Othello

Vzdálené cizí místo, samota a spánková deprivace jako vstupenka na krátkou redefinici mimo čas a prostor, jejíž čas se neúprosně krátí. Na té ulici jsem rozuměl každému slovu. Mluvíme totiž s tímto filmem naprosto stejnou řečí.

Nigga wut!? Je to podobný případ jako Bessonova Lucy. Ta však alespoň měla formu, akci a takovou tu nesvéprávnou zhůvěřilost, kdy víte, že to možná nedává obecně smysl, ale rozhodně to dává smysl v režisérově hlavě. Glass nemá rozpočet ani atrakce, ale zato disponuje Shyamalanovým totálním tunnel vision za cílem ironicky okomentovat superhrdinský žánr a stát se opět velkým, aktuálním a důležitým režisérem, jehož nastavené zrcadlo umí říznout. Ve stínu tohoto cíle jsou pak veškeré jednotlivosti. Tak strašné dialogy jsem neslyšel leta. Úděsně napsané postavy většinu času postávají na místech a čekají na to až na ně přestříhne kamera, aby mohly říct nějakou důležitou větu. Závěr se ponoří pak již do naprostého monologismu, kde se již definitivně rezignuje na uzavření příběhu jiným způsobem než tím, že chodí postava od jednotlivce k jednotlivci a už jim jenom říká věci, který je třeba říct, abychom se plácli do čela. Což jsem už ale dělal od půlky, takže mě bolela hlava. Lidi, kteří si na konci Saw VII řeknou "pane jo!" by nicméně mohli být nadšení.

Sbohem komedie. Celá druhá série působí jak poslední den před koncem světa. Mimochodem neuvěřitelné úhly snímání a práce s rámem.

Těm co to v tom našli upřímně závidím. Za mě Garrone neposkytuje žádný návod k postavě, u které jsem nechápal čím je definovaný její charakter a motivace, takže jsem se rozhodl přijmout podezření, že se zkrátka rozhodl prodat melodramatický příběh naivního dobráckého outsidera (roztomilá dcerunka a pejsánci included), kterému se tak nějak smutně nedaří. A nádavkem to ještě osolit double feature dojemnou pohádkou o herci z okraje společnosti, jehož objevili někde ve škarpě a do rána jej vybavili palmou z Cannes. Fantastická kamera, výprava a herectví bohužel pak nedokáží zahladit problém z největších a to ten, že tomu filmu zkrátka nevěřím.

Ken Russell pro 21. století Cosmatos je moje splněná noční můra. Zhulen filmem v prvních desti minutách a během sledování jsem fyzicky cítil, jak se mi rozšiřují zorničky. Znuděného zívání netrpělivých děcek nadrbaných na sekanou, Cage a retro si nevšímejte, tohle je ta vzpomínka na osmdesátky, kterou chcete mít. Mlžnou, surreálnou, nebezpečnou a podivně vzdálenou. Akorát musim zjistit, proč po mě z KVFF chtěli tehdy překládat některý předměty optikou hráče Dungeons & Dragons heh.

Je to jak sjíždět kopec na horské dráze, kde v půlce cesty si všimnete, že na konci je zkroucená kolej a vy víte, že to již není jak zastavit, ten průšvih se blíží čím dál rychleji a je jasný, že až tam dojedete, tak to nebude dobrý. Bad Times at El Royale vychází z vděčné řady námětů pracujících s geistem svébytných hotelů a jejich vlastní pochroumanou minulostí jež jsou protkány tajnými chodbami, odposlouchávacími zařízeními a všelijakými dalšími kostlivci ve skříni. V první třetině se mu daří celkem úspěšně onen prostor a zvědavost, co se za ním skrývá, budovat, a to zejména tím jak si dává se vším na čas, což i díky pěkné kameře docela funguje. Nicméně jakmile se karty vyloží, tak se mu nedaří zrychlit, což je jedna ze zásadních popsaných scénáristických chyb, protože pak vlastně ten film začne působit ještě pomaleji. Jakoby si toho nikdo nebyl vědom, tak nám film začne servírovat zdánlivě nekonečná 'muzikálová' čísla jedné z postav, čímž maskuje to, že mu nebezpečně rychle došly nápady a čeká se již akorát na příchod Hemsworth ex machiny, která to již celé definitivně pohřbí. Vykrucují se reklama na fitko pak nekonečných dvacet minut tráví ztrapňováním se ve snaze napodobit Charlese Mansona, která vyhrožuje smrtí postavám, které jsou vám už dávno úplně jedno a bezzubost celého tohoto oslabení ještě u mě podtrhovalo, že jsem den předtím viděl Cosmatosovu Mandy. U záverečné náboženské katarze jsem si připadal na vlas stejně jako když na konci filmu Turbulence 3: Heavy Metal zpěvák metalové kapely v padajícím letadle odhazuje z krku obrácený kříž a začne se modlit k Bohu. A to není pochvala.

S více než desetiletým odstupem se daří Superbad stát se důležitým zlomem na poli skomírajícího žánru teenagerských komedií na jejichž cílovku pak začaly mířit velkolepé Young Adults produkce, které stále více revidovaly dialog (tedy základní kámen teen komedií) na tezi, která měla možnost lépe oslovit náctileté, zmatené ze své úlohy v obrovském a ambivalentním světě, jež před nimi otevřel internet a zejména posléze sociální sítě. Teenagerské komedie se sice dělají dále, ale ne pro teenagery, nýbrž pro ty, jež na nich vyrůstali v první dekádě nového milénia a nadále odmítli dospět, viz Ted, Observe &Report, 22 Jump Street, Pineapple Express apod. Poslední scéna Superbad je pak v zásadě symbolickým rozloučením s dekádou komedií o věčném svitu neposkvrněného zásunu a síle středoškolského přátelství. Společně s prvním dílem American Pie pak tvoří zeitgeist světa amerických teenagerů té doby, kde zatímco v Prcičkách sledujeme post-MTV společnost teprve si navykající na existenci internetu, leč nadále se uchylující k fyzickým improvizačním stimulům v podobě pornočasopisů či teplého jablkového koláče, Superbad zaznamenává dospívání těsně před nástupem sociálních sítí. Aktéři si zde v jednom kuse telefonují, je na tom postavených několik vtipů (zkusili jste v současné době telefonovat někomu mladšímu 25 let?) a nemají možnost vyřešit nakonec situaci jinak než osobně. Nasimulovat pro to ideální podmínky bude tedy vyžadovat hodně přetvářky a alkoholu, ergo se slušným scénáristou spousta zábavy a Goldberg s Rogenem byly v tu dobu hodně ve formě.__________Jinak osobně my, co jsme dospívali kolem roku 2005, po škole se dělili na lavičkách o cigáro, zjišťovali komu odjedou na víkend rodiče a kdo má prachy na chlast, aby pak stejně nepřišly žádný holky, takže jsme celej víkend hráli Dračák nebo Quake III, my máme obecně tendenci tomu filmu více věřit. _______Jo a takový ty objektivní klady: Jonah Hill je neskutečnej, některé prasácké dialogy prosím do rámu ( "You know when you hear girls say 'Ah man, I was so shit-faced last night, I shouldn't have fucked that guy?' We could be that mistake!", "You don't want girls thinking you suck a dick at fucking pussy.") a za Emmou Stone bych na světa kraj šel.

Viděl jsem horší plýtvání rozpočtem než je Venom a minimálně jsem si zde mohl sadisticky užívat tu strašlivou past, do které se všichni účastníci nalepili. Tom Hardy, jenž se snaží se vší úctou ovládnout discipílnu "shialabeuf-craftingu", Michelle Williams, která absolutně neví, co se po ní ve filmu chce jsou sice velké oběti, ale největší je režisér Ruben Fleischer, který se snaží vymačkat z toho minima co může vlastně ve filmu dělat, za asistence velkého rozpočtu, alespoň něco. Jde z toho vidět ta vyslovená nechuť začít vyprávět ten připitomělej příběh, takže expozice trvá zdánlivě nekonečně dlouho a Tom Hardy se během ní pohybuje ve velkých celcích po špinavých ulicích (protože Venom je street-level Marvel hero jako např. Batman, Spider-Man, Punisher apod.) a jakoby naschvál zdržuje jakýkoli příběhový postup (což film vysvětluje tím, že úspěšný a slavný investigativní žurnalista není schopný sehnat za 6 měsíců práci). Jakmile pak dojde k seznámení s ústřední entitou, nesetřesete už do konce ze sebe pocit, že za filmem stojí šestileté dítě. Koneckonců si projděte kariéru scénáristů, kteří nejsou žádní autoři, pouze presovací mašiny zvolených témat do potřebného celku, jež jsou ochotni dle potřeb nadále upravovat. Tu bezradnost pak cítíte z obrazovky za všechny zúčastněné, zde ještě bolestivější ve své snaze být to dospělá, tvrdá a eticky sporná komiksová adaptace, o kterou ale nikdo, kdo má nad filmem opravdovou kontrolu vlastně nemá zájem. Ale jak je vidět na tržbách, ono není třeba film kdovíjak svébytně vytvářet, stačí říkat usilovně lidem, že vlastně takový je a oni tomu prostě uvěří.

Člověk si musí v srdci oprašovat místo pro šedesátileté chlapy, které na útěku před policií nenapadne lepší převlek než za němou důchodkyni. Kteří když se maskují tím, že si oholí hlavu, tak to pro jistotu vezmou i s obočím a i když mají v autě čtyřicet táců v hotovosti a hledá je policie padesáti států, tak z nudy lohnou ze sámošky kuřecí sandwich, protože fuck you, that's why. Poskládávat si příběh a psychologický profil jedince, který je v takovém opovržení z většinové společnosti, že ani jeho výsadní postavení milionářského dědice v něm nezapudí touhy hulit trávu s kdejakým texaským white trashem na konci světa nebo si jen tak jezdit po světe s cizí identitou, ideálně člověka, kterého jste předevčírem rozřezali na legopanáčka, to je zábava už jen z principu. Eskapády tohohle zmateného psychopata, který obratně vyklouzne z každého průseru, už jen kvůli tomu, že mu principielně kreje prdel bohatá developerská famílie, aby jí nezruinoval značku a po desítkách let ho dostane na dřevo až vlastní iniciativa vyprávět svůj příběh v kombinaci s neschopností si zapamatovat sundat mikrofon, když si sám pro sebe musim mumlat, jakej sem vrahounskej šmejd, to si prostě dokument zaslouží. Jeden, dvouhodinovej, vystříhanej od monologů senzacechtivých sousedek, opakovaných spekulací a laciných nahraných scén. Podle toho, jak si vždycky Jarecki na ty rozhovory dal do pucu, jsem na konci očekával pointu, že se vlastně celou dobu snaží Durstovi prodat vojetý auto.

Smrtelně nemocný chlapec si udělá seznam přání, kdy každé z nich zastupuje product placement jednoho ze sponzorů. Až sem jsem cítil ten Magnuskův uznalý slow clap.