Davson

Výpověď o současné realitě Mexika (respektive jejího hlavního města) natočená svěžím experimentálním stylem. Za zmínku stojí skvělá kamera a hlavně naprosto výtečná práce se zvukovou složku, ať už se jedná o ruchy či o famózní hudbu. Pátou hvězdičku zatím nedávám, neboť je pro mě problematické přijmout závěr filmu, respektive nevím přesně, jak ho uchopit, jak ho chápat. Každopádně velmi pozoruhodný počin.

Předně, srovnávat Solaris s 2001: Vesmírnou odyseou se mi zdá zcestné. Zatímco Kubrick s Clarkem chtěli a vytvořili čistě a jen sci-fi (což kvality tohoto snímku rozhodně nijak nesnižuje!), Tarkovskij používá vědeckou fikci jako prostředek k rozehrání zcela lidského dramatu a nastolení závažných otázek, jejichž odpovědi nechává na divákovi. Hovoří-li někdo o Solarisu jako o "velkofilmu", pak se mi jeví jako vhodný, poněkud oxymóronský přívlastek "komorní". K samotným filmařským kvalitám pak můžu říct pouze slova chvály. Tarkovskij svou perfektní režií vytváří pomocí hudby i pomalého tempa plynutí obrázku neuvěřitelně silnou a podmanivou atmosféru, jíž jsem zcela podlehl, nechal se jí obklopit a pohltit. Ještě teď, několik hodin po skončení filmu, to ve mně stále doznívá. A nejkrásnější scéna? Jednoznačně 30 sekund stavu beztíže!

Klasický pohled od hlavy jednoho extremisty, jenž nepřináší nic nového pod sluncem. David Modell zachycuje pochybné světonázory Marka Coletta, natočí pár záběrů s jeho rodinou i spolustraníky, přičemž se nesnaží jít do hloubky problému ani do otevřenější konfrontace. Ta přijde teprve až na konci, svou krátkostí a malou obsažností však už nedokáže snímek posunout nad rámec běžného dokumentu. Na toto téma je spíše lepší zhlédnout jiný britský dokument - 100 % bílý, který je svým záběrem rozsáhlejší, intimnější i přínosnější. Oproti tomu Young, Nazi & Proud nám řekne v podstatě pouze jediné. Totiž že Mark Colett je neonacista, což je nám ale jasné už od začátku.

Alejandro González Ińárritu se pokouší stvořit opravdu velké dílo, jak ale ubíhají minuty filmu, objevují se malé trhliny a nedotaženosti, které kousek po kousku snižují výsledný dojem na pouhou průměrnost vyložené zklamání. Nemohu se ubránit dojmu přílišné vykonstruovanosti. Na mnoha místech filmu tvůrci uměle vytváří chování postav a vývoj událostí, aby posunuli děj tím kýženým směrem, přičemž s uvěřitelností je to na štíru. Jako kdyby Ińárritu chtěl hrát pouze na efekt a divákův soucit s postavami filmu, kteří mají pořádný pech. Problematické je taktéž zařazení japonské linie. Samotná povídka není vyloženě špatná, nicméně chybí zde užší propojení s ostatními vrstvami příběhu. Jednoduše si žije svým vlastním životem, odcizeně, takřka se chce říct, že do filmu ani nepatří. Má třetí výtka směřuje k hudebnímu doporvodu, který na mě působil poněkud lacině - jednoduchá cvičení pro klavír a kitaru, nudná, ničím neobjevná a po několikátém opakování vyloženě otravná. Shrnuto a podtrženo: ambice nelze Babelu upřít, skončil ale nakonec pouze u všeobecného humanismu. Chybí mu emocionalita Amores perros i hloubka 21 gramů.

Na první pohled to vypadá, jako by se Leone vracel zpět k typickému spahetti-westernu, k dollarové trilogii (zejména Steigerův Juan připomíná psychologicky i fyziologicky Wallachova Tuca z Hodný, zlý a ošklivý), myšlenkově jsou však Kapsy plné dynamitu již zcela plnohodnotnou součástí americké trilogie. Bravurní variace na téma revoluce, jež je atributem amerických dějin, nádherné a mimořádně silné flashbacky do Johnovy minulosti, režie, hudba, herci, prostě další mistrovský kousek mistra Leonoho. Jen se na to proboha nedívejte jako na nějaké "pokračování" dollarové trilogie či Tenkrát na Západě - takhle si ten film neužijete ani jej pak nedokážete přijmout.

Výborné, výborné! Je krásné sledovat, jak si Coppola téměř až laškovně hraje s filmovým médiem a jazykem, jak je ze snímku cítit láska a nadšení pro film, jak ironicky pošťuchuje do puritánství některých Američanů a v neposlední řadě jakým nádherně nakažlivým optimismem hýří. Hledat chyby či nedokonalosti nehodlám a porovnávat s pozdějšími Coppolovými "velkými" filmy se mi zdá zcela bezpředmětné.

Vykonstruované, zmatené, nesmyslné a hloupé až běda. Nebo to snad má být odraz vojenského absurdistánu? Směšné, spíše tak eintopf uvalených historek z vojny. Nečekal jsem, že se po Luku dočkám od Kima ještě většího zklamání, tohle je ale jednoduše otřes, škoda filmového materiálu, a že je tam pár hezky nasnímaných scén, to fakt nevytrhne.

Kaurismäkimu je v novém filmu vyčítáno, že příběh životního ztroskotance nezjemňuje lehkým optimistickým humorem, jako to provedl třeba ve svém posledním autorském projektu Muži bez minulosti. Já si naopak mysím, že pouze takto mohl perfektně vyjádřit neutěšený životní stav - absolutní osamění pomocí filmového média. Kaurismäki kašle na nějakou klasickou výstavbu scenáře, postavy nám předkládá jaké jsou, bez psychologického vykrslení, bez náhledů do jejích minulostí. Zejména u hlavní postavy, jež je prototypem filmového antihrdiny. Nechává sebou vláčet, upne se na krásnou ženu, i když odhalí její zištné a zločinecké úmysly. V průběhu filmu se však dá přeci jen trochu dedukovat důvody jeho pasivity a odevzdání - jeho snahy o vymanění se z bídného života ztroskotávají již v zárodku. Pokus o podnikání končí už u banky, která odmítá půjit a snaha o pomsty se zvrtne do tragického (a zcela nefilmového) vyústění. Závěrečná optimistická tečka však dává přeci jen malá světla naděje v životním soumraku.

Mé první setkání s ázerbajdžánskou kinematografií nedopadl nijak slavně, což ve mně hlodá pochyby ohledně kvalit kavkazských filmů, které se budou promítat na LFŠ 2007. Téma filmu určitě mohlo nabídnout mnohé, zpracování však na mně působí, jako z 50. let. Kdo dnes ještě točí filmy do kin ve formátu 4:3? Příběh se vyvíjí sice jakž takž, nemastné zpracování však nedokáže nijak zaujmout a scénář trpí naivitou, jež v sále občas vyvolala nechtěný lehký smích, a repliky svou strojeností (pronášeny dřevěnými (ne)herci) připomínají začátky kinematografie ("Tohle už mé rolnické ruce potřebovaly."). Nefungující patos závěrečné scény je pak jenom dovršení nepodařeného filmu.

Pro mě osobně lepší film než Moulin Rouge a proto tento komentář budu koncipovat jako jakousi obhajobu Luhrmannova pojetí. Předně si nemyslím, že Luhrmann modernizací dramatu udělal krok vedle či snad dokonce znesvětil slavnou tragédii. Luhrmann naopak učinil velkou poctu Shakespeareovi, když posunutím do současnosti nádherně dokázal, že jeho příběh vášnivé, zakázané látky je skutečně nadčasovou záležitostí. Vždyť čas i prostor je u Shakespeara často poddružnou záležitostí, v případě Romea a Julie obzvláště. Navíc se Luhrmann věrně drží příběhu, vždyť používá dokonce stejný text. Dále, s výtkami na úvodní scénu na benzínce nesouhlasím. Luhrmann se, pravda, honí za efektem, nicméně úvodní scénu považuju jako skvělé vyjádření nezměrné nevraživosti obou rodin. Stejně tak nesouhlasím s výtkámi ohledně disko výstupů - to mi přijde jako hledání sebemenších záporů, vždyť tyto výstupy zabírají ve dvou hodinách všeho všudy ubohých pár minut. A krom toho, těžiště filmu je přeci někde jinde a to ve scénách s titulní dvojic, naprosto bravurně zahrány Leonardem DiCapriem a Claire Danes. Scény s akváriem, ve výtahu, v bazénu, v posteli a samozřejmě závěrečná v hrobce jsou mistrnou ukázkou umělecké romantiky. Nedokážu posoudit, zda je Luhrmann vizionář budoucnosti, nebo jen manýrista, já ale jeho pojetí Romea Julie velice rád podlehnu.