L_O_U_S

Nemůžu říct, že by se jednalo o nejlepší kinozážitek za poslední roky, spíš bych řekl, že pro mě vychází kvalitativně nastejno s prvním dílem. Mrzí mě, že byla odbouraná linka kolem Gildy. Po formální stránce jsem spokojen. Giedi Prima byla svým minimalsmem rozhodně zajímavá. (1 424.)

Film, který sbírá kladné body hlavně za to, že se natočil ve zdejších podmínkách. Což o to, po tom všem, čím česká kinematografie prošla, se to dá celkem pochopit. Na druhou stranu je mi trochu proti srsti ten vyloženě schematický, šablonovitý děj à la Hollywood (včetně dost podivně znějících frází jako „zatímco mluvíme“, jak zde kdosi vypíchl). Když si vzpomenu na českou sci-fi klasiku Ikarie XB-1, říkám si, že to kdysi dávno šlo bez imitace a za daleko menší peníze. Nu což, šedesátá léta jsou pryč. A i když si konec možná budu muset pustit znovu, páč si nejsem jistý, jestli jsem ho správně pochopil, vysoké hodnocení ponechám. Proč? Přesně pro to, co jsem zmínil v prvním souvětí. Protože to někdo zvládl natočit. A dodal českým divákům naději, že to příště třeba bude ještě lepší. (1 420.)

Na Mašíny jsem nikdy neměl vyhraněný názor a nezměnilo se to ani po projekci tohohle filmu. A zase jsem měl bordel ve vedlejších postavách. (1 425.)

Hodně jsem se pobavil a nasmál, nicméně jestli v téhle cestě za emancipací něco nehraje, je to především poslední část, která (včetně motivů záporáka, který je až groteskně krutý a zlý) působí dost jako pěst na oko. (1 419.)

Když v březnu 2014 zmizel malajsijský Boeing 777 neznámo kam, vůbec jsem se o celou věc nezajímal. Našel jsem si k ní cestu až po mnoha letech díky videím na YouTube. A jak zde správně zaznělo, ona videa mají vyšší informační hodnotu než tenhle dokument Netflixu. Je fajn, že na úplném konci zaznějí i skeptické hlasy, ale množství konspiračních fabulací v téhle třídílné sérii překračuje zdravou míru. Není se čemu divit, nedostatek dostupných informací je pro tyhle teorie živnou půdou, ale nabízí se otázka, jak by se jiní lidé zachovali na místě malajsijských úřadů. Ačkoliv jsou mé znalosti letecké dopravy chabé, Occamova břitva mě nutí přiklonit se k „nudnému“ řešení záhady, jako by mohla být závada na systémech a následné bezradné manévry pilotů. Překvapuje mě, že nebylo vysvětleno, proč cestujícím mohly zdánlivě vyzvánět telefony, ani pilotův průlet kolem domovského Penangu. Místo toho sledujeme zjevení na vodní hladině Jihočínského moře, která údajně připomínají trup letadla, nebo fantasmagorické teorie o zapojení Ruska, přičemž jediným pojítkem je sestřelený let MH17. Ano, je to náhoda, že jedna společnost přijde během několika měsíců o dvě velká letadla, ale z hlediska pravděpodobnosti by naopak bylo podezřelé, kdyby se náhody občas neděly. Věřím, že skuteční odborníci by dokázali tyhle teorie roznést na kopytech, kdyby dostali více prostoru. (1 407.)

Pokud se budete snažit pětadvacet let života jedné z nejvýraznějších osobností novověku vtěsnat do dvou a půl hodiny, musí to dopadnout zákonitě takhle. Nicméně ta avizovaná(?) prodloužená verze by mohla zacelit spoustu děr. Jsem rád, že Ridley Scott konečně zatočil s mýtem o nízkém vzrůstu Napoleona (byl na tu dobu normální výšky), i když jiným klišé kráčí naproti (barevné filtry). Dost zvláštně působí vyobrazení sexuality ve vztahu Napoleona a císařovny (co by na císaře lezoucího pod stolem asi řeklo tehdejší služebnictvo?). I přes veškeré nedostatky ale hodnotím tuhle velkolepou věc vysoko a modrá čísla mi nepřijdou úplně spravedlivá. (1 418.)

Ačkoliv nejde o Nolanův nejlepší film a já ho neviděl v kýženém IMAXu, jsem nakonec velmi spokojen. Přestože jsem objednal lístky na nepohodlné sedačky, za celé tři hodiny jsem si ani jednou neřekl, kdy už bude konec. I přes vysoké množství postav se člověk v ději orientuje, ale nějaká ta znalost americké historie poloviny 20. století je přece jen nutná – neodvažuju se hádat, co z toho měli diváci, kteří v životě neslyšeli o mcCarthyismu a honu na komunisty. Zajímavý je kontrast mezi mužským světem vědců, kteří si hrají s nespoutanou energií, a ženským pohledem. Z herců mě nejvíc potěšili Robert Downey Jr. a Kenneth Branagh. (1 411.)

Bylo fajn vidět po hrozně dlouhé době adaptaci díla Edgara Allana Poea, která je osobitá a něčím utkví v paměti. Možná takhle nějak by Poe ty svoje povídky napsal, kdyby žil v současnosti. Tvůrci s jeho dílem zacházejí hodně volně a osudy amorální, dekadentní a nechutné rodiny Usherů rámují témata, kterým se tenhle génius melancholie a můj oblíbený americký spisovatel věnoval. Někdy jsou motivy z jeho děl patrnější (Maska Červené smrti, Černý kocour), jindy sotva znatelné (Zlatý brouk), jako celek to ale funguje. Možná jsem zaujatý, ale fanservice mi tentokrát nevadil a veškeré drobné odkazy jako jména postav a míst z jeho děl mě potěšily. Co mi úplně nesedělo, byly lekačky, které působily dost zbytečně. K čemu strašit starého Ushera, který to má za pár? Aby tvůrci mohli seriál s klidem zařadit do kategorie horor? Jinak jsem ale byl spokojený, i ta antikorporátní linka mi přišla docela vhodná. (1 415.)

Kdybyste mi před časem řekli, že v neděli večer uvidím na ČT scénu ze zákulisí Vlachovky, kde si to udavačský šofér rozdává v obřím sudu s jednou z předních českých tváří oranžových končin internetu, považoval bych to za dobrý dadaistický žert, ale Pachl a spol. to dokázali protlačit coby třešničku na dortu jednoho dost povedeného seriálu o nihilistickém zmetkovi, kterému je všechno jedno kromě snahy si ten socík co nejvíc užít. (1 402.)

Ano, Harry Melling jako by skutečnému Edgaru Allanu Poeovi z bleděmodrého oka vypadl, jenže tím asi končí výčet zajímavých věcí ohledně tohoto filmu. Nebylo to špatné, to zas ne, ale už roky čekám na další adaptaci či film o svém oblíbeném americkém autorovi, který by mě zvedl z gauče. Tím posledním byla detektivka Havran s Johnem Cusackem před nějakými deseti lety. (1 404.)