraging YouTube video. Za druhé mám problém s tou pozicí, že všichni jsme inherentně krásní, která zní jak prostě špatná terapie. Podívejte se na poslední filmy s šedesátiletou Emmou Thompson. Ta ženská je neskutečně sexy jenom v tom jak pracuje s jazykem, postojem těla, pohledy, nakolik z ní jde cítit ta distinkce a vkus. Že film ji v závěru redukuje na "šokující" scénu full frontalu ve jménu nějaké univerzální lidské krásy, je ve výsledku laciné gesto a vůči ní vlastně ponižující. PS: skvělý, že na film odehrávající se o dvou postavách v jednom pokoji můžu jít do kina a nový Andrew Dominik jde zatím akorát rovnou do televize

Projekce La Commune mi připadla náhodou jen pár dní poté, co jsem dočetl Sinclairův Petrolej, jehož druhá polovina se skládá prakticky pouze z neustále se opakujícího žehrání nad tím, jak nespravedlivě a zkorumpovaně je nakládáno s dělnickým hnutím v USA na počátku 20. století. Takže během téměř šestihodinového Watkinsonova pamfletu rozčilujícím se nad osudem Pařížské komuny, jejímu opomíjení ve francouzské paměti, přetrvávajících třídních nerovností, kulturní globalizací, patriarchátem, kečupem, co neleze z lahve a mnohým dalším, jsem již cítil trochu revoluční únavu. Nadšený nejsem ani z toho, jak nechává herce analyzovat jejich jednorozměrné figurky, které vede naprosto zřejmě tam, kde je chce mít, aby si tím potvrdil vlastní světonázor. Mně se líbí ta jeho nasranost na celý svět a líbí se mi ten LARP s dokumentárním štábem, který si vytvořil s bandou věrných, ta stopáž je pak až překvapivě v pohodě. Ale je to prostě jen vzteklý výkřik, který má akorát nečekaně silný dech.

Starej dobrej Cameron by se chtělo říct, ale upřímně - já mu ty traumatický historky z natáčení asi docela věřím, protože jak se k němu choval Assonitis nápadně připomíná tehdejší přístupy jiných italských producentů (viz třeba Dino De Laurentiis) k levné námezdní síle, která jim měl sloužit pouze pro zafinancování americkými studii. Cameron údajně stojí jen za scénou z márnice a srandovním výbuchem helikoptéry (během kterého ještě omylem utopil kameru). Dále může prý za design piraň a z frustrace se chopil i výpravy, protože během pre-produkce zjistil, že tam nikdo nic nedělá, tak alespoň začal objíždět lokace a najímat si místní průvodce. Je mi sympatický, že navzdory tomu, že chtěl svoje jméno z filmu původně úplně vymazat, tak ho nakonec po letech přijal, dokonce se i uvolil k vlastnímu přestříhání (který se moc sehnat nedá) a nemá problém na něj vzpomínat. Film samotný je prvotřídní brak, který nepostrádá prakticky jakoukoli ingredienci provinilé zábavy - švédování postupů slavnějších filmů, kozy, obscénní herecké výkony, kozy, úplně zbytečné expozice hromady špatně zahraných postav, které v průběhu filmu prostě někam zmizí a už se neobjeví, kozy, úděsné triky, krev a kozy. Škoda tradiční Achillovy paty přímořských žánrovek, které často gradují v podvodních scénách, které bohužel ze své podstaty jsou pomalé a rozmělňují rytmus filmu. Což se ale děje i zasloužilejším dílům.

Sympaticky oprsklá pozitivní konstruktivní satira, ve které Smoljak se Svěrákem zkouší, co jim v rámci tehdejší popularity Divadla Járy Cimrmana ještě projde. Scény u schvalovacích komisí pak zodpovídají případnou otázku, kde se ve Smoljakovi vzala ta slabost pro absurdní divadlo. Těmto sekvencím navíc čas neubral nic na zábavnosti, jak ví každý, kdo se někdy zúčastnil sezení grantové komise či studiových meetingů.

Vraždu v salónním coupé považuji za nejlepší cimrmanovskou hru a to zejména díky tomu s jak arogantní přesvědčivostí Smoljak v roli inspektora Trachty ze sebe sype ty nejabsurdnější motivy a teorie, aniž by jej někdo zpochybňoval, protože jeho význačnost a sebejistota jej předchází. (Mmchd stále mám podezření, že z ní Rian Johnson vycházel, když dával dohromady postavu Daniela Craiga ve filmu Knives Out) Trefně tak paroduje oblíbené excentrické detektivy a dokazuje, že jejich popularita vychází ze schopností jejich autorů nás přesvědčit o tom, že jejich deduktivním schopnostem, nakolik šíleným, prostě máme bezvýhradně věřit, protože sami zkrátka nemáme kapacity za ně dohlédnout. Rozpuštěný a vypuštěný využívá stejné vtipy i zápletku jako ona divadelní hra, ale působí pocitově úplně jinak a to podle mě nikoli záměrně. Celé je to šíleně statické, jednotlivé sekvence od sebe odtržené, záběry trvají déle než by měly a díky tomu nejvíce trpí výjezdy za hranice crazy komedie, kde je šíleně důležitý timing a tenhle film fakt nemá rytmus. Vtip s hadičkama v botách je z takových těch "jakože jó" fórů, ale ždímat ho tři minuty už překračuje práh bolesti jestli mi rozumíte.