Othello

Ačkoli Piussi respektuji jakožto odvážnou a neúnavnou novinářku, není pro mě dobrou dokumentaristkou. Selský rozum je jen ošklivá, rámcově roztříštěná obžaloba jednoho zločince, která skáče sem tam, je jednoduše napadnutelná, ukvapená a celkově působí, jakoby celé natáčení i se sestříháním trvalo týden. Je to přeteklé nenávistí a nedokáže se to proto soustředit. Působí to tedy jen jako panický výkřik, jakkoli je panika v současné době tak trochu na místě.

I když máte k dispozici jednu z nejlepších akčních scén (a zahrávám si s tím, že možná úplně nejlepší), co kdy byla natočená, musíte k ní mít i nějaký zbytek a ten Atomová bloncka naplňuje dostatečně. Minimálně pro ty, jež estetika rozbitého těla v drahých šatech, se sklenkou vodky a cigaretou v koutku pořád bezelstně naplňuje.

Vážený občan disponuje jedním z nejlepších scénářů, který jsem za dlouhou dobu viděl, dokáže unikátně balancovat mezi komedií a dramatem (přičemž oba žánry zde ze sebe vycházejí, humor vychází ze zápletky a dobře napsaného protagonisty a drama zase často z toho, kdy se stal obětí onoho humoru), má skvělé oko na různé charakterové, scénické i prostorové detaily, je obecně aplikovatelný na více prostředí a na závěr ještě předvede svou podvratnost. Pětihvězda by byla naprosto zasloužená, kdyby... kdyby ten film nebyl tak formálně odpornej. Nenavazující, nenačasovaný střih, hrůzná práce se světly, ohavný TV look kamery, zkrátka vizuální trest na takové úrovni, že to smrdí tvůrčím záměrem, který se tak snaží vymanit ze smyčky svého tématu, tedy uložením se do sarkofágu akademické akceptovatelnosti, což je jedním z témat filmu. V tom však není konzistentní, protože si sem tam využije formálních zkratek, dovysvětlovaček a hudby. Je to strašná škoda, protože nic jinak zábavnějšího a trefnějšího jsem nepotkal už dlouho.

Jako sranda musí bejt i kdyby fotra věšeli a matka zdrhla s muzikantama, ale u toho filmu, tam je ještě důležitý, že se to musí umět natočit. Neříká se taky jen tak z plezíru, že komedie je jeden z nejtěžších žánrů. FAGATT není pitomina a věřím, že ti, kdo za tím stojí jsou jinak docela vtipní, takže jednoduché dialogy tady relativně fungují. Fóry jsou dotažený, mají nápad, ale jakmile se má dělat jakákoli sranda či posun děje vizuálem, tak je to na pranýři. A tím nejsou jenom myšleny děsivě tristní triky, které vlastně k takové bezelstné blbůstce tak trochu patří, ale zkrátka stačí srovnat s nukleární explozí Wrightovy kamerové a střihové kreativity ve World's End, která pracuje s velmi podobným zasazením (sci-fi problémy ve světě tradiční britské hospodské kultury) a víme, kde jsme. No a pak taky ten už unavený syžet "nerd, co ke štěstí (dívce) přišel" je už trochu unavený.

Gangnam Style CZ a velkolepá paradokumentární exploatace Česka, na níž stejnou silou, ruku v ruce, tahá za řetěz "pražská" intelektuální elita a ten nejspodnější schod eskalátoru společnosti. Eskalátoru směrem dolů. Přiznám se však, že být to na mně, film se jmenuje "Nejsmutnější člověk na světě". Klusák, stejně jako Ulrich Seidl, popisuje neexistující hranici dokumentu, kdy dává prostor a prostředky lidem ze dna společenského žebříčku, aby sami inscenovali etapy svého života a oni tak poslušně vytvoří tu nejbizarnější noční můru městského liberála, aniž by jim cokoli docházelo. Tato metoda, hádám si tvrdit, je naprosté unikum, jehož výsledek právem rozděluje publikum trpící tím, že jim někdy někdo oznámil, že dokument má být pouze voyeristické snímání reality s mluvícíma hlavama či overvoicem. Závěr, který dostává do držky zleva i zprava, je naopak na místě, protože i sám Klusák, vyběhnuvší před kameru se stane součástí vlastního cirkusu, ve kterém donutil konfrontovat páně Daliborka s devadesátiletou přeživší holokaustu, což je opravdu odvážný sociopatický přešlap, který si on sám dle mě v té situaci uvědomil. Neočekávaný vývoj scény, kde zleva nasraně vyvádí režisér, stoicky stojí Daliborek v davu nevěřících turistů a v pozadí v troskách baráků koncentračního tábora si utírá oči oběť nemohoucí oběť holokaustu... to je dokument. Víta Klusáka pořád považuji za jednoho z našich nejodvážnějších intelektuálů. Ale taky na mě možná zabírají ty jeho nevinné velké oči laně.

První polovina, sypající staletá klišé, v hlavní roli drsný zálesák s minulostí, milující svého syna a mladá, hezká a nezkušená agentka FBI na zapomenutém hostilním místě, celkem dává pocítit limity sedaček v malém sále Lucerny. Na čertíka z krabičky, jež vyletí zlomem druhé půlky filmu, se však vyplatí vyčkat. Sheridan zde totiž vysolí své scénaristické i režijní trumfy. Výborně využitý flashback je pak sekvence, která nejenže sama o sobě je intenzivním výbuchem bolestivého, zlého násilí, ale zároveň prostředek k vytažení napětí scény, kterou rozdělil. Její monumentální krvavé vyvrcholení (s výborným zvukem) pak násobí svojí sílu dopadu tím, jak už svůj vývoj diváka zaháčkovaného. Samozřejmě by to také nefungovalo bez vynikající stavby oné scény, kde se Sheridan ukáže jako opravdu schopný, profesionální režisér. To chytré rozestavování postav po prostoru, jeho snímání a práce s herci právě dokáže vytvořit nepříjemné napětí, aniž by bylo třeba si pomáhat například hudbou. Za odměnu za tuto scénu jsem to celý pak Sheridanovi spolknul tak, jak si přál a ocenil tu práci s tím vykořeněným prostorem na okraji všeho a prázdnými dušemi jeho původních obyvatel, nemající na co navázat. Ačkoli po první sérii True Detective jsou všechny takové snahy trochu polorodé.

Den po shlédnutí minimálně musím uznat, že takovou kaši v hlavě jsem už po nějakém filmu neměl dlouho. To, že je to po filmu za 217 mega mi přijde jako zábavný příznak úplně zmatené doby, kde už nikdo vlastně neví, co ten druhý chce. Pojmenovat film perexem, tak mi asi nejvýstižnější přijde "Nejameričtější čínská sexuální fantazie". Subjektivně se mi těžko dává průměrné hodnocení filmu, kde u několika scén mi nad jejich neuvěřitelně megalomanskou odpoutaností padala čelist. Přičemž na rozdíl například od Marvelu tuto odpoutanost umí Bay zvýraznit svými režijními trademarky. Kamera, věnující se lidem, je často výborně posazená, je z ruky, ale stabilizovaná, takže vlastně pluje za postavami z mírného podhledu a stojí velmi blízko nich. Na tváře a postavy lidí není "zoomovaná", ale pohybuje se reálně těsně před/za nimi. Těží z toho potom ten pocit ohromnosti při konfrontaci s obřími roboty a k Zemi se přibližující parazitickou planetou. Ano, můžeme se smát tomu, že například dobrá polovina záběrů je proti slunci, ale když už je tento díl série natolik odtržen ode všeho, tak onen přebarvený vizuál již začíná naopak prolamovat hranici snových zážitků a vlastně ten chaos v hlavě, který po filmu zůstane je srovnatelný s dlouhou prospanou nocí plnou prazvláštních snů, z nichž si po ránu člověk vybaví jen nesouvisející úseky a chvíli trvá než všechny ty podněty ze sebe setřepe a vrátí se do reality. Napadat potom film z důvodu jeho jalovosti (a on jalový je, postava Optima Prima je asi nejhorší bytostí od Morphea v pokračováních Matrixu(zase na druhou stranu, doprdele u pátýho dílu Transformers už tak trochu alespoň víte, do čeho jdete)) mi přijde jako rezignace na určitý typ zážitku, které nám film může přinést. Proč tedy vlastně ty tři hvězdy? Ééé no nebudete mi to věřit, ale ono je to krátký. Mělo to trvat čtyři hodiny. Jasně, člověk by už potom definitivně odcházel z kina jako jiná bytost a patrně by ho po cestě z IMAXu srazila tramvaj, ale těch motivů, postav, scén odbytých jedním záběrem, nedořečených scén a nahozených detailů, kterým bych se rád věnoval, tam je strašně moc. Dejte mi director's cut, ve kterém ta úžasná honička v Londýně bude trvat třeba půl hodiny a scéna mezi vědcem z NASA a arogantním zástupcem vlády třeba deset minut a já u toho exploduju infantilně vizuální rozkoší, za kterou se nehodlám omlouvat. A Bay je stále na vrcholu potravního řetězce, když se bavíme o akčních scénách. Dejte mu víc akčních scén. Dejte mu všechny.

Tento rok vypadly do kin dva filmy, u nichž se dá říct, že je natočily peníze, a to Velká čínská zeď a tohle. Má to drahé triky, drahé herce, obvyklou dějovou strukturu, zaměnitelné hrdiny (nezodopovědný vtipálek, jeho sidekick, racionální ženský protějšek, šílený vědec, jež za vším stojí) a hromady referencí. Co to však nemá je byť jen sekundu tvůrčího vkladu. Neskutečně neinspirativní a ubíjející CGI-fest, kde je všechno úplně jedno, protože to postrádá byť jen gram charismatu. Lepší dialogy jsem zažil na kase v Bille, lepší humor na TV Barrandov, lepší příběh během sepisování tohoto komentáře. Katastrofa na tržbách plně zasloužená. Vzhledem k zasazení a zdrojích universalovských hororů mě těší že takhle ten jejich slavnej Dark Universe nespasej ani ti číňani.

Jestli je něco ironie, tak to, že genderový odpustek superhrdinského žánru, jakým Wonder Woman je, je natočen jak z padesátkové produkce Rogera Cormana. Nikoli však prostředky (ačkoli spousta triků, jimiž film nešetří, je poměrně tristních), ale tou bezelstnou naivitou, rezignací na detaily a podružnosti k hlavnímu motivu. Kdykoli se vám na jazyk vydere otázka "Jak?" či "Proč?", začínají pro vás velmi krušné časy, věřte mi. Otázkou je, kdo proboha předpokládal, že v takto nahodilém světě bez souvislostí, bude někoho zajímat cokoli, co se jej týká a zahrnuje více než jalové vtipkování či přestřelenou akci. Samotné akční scény naštěstí fungují, minimálně dokud se WW nepokouší házet tankem a velmi tomu pomáhá božská Gadot, jejíž fyzické atributy určitou posvátnost budují samy od sebe a nějaké ty kopance jí uvěříte. Obvyklý superhrdinský problém však nastává potom ve zblázněném finále, jehož jediný zajímavý detail je finální oddělání záporáka, která proběhne tak, že náhle naprosto zbělá pod přívalem triků a efektů plátno a my nevidíme vůbec nic. Tím hezky kulminuje obvyklá bezradnost komiksových scénáristů v tom, jak finální střet proti zloduchovi ještě více vytunit, čímž vznikne přeplácané peklo. Zde ono dosavadní přeplácaní peklo vygraduje climaxem, který již je tolik za hranou, že není určen pro lidské oči. A tak vidíme jenom bělobu. Jo a mimochodem, ten film je téměř ve všem zoufale neinvenční a nesnaží se jít dál než udělat věci, které již tu byly, ale třikrát tak velký. Plusy: Chris Pine, Gal Gadot, akční scény, cringe effect.

Luke Scott natočil film stejně jako já balim stan do obalu. Asi existuje nějaká metodika, jak to zabalit jednodušeji, smysluplněji, bez nebezpečí poškození, ale v rámci zachování časových rezerv to tam vždycky stejně našlapu kolenem, dupu na to nohou a nakonec se mi vždycky ten přístřešek pro čtyři lidi podaří narvat do malého příručního zavazadla a já s posledním dopnutím zipu hrdě oddechuji a připadá mi, že jsem zvládnul všechno, co se po mně chtělo. No a Morgan je výsledek toho samého uvažování, akorát na poli filmu. Tenhle systém se vyplatit může, pokud dávám dohromady dynamický thriller s jasným bodem A a B (Gamer, Running Scared), ale nikoli, pokud se snažím budovat neustálou atmosféru morálně-etické ambivalence s velkým ba-dum-tss na konci, které ještě před polovinou filmu docvakne i tomu největšímu Jindrovi Hojerovi. Náhle tedy veškeré vedlejší postavy jsou redukovány na dvě až tři jednoduché expoziční scény než vybuchne zápletka, takže druhá polovina se zvrhne v jednoduchý slasher (ježuch v mém posledním komentáři jsem psal úplně to samý o Alien Covenant mi došlo, tomu se říká výchova řemenem Ridley Scotte) zakončený povinnou béčkovou peckovačkou, jak za zlatých časů Rennyho Harlina. Je asi jasný, že pokud mám tenzi natočit sci-fi o identitě, uměle vytvořeného nového evolučního článku, cesta by měla být delší a blátivější.