Davson

Afrika 50 měla být původně na objednávku vyrobená glorifikace francouzské koloniální nadvlády, nicméně začínající René Vautier, pozdější významný francouzský dokumentarista, měl docela odlišné názory na koloniální politiku své rodné země než vládní papaláši a tak undergroundově natočil svě vlastní pojetí snímku, který tajně propašoval do Francie a tam sestříhal. Výsledek svou strukturou připomíná výrobu tohoto dokumentu. Počáteční záběry vypadají jako provládní propaganda, obsah obrázků se však rychle mění a snímek nakonec končí jako hlasitá obžaloba brutality, krutosti a šovinismu francouzských kolonalistů. Důmyslná montáž a trefně sarkastický komentář, kontrastní k obrázkům bídy a utrpění Afričanů, činí z tohoto na kolenou vyrobeného dokumentu významný počin antikolonialismu.

"Život" zápalky v pětiminutovém zpomaleném záběru. Když už nic jiného, tak to aspoň není tak nudné a blbé, jako jiné režisérčiny filmové pokusy.

V 6 minutách tohoto nesmyslného experimentu sledujem postupně 19 lidí, kterak nazí jdou, respektive vidíme vždy pouze jenom jednu část těla a tou je zadek z různé vzdálenosti, občas tak blízko, až si divák myslí, že kamera vnikne dovnitř... Ehm, ze všech filmových výtvorů od Yoko Ono mi tento přijde jako nejnesmyslnější a nejprázdnější, vhodný tak nanejvýš pro studenty medicíny, kteří zkoumají práci hýžďových svalů během chůze. Ale 6 minut se budou tak či tak nudit všichni.

Z filmů Yoko Ono mám občas pocit, že jako manželka veleúspěšného Johna Lennona trpí komplexem umělecké méněcennosti a tak se pokoušela o alternativu v podobě těžké avantgardy. Mno, výsledky připomínají spíše těžké hovadiny. Konkrétně v tomto snímku sledujeme 25 minut, jak moucha prozkoumává nehybné ženské tělo newyorské herečky Virginie Lust. Užijeme si tak detailních dlouhých záběrů (občas špatně zaostřených) na prsty na nohou, vagínu, bradavku, podpaždí, ucho, vlasy, rty atd. To vše za asistence otravného zvukového doprovodu, což je snad jakási lidská imitace"muší řeči", blíže nespecifikovaný mix bzučení, skřeků a přidušeného vřískání. Vydržet sledovat po celou dobu je opravdovou zkouškou trpělivosti a psychické odolnosti. 1* za to, že si Yoko a John (a nehybná Virginie Lust) dali tu velkou práci (na projekt použili kolem 200 much, které omámili nějakým speciálním plynem), nicméně pointa tohoto výtvoru mi jaksi uniká...

Po vizuálně originálním Hedwig and the Angry Inch neopouští John Cameron Mitchell sexuální otevřenost, kterou v Shortbus ještě více prohlubuje přítomností pornografických scén. Když si ale člověk odmyslí, že na plátně vidí "natvrdo" penisy a vagíny, jaksi zjistí, že ona proklamovaná kontroverznost je povrchní a uvnitř je Shortbus krotkou mozaikou propletených mikropříběhů, která naplňuje obecně vžité představy o současném americkém nezávislém filmu. Samozřejmě, najdeme tu pár hezkých nápadů (plastelínový New York) a scén (Sofiina masturbace na lavičce pod lampou) i vtipné prvky (ejakulace na obraz Jacksona Pollocka), ale nic moc víc a celkový dojem nezůstal nijak hluboký.

Zajatci mlhy je film hodně podobný Grbavici - v obou případech jsou hrdinové daleko od války, až se téměř zdá, že se jich už netýká, aby závěrem, ve své podstatě brutálním, ale podaným se samozřejmou lehkostí, připomněl, že válce nelze jen tak uniknut. Ani 12 let od konce války v případě Grbavice, ani několik tisíc kilometrů od fronty v případě Zajatců mlhy. Samotný film ve mně nezanechal hlubší dojem. Může za to nedotažený scénář: postavy zůstávají ploché, málo výrazné a neznámé i na konci filmu a jednotlivé mikropříběhy, jež vznikají během vzájemného pobytů zajatců a žen, jsou spíše jen náměty, které zůstaly nedořečené a nerozpracované. Přítomnost jakéhosi čarodějnictví je IMHO naprostý omyl. Zmiňovaný závěr mě pak zcela logicky nechal zcela chladným a netečným. Přesto ale nejsou Zajatci mlhy ztracený případ, kamera snímá velice obstojně, asi největším kladem je hudba (bohužel použitá velmi málo), nicméně téma okázale zastínilo čistou filmařskou práci. Což platí i pro, v úvodu zmiňovanou, Grbavici.

Mám-li hodnotit čistě film, pak je to něco kolem 3* a dvě hodiny příjemného posezení v kině. Kdybych však hodnotil, jak dopadla adaptace slavné prózy, musel bych klesnout minimálně o stupeň níž. Ona předloha totiž není vždy tak příjemná, jak nám to naservíroval Menzel svým typickým poeticko-nostalgickým stylem, nýbrž se jedná o otevřenou a nic nezamlčující zpověď člověka balancující svůj dosavadní život. Menzel boduje zejména první půlkou zobrazující dobu 1. republiky. Noblesní prostředí a komediálně laděné příhody pingla Jana Dítěte je pro Menzelův styl jako šité na míru a režisér několika osvěžujícími nápady i smyslným snímáním ženské krásy dokazuje, že ještě nepatří do starého železa. Nicméně pro Menzela by asi bylo nejlepší, kdyby do příběhu nevstoupily historické zvraty. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s velmi otevřenou částí knihy z nacistické okupace. Určitě zde byl velký potenciál, režisér si však dál "poetizuje", život za Protektorátu takřka idaelizuje (!), potenciálně silné scény zůstaly na půli cesty (např. když se Dítě pokouší o vzorek semene, zatímco rozhlas mu oznamuje jména popravených vlastenců) a všechny ostré, provokativní hrany obrousil a upravil do nefungujícího naleštěného tvaru (např. zatímco v knize je napsáno, že Líza Jana "brutálně vysála", film se omezí pouze na tupé Barnevovo vzdychání). Šance na progresi byla zmařena utěkem do vod líbivosti. Režisérovo tápaní, jak uchopit tuto část, podtrhuje jazyková hybridizace, kdy Němci často mluví německy a pak to samé řeknou češtinou s výrazným přízvukem, zato gramaticky správně. Menzel jako by se bál užít titulků... Je škoda, že režisér odmítá novátorství, takhle to bylo celkem příjemné připomenutí české kinematografie 60. let, ale nic moc víc. Menzelův comeback není zdaleko tak oslnivý, jak mohl být. Na závěr ještě pár slov k hlavním hercům: Oldřich Kaiser nakonec nedostal šanci naplno předvést svůj herecký um, neboť jeho postava v podstatě pouze vzpomíná a Ivan Barnev je spíše nepříjemným překvapením, protože kromě trocha toho pitvoření nepředvedl takřka nic a ve vážných polohách je úplně ztracený.

Krátkometrážní animovaný film o tlupě prehistorických človíčků je raným dílem Willise H. O'Briana, který se později proslavil v Hollywoodu jako tvůrce speciálních efektů (zmiňme třeba The Lost World z roku 1925 nebo King Kong z roku 1933). O'Brian představuje svou ne obzvláště úžasnou, ale přesto velice zdařilou animaci, která je prokládána několika vtipnými momenty obsahující groteskní i slovní humor.

Sympatická obrazová hříčka připomínající varietní kouzelnické představení zaujme hlavně svou velice zdařilou, důkladnou prací se střihem.

Vzhledem k tomu, že francouzsky nerozumím ani slovo, zdržuji se jakéhokoli hodnocení tohoto experimentu. Ti, kdo francouzský jazyk ovládají, si můžou zkusit, zda budou zhypnotizováni na video.google.com