Emzet

Z knih se teprve prokousávám čtyřkou, ale po jisté míře skepticismu v průběhu prvních sedmi epizod se všechno zhroutilo s epizodou osmou. Aneb začínali jsme cca někde na úrovni kvality šesté sezóny Game of Thrones a během osmi dílů jsme skončili na úrovni sezóny osmé. --------------- Ještě to chci nechat uzrát, takže podrobnější komentář doplním, ale takhle znechucený jsem už dlouho nebyl. Jestli je tohle předzvěst amazoního Tolkiena, tak to potěš koště. --------------- Nejde jen o věrnost příběhu či lore (i když o ty jde přece taky, krucinál!), ale i o postavy (protagonista je naprosto zbytečný, protože všechny scény rozvíjející jeho charakter byly odmazány a všechny "awesome" okamžiky byly dány některé z ženských hrdinek - kdyby tam nebyl, vyšlo by to nastejno; Perrin je naprosto nejzbytečnější postava vůbec), zmatený nelogický mišmaš, u kterého ani netušíte, proč bylo něco (relativně) funkčního měněno (absolutní neděj střídá zvracení informací, často ne zcela odpovídajících světu či systému magie, nastaveného předlohou), do toho špatný střih, špatná režie, místy mizerné herecké výkony. V některých případech (závěr sezóny) naprosto odporné triky. Všechno působí jako kostymérna nebo nějaká virtuální projekce, naprosto absentuje pocit, že jde o realitu a že tam někdo skutečně žije. Proč tohle šlo před dvaceti lety u LOTR a před deseti v Game of Thrones, ale ne teď a tady? --------------- Plus ten problém, který trápil sequelovou trilogii Star Wars, totiž že muži jsou všichni zbyteční, nekompetentní nebo zlí (případně libovolná kombinace), zatímco ženy jsou tak absurdně mocné, až nechápete, proč vůbec nějaký konflikt existuje (v magii naprosto netrénovaná puboška vzkřísí jinou postavu z mrtvých, jako by se nechumelilo). Toto bije do očí zejména proto, že předloha je v tomto ohledu dost vyvážená - úžasné okamžiky, moc i bezmoc, trapnost, odvahu, zbabělost, variaci osudů nacházíme v knihách rozloženy mezi pohlaví rovnoměrně (v tomto ohledu jsou knihy dost egalitářské), ale pro současného diváka má být tohle - zdá se - málo, musíme mít GIRL POWER a tlak hraničící až s otevřenou misandrií. --------------- Nadto... sezóna krátká, OK, ale zatímco si nenajdeme čas na dvě třetiny věcí z knihy, ať už důležitých nebo takových, co by třeba aspoň dotvářely atmosféru, rozhodně si najdeme čas na náhodné soulože childhood sweethearts Randa a Egwene, lesbické románky a bisexuální-polyamorní Warders (všechny tři případy v předloze absentující). Ať už se vám tato inkluze líbí či nikoliv, je vidět, co vnímá Judkins jako důležité zachytit a divákům zprostředkovat přednostně. --------------- Váhal jsem mezi jednou a dvěma hvězdami, ale po tom naprostém průseru, kterým je závěr sezóny, jsem prostě příliš naštvaný, protože ač mám přečtenou ani ne třetinu předlohy, už teď mi na tom světě a těch postavách záleží dost. Rozhodně víc než Rafu Judkinsovi.

Tak na rovinu: Tarantino vždy experimentoval s budováním napětí k emocionálnímu katarznímu výtrysku, nicméně tentokrát je to snad poprvé, kdy velká část onoho napětí a emočního vyplavení závisí na znalosti konkrétních reálií. Pokud diváku nic neříká Sharon Tate (a Manson), či pokud nezná či mu nejsou sympatické okolnosti tvorby filmů, vyjde pravděpodobně velká část snímku naprázdno. Když film navštíví "Manson Family", je sice režie dostatečně zručná na to, aby divák byl zneklidněn i tak, ale nejspíše teprve po momentu poznání o co se vlastně jedná dojde k onomu zamýšlenému zásahu. Vůbec celý film ještě mnohem víc závisí na odkazech a mravenčí práci v pozadí stran narážek, myšlenek, plakátů... Komukoliv jinému bych to omlátil o hlavu coby bezostyšné samožerství, nicméně jsou autoři (Eco... a zjevně i Tarantino), kterým to projde. Ne že by OUATIH nefungoval i jen jako charakterovka mezi těmi dvěma ústředními (kteří mimochodem předvádí opravdu famózní práci), ale je zde mnohem snazší jeho subtilní a pomalou krásu minout. Pochopitelně vás napadnou režisérovy starší filmy: Jackie Brown (tempo vyprávění, sbíhající se linie, zásadní téma stárnutí a místa ve světě), Death Proof (divácká nepřístupnost, zjevné hrátky s narativní strukturou, velmi konkrétní dobový zeitgeist a oslava filmu jako takového) či ... no uvidíte, nebudu spoilovat, ale vše je pojato zase tak nějak jinak. Body za pravděpodobně morálně nejpřímější postavu v Tarantinově snímku vůbec (no hádejte) a za opět vytříbený soundtrack. Moderní kovbojka jako řemen, ač bez hlášek a (téměř) násilí. Případně alespoň láskyplné ohlédnutí se za jednou érou kinematografie a Ameriky obecně (dělal vlastně QT kdy něco jiného?). Těším se na druhou projekci. P.S. - paralela s The Wild Bunch (byť v mnohem optimističtější podobě) mě napadla až ráno, ale on ten rok 1969 možná nebude náhoda.

Jak reagovat, když zdánlivě plnohodnotný film je vytvořen tak amatérským a ... divným způsobem, že u dobré třetiny záběrů a scén zcela vážně netušíte, co tím chtěl autor říct a v jaké rovině ozvláštňování se právě nacházíme (a zda je to všechno opravdu tak mimo anebo zda jsem v danou chvíli natvrdlý já). Ženská na vrcholu se pro mě dost dobře stává novým, svěžím příkladem, kterak nemusíte být filmoví fajnšmekři a konečně nemusíte mít načteného třeba ani toho Monaka, abyste pochopili, že tady něco nehraje. V běžné produkci člověk tak nějak čeká, že se na výsledku podílí dostatečné množství lidí, aby to někdo zkrátka zastavil, když evidentně režisérka (a místy i scénáristky)... prostě neví. --------------- Anna Polívková je navždy prokletá tím, že se narodila v Česku a že její nesporný komediální talent a charisma ji - bohužel - determinují do rolí v "českých komediích". Dokonce i zde, kde je víceméně civilní (a ani zdaleka tak fyzická a ve své typické expresivnosti téměř až otravná jako v Po čem muži touží) beztak velmi vyčnívá nad téměř veškerými ostatními postavami, zejména nad vyčichlým Dejdarem. (Na druhou stranu pokud by mi někdo dal za úkol vyjmenovat tři rozdíly mezi její postavou zde a ve Špindlu, jsem si téměř jistý, že bych prohrál.) --------------- Ten Špindl nezmiňuji náhodou. Ono když si vyberete podobnou tématiku (resp. alespoň podobné prostředí) a tutéž herečku pro roli protagonistky, vcelku nezbytně musíte očekávat nevyhnutelnou komparaci. A Cieslar, jakkoliv se jeho tvorba může s léty stávat progresivně strašnější, má minimálně v rukávu dostatek režisérské zkušenosti, že přes všechny své (značné a časté) minusy může prezentovat svůj výtvor jako hotový film, u něhož je zřejmý záměr režiséra, smysl většiny scén a dokonce i když vám ty pokusy o humor přijdou špatné a trapné, alespoň tušíte, kam to (špatně) mířilo. Ženská toto bohužel nemá. Přičtěte si vpravdě mizerný scénář (zejm. převážně odporné, neoblíbitelné postavy a ano, exempli gratia: JE rozdíl mezi "vtipně drzým" dítětem a dítětem, které po několika minutách toužíte zaškrtit. Ano, JE rozdíl mezi sardonickým, mírně misogynním, přesto okouzlujícím samotářem a do sebe zahleděným, nesnesitelným kreténem. Ano, JE rozdíl mezi výchovou postav k romanci a mezi tím, být mlácen scénáristou přes hlavu dobrých čtyřicet minut minimálně) a máte recept na šťavnatou katastrofu, kterou si můžete znepříjemnit libovolný zimní večer.

A jako vždy, jakmile se Češi pokusí o "sex comedy", je téměř zaručené, že mě výsledný film vyléčí z lecjakých mých fetišů, včetně několika, které jsem vlastně ani neměl. Po komentáři xxmartinxx jsem sice čekal morální dno, ale netušil jsem, kam až hluboko může králičí nora vést. Skutečně jsme asi nalezli filmového krále pro dnešní post-hodnotovou společnost, aneb jedna sprcha je po tomto výplodu málo. A věřte, že nevěra je skutečně ještě to nejmenší. --------------- Vzhledem k tomu, že jsme si VTN pustili v "double feature" po Ženské na vrcholu, která je však příšerná zcela jiným způsobem (a možná za to taky může to víno), jsem ke konci měl vlastně docela radost, že jednotlivé scény dávají docela smysl, a to i v kontextu celku, tedy že alespoň tuším, co tím chce výkvět české tvorby Cieslar asi říct. Nevím, jestli fakt, že toto vypichuji jako plus, jako jistotu, která rovněž není v současné české filmové tvorbě zaručena, je tragický nebo tragikomický, rozhodně však má blíže ke komičnosti než celá tato fraška. --------------- Cieslar měl už Špindlem z předchozího roku nastavenou laťku hodně nízko, až jsem netušil, že za pouhý rok lze ze špatnosti přejít do naprosté odpornosti; Rašilov se od Rodinných pout a VKV hereckou úrovní ještě zhoršil, což se snad ani nezdálo být možným, Vlasáková se svým věčně utrápeným pohledem film taky zrovna nevytrhne, Germani je vlastně jediná "pozitivní" herecká zkušenost - tedy v té rovině, že ví, co se od ní chce (hrát fetišizovanou slovenskou poběhlici, tedy když nejste Vejdělek a nemůžete si dovolit tu pravou Vicu Kerkes) a nekazí to příliš. A k tomu nesnesitelně vlezlá titulní etno-rádiovka, v níž Ládek a Křováková rozverně zpívají, že "Nevěra je hra pro dva!" Trochu málo na 92 minut života.

Viděl jsem plakát a název, viděl jsem režiséra, viděl jsem reakce všech ostatních tady a dovolil jsem si to propojit. Takže ano, už při vstupu jsem čekal křeč a trapnost, hysterickou estetiku, tuny bizarního nonsensu, chromý scénář, který nedokáže být vtipný dokonce ani omylem a trvalý pocit studu za všechny ty alespoň trochu známější herce, jejichž přítomnost zde vskutku implikuje onu titulní zoufalost. Fakt, že i přesto se ZŽDZF podařilo moje očekávání překonat stonásobně pak vlastně trochu vnímám jako kvalitu sui generis. --------------- Přehlédl jsem, pravda, Pawlowské jméno u předlohy a scénáře, proto to jisté zmatení z oněch pokusů o ženské mudroprdství, do kterého se tato - kdysi poměrně svébytná, vkusná a místy i vtipná - dáma s léty propracovala. Rovněž od Renče nelze čekat mnohé, ale tam, kde dříve jeho tvorba alespoň trochu připomínala činnost někoho, kdo aspoň v zásadě ví, jak by alespoň obecně vzato měl (normální) film vypadat, nyní výsledek působí jako když pustíte za kameru dítě, které nejdřív vyzkouší všechna hejblata a následně se vloupá do cukrárny a sní všechno, na co přijde, až po úporný břichabol. Což se vší tou občasnou oplzlostí fakt nepůsobí dobře. --------------- Ale veškerá manýra a ztráta soudnosti stranou (konečně osobně bych snad radši to, než se dívat na film někoho, kdo nejenže filmy dělat neumí, ale vlastně ani nechce, neví proč a v životě snad jich ani moc neviděl, jak bude působit o rok pozdější Ženská na vrcholu), když nejdůraznějším pocitem z filmu je ona až opresivní blbost, ze které je diváku místy nesnesitelně trapně. Proč Mexičan? Proč to mariachi trio? (chápu, že odpověď druhá asi navazuje na odpověď první, ale to mi nevysvětluje proč!) Proč nás to provází celým filmem? Proč ty prenatální, digitální obludnosti? Proč “psychologie”? Proč prase? Proč Martin Kraus? A nevíc z toho všeho - proč transsexuální Kříž? --------------- Na rozdíl od jiných, tento film vám ani zdaleka nemůže ublížit. Ale trpět budete rozhodně.

(Pozor, asi obsahuje spoilery, ale mně je to vážně jedno.) Král Trier je mrtev, ať žije král! Řekněme si to hned na rovinu – Aronofského pokus o ekologicko-protináboženskou agitku vlastně v celé „kráse“ odhalil jeho 1.) omezení v rovině Aronofsky-režisér, 2.) omezenost v rovině Aronofsky-filozof. --------------- Kterákoliv ze čtyř základních rovin, jež jsem byl schopen z filmu horko těžko vypreparovat (Aronofsky sám/umělec – feminismus – environmentalismus – zjevené náboženství) neumí stát sama o sobě, mlátí se s ostatními a hlavně svou „zprávou“ naprosto kastruje jak film, tak jeho výpověď. Rovina umělce by sama o sobě byla asi celkem v pohodě, jenže to by ji nesměl autor ve druhé polovině naprosto rozbořit snahou o včlenění rovin ostatních. Rovina feminismu doplácí zejména na to, že i přes neoddiskutovatelně vynikající výkon Lawrence je Matka vlastně jen šablonou bez charakteru, individuality a celistvosti, jejíž největší „kvalitou“ je mateřský pud a schopnost rodit děti. K čemuž by asi většina feministek měla pár poznámek. Environmentální rovina si podráží nohy tím, že se paradoxně jedná o cyklický průběh (takže žádné škody nejsou nevratné a vše zde už bylo dříve). Rovina náboženská doplácí především na fakt, že Aronofsky naprosto postrádá alespoň základní teologické … co, aspoň religionistické vzdělání, přesto se cítí být dostatečně fundován a erudován na tato témata hlučně a nezkrotně vyjadřovat, inu, je to už takový bonton. Scéna „eucharistie“ je jednou z nejdementnějších epizod, již jsem v mainstreamovém filmu kdy viděl, zejména pro své absolutní nepochopení věci, ale co už. Zkrátka i v agresivním vystupování vůči náboženství můžete být Christopher Hitchens nebo Richard Dawkins. Aronofsky by si rád myslel, že je nový Hitchens, ale není. Je jen nový Dawkins. --------------- Když k tomu ale přidáme fakt, že alegorické obrazy někdy fungují a někdy ne (asi podle toho, jak se zrovna režiséru chtělo - Aronofsky se holedbá tím, že film napsal za pět dní, což je možná taky kámen úrazu, dovedu si představit, že leccos šlo zlepšit trochu delšími přípravnými pracemi), dostaneme snímek, který na to, že vše sází na alegorii, tuto nemá tak docela propracovanou. Což by se ještě dalo podsunout pod jakousi Aronofského vizi, nedodělanou, nedopečenou, místy blbou… jenže mother! nefunguje ani jako film. Příběh veškerý žádný, postavy nemají téměř žádnou psychologii – každá představuje jen jakousi karikaturu bazální potřeby či „nešvaru“, čemuž odpovídají i prkenné dialogy, které se velmi křečovitě o něco snaží. A jako „thriller“ nefunguje už vůbec, protože je napínavý tak možná v první čtvrthodině a pak jen sotva, nehledě už vůbec na to, že i zde jsou ty skutečně fungující prvky vykradeny z Labutě. O to je to horší, protože Labuť (která se konečně ani nesnažila být něčím víc, než reálně byla) alespoň fungovala jako čistý thriller a při nedávném opakování se mi toto jen potvrdilo. Tato slepenina nefunguje v žádném ohledu – alegorické obrazy jsou postavené na vodě a vše ostatní je alegorii podřízené. --------------- Naprosto nepochybuji, že Aronofskému šlo primárně o vyvolání rozruchu, aby se o něm tak nějak zase psalo. Z mother! je tato touha cítit až bolestně. Bohužel, ve snaze napráskat na plátno co nejvíc „šokujících“ záběrů a co nejvíce autorovy nedotažené filozofie pak ve skutečnosti vypustil podivný zmetek, u něhož mě snad nejvíc zaráží jeho bezzubost. Byl jsem naštván a uražen, ano, ale zejména proto, že přes veškeré machrovské pózy se jedná o film blbý a nudný. Vzhledem k tomu, že i ten Trier se neustále pohybuje v „červených číslech“, svoje fanoušky si Matka bezpochyby najde. Já bych jen chtěl zpátky ony dvě hodiny života.

Malá odbočka úvodem: Bohužel, The Witch byla propagována jako horror, takže na ni nejspíš zamířilo typické diváctvo horrorů. Zároveň jsme v Česku, kde převládá "knedlíkový ateismus", tudíž silně (evangelicky) fundamentalistická rodina/celkový podtón filmu mají prohráno předem. Výsledkem je recept na katastrofu, kdy většina multiplexu - náctlieté partičky které šly "na ten horor" - se směje jako o život po většinu filmu. Pokud jsou pro vás řeči o Bohu tak neskutečně vtipné, že budete prskat smíchy na celé kino, jděte prosím na jiný film. Za chvilku bude v kinech Purge trojka, tak zkuste třeba tu. Seriózním zájemcům: Radím vám dobře, počkejte na DVD.--------------- Uf a fuj tajxl - tyhle osobní výlevy nemám rád, ale tentokrát jsem se neudržel ani já. K věci. Od začátku skvělý film. Mohl bych vychvalovat špičkové, velice přirozené herecké výkony, stejně jako jistou a zručnou Eggersovu režii (ten chlap moc dobře ví co dělá). Ale ne, nejde o horror. Je to skvěle atmosférický, myšlenkově bohatý snímek, o víře a pověře, o rodině na samotě, plný krásné staré angličtiny a podivného mrazení. Velice zajímavá zkušenost, kterou si budu chtít zopakovat. Jak říkala manželka po cestě z kina: "Jako Záhada Blair Witch, ale chytrý" :-)

Pod šokujícím a poněkud zvráceným prvním plánem (který je celý nastíněn v úvodní scéně, vlastně v úvodní větě) se schovává velmi podstatné, velmi odzbrojující a velmi katolické zamyšlení nad otázkami viny, víry, zástupné oběti, souběžných pocitů hlubokého smyslu a neméně hlubokého vyhoření a frustrace... a ano, odpuštění. --------------- McDonagh (bratr toho druhého McDonagha) celý narativ staví do extrémní hyperboly až grotesknosti, což Kalvárii umožňuje fungovat i jako docela solidní černá komedie pro běžného diváka, nicméně zároveň implikuje poměrně výrazný archetypální přesah, připomínající místy až jakousi "křelinovskou" výsměšnou, univerzální moralitku ... kdyby modus vyprávění nebyl tak stylově a moderně "drsný". I přes až absurdní bezostyšnost farníků a přes stěží uvěřitelnou eskalaci událostí v rámci jednoho týdne však zároveň film nikdy neztratí svůj vnitřní tah, spiritualitu, smysl, možná i proto, že přese všechno nejpůsobivější a nejzapamatovatelnější jsou právě scény tišší, nenápadnější. Tomuto McDonaghovi možná trochu schází tvůrčí vize jeho bratra a v posledku je jeho práce mnohem typičtější a klasičtější, ovšem obsažní jsou víceméně stejně. --------------- Gleeson předvádí úchvatný herecký koncert (což je u něj pravidlem, ovšem zde jsme opravdu ještě o něco výše než normálně) a svou "roli" hraje rozhodně i krajina - zde se nejedná o opulentně nasnímané "Irsko coby Hobitton", jaké Ford s Hochem předváděli v The Quiet Man, mnohem více jde o syrovou, byť krásnou pustinu, která snad jako by dováděla své vyprahlé obyvatele k oněm extrémním pozicím, se vším tím stroze nasnímaným zdůrazněním nehostinnosti a ... opět, drsnosti. --------------- Někdo by nejspíše řekl, že extrémně kladné hodnocení filmů osobně duchovně významných je pouhou krátkozrakou libůstkou hraničící s akutním projevem ztráty objektivity; já říkám, že obsahují právě z této své pozice jistý osten smyslu, který nelze neoplatit hodnocením nejvyšším. P. S. - Co by na to řekla Flannery?

Snad jeden z nejlepších kinozážitků vůbec. Podobně jako Tinker, Tailor, Soldier, Spy snímek dekonstruuje špionážní fikci z typicky Le Carréovského pohledu... ale činí tak úplně jinými postupy. Tam kde Tinker diváka mátl složitostí vyprávění plného flashbacků a intrik, Nejhledanější muž svou zdánlivou jednoduchostí a přímočarostí záměrně udržuje diváka ve frustraci, kterou cítí (byť z jiných důvodů) i hlavní hrdinové. Závěrečná pointa přichází úplně odjinud, než lze z žánrového hlediska čekat a celá závěrečná scéna je jedním z nejúžasnějších okamžiků (a jedna z největších ran do břicha), které jsem ve filmu viděl za posledních několik let. Seymour Hoffman odešel s parádou; prakticky těsně před koncem si zahrál svou životní roli. McAdams rovněž výborná. Minimálně pro mě jedno z nejzajímavějších a nejzábavnějších používání dlouhých záběrů za hodně dlouhou dobu. Žhavý adept na film roku, který ovšem rozhodně není pro každého.

Zase něco nového od Marvelu. Na základě traileru jsem se bál - ono akceptovat po vynikajících Avengerech, Captainovi 2 či Iron Manovi 3 mluvícího mývala a živý strom může být pro někoho problém - ale Strážci Galaxie to táhnou převážně všudypřítomnou srandou, které je opravdu hodně. Co se nesmrtelných hlášek týče, jsou jimi Guardians of the Galaxy nasycení jako snad žádný film za posledních pár let. --------------- Obecně vzato je heslem snímku barvitost a přeplácanost, byť třeba na úkor dějové linie; ještě před premiérou nových Star Wars se tak tedy můžeme podívat, jak vypadá ambiciózní space opera podle současných filmařů. A vypadá dobře. Bradley Cooper je jako Rocket boží. 140. nejlepší film (ke dni 27. 8. 2014) je absurdní pozice, ale na dvojku, jakož i na případný crossover s jinými marvelovskými postavami se budu těšit.