L_O_U_S

Když v březnu 2014 zmizel malajsijský Boeing 777 neznámo kam, vůbec jsem se o celou věc nezajímal. Našel jsem si k ní cestu až po mnoha letech díky videím na YouTube. A jak zde správně zaznělo, ona videa mají vyšší informační hodnotu než tenhle dokument Netflixu. Je fajn, že na úplném konci zaznějí i skeptické hlasy, ale množství konspiračních fabulací v téhle třídílné sérii překračuje zdravou míru. Není se čemu divit, nedostatek dostupných informací je pro tyhle teorie živnou půdou, ale nabízí se otázka, jak by se jiní lidé zachovali na místě malajsijských úřadů. Ačkoliv jsou mé znalosti letecké dopravy chabé, Occamova břitva mě nutí přiklonit se k „nudnému“ řešení záhady, jako by mohla být závada na systémech a následné bezradné manévry pilotů. Překvapuje mě, že nebylo vysvětleno, proč cestujícím mohly zdánlivě vyzvánět telefony, ani pilotův průlet kolem domovského Penangu. Místo toho sledujeme zjevení na vodní hladině Jihočínského moře, která údajně připomínají trup letadla, nebo fantasmagorické teorie o zapojení Ruska, přičemž jediným pojítkem je sestřelený let MH17. Ano, je to náhoda, že jedna společnost přijde během několika měsíců o dvě velká letadla, ale z hlediska pravděpodobnosti by naopak bylo podezřelé, kdyby se náhody občas neděly. Věřím, že skuteční odborníci by dokázali tyhle teorie roznést na kopytech, kdyby dostali více prostoru. (1 407.)

Za mě asi to nejlepší z tvorby pro děti na současných platformách. Dva mladí, atraktivní lidé zpívají a hrají pro děti, a to za skvělého zpracování formální stránky, díky které ten nádherný český venkov vynikne tak, jak má. (1 406.)

Kája a Bambuláček patří k tomu lepšímu, co lze malým dětem na YouTube pustit. Pokud jde o merč a sponzoring, spřízněné Lollipopz jsou ten horší prefabrikát cílený na ty, kdo ještě nepobrali mediální gramotnost. Je možná škoda, že Kája Blehová nezpívá na turné naživo, ale když člověk uváží všechen ten tělocvik kolem, dá se to pochopit. (1 405.)

Ano, Harry Melling jako by skutečnému Edgaru Allanu Poeovi z bleděmodrého oka vypadl, jenže tím asi končí výčet zajímavých věcí ohledně tohoto filmu. Nebylo to špatné, to zas ne, ale už roky čekám na další adaptaci či film o svém oblíbeném americkém autorovi, který by mě zvedl z gauče. Tím posledním byla detektivka Havran s Johnem Cusackem před nějakými deseti lety. (1 404.)

Ač se film plně věnuje osobnosti Emanuela Moravce, jeho problémům po Mnichovu a proměně z bojechtivého vlastence v protektorátního potentáta, nedokázal jsem zachytit, proč se k nacistům vlastně přidal. Marián Labuda ml. mi nepřipadá jako kdovíjaké herecké terno a je to natočeno hrozně nezajímavě. (1 403.)

Kdybyste mi před časem řekli, že v neděli večer uvidím na ČT scénu ze zákulisí Vlachovky, kde si to udavačský šofér rozdává v obřím sudu s jednou z předních českých tváří oranžových končin internetu, považoval bych to za dobrý dadaistický žert, ale Pachl a spol. to dokázali protlačit coby třešničku na dortu jednoho dost povedeného seriálu o nihilistickém zmetkovi, kterému je všechno jedno kromě snahy si ten socík co nejvíc užít. (1 402.)

Je sympatické vidět zase po desítkách let český animák o myších s nějakým tím přesahem. (1 401.)

Kdysi dávno jsem tenhle film viděl na nějakém zájezdě v autobuse, ale zůstaly mi jen mlhavé vzpomínky. Když jsem k němu přednedávnem usedal, víceméně jsem znal pointu, ale i tak jsem se podíval rád. Sledovat Michaela Douglase v těchhle rolích burzovních žraloků je vždycky zážitek. (1 400.)

Z těch stovek filmů, ke kterým jsem pro ČSFD překládal trailer, mě Šoumen krokodýl zaujal tím způsobem, že i když jsem ho předem nepovažoval za kdovíjaké filmařské terno, řekl jsem si, že by se aspoň mohl líbit mým dětem. No, a když přišla Pohádková středa v místním kině, vzal jsem je tam za zlevněné vstupné. Výsledek? I když jsem po projekci nebyl vyloženě naštvaný, spokojený jsem kdovíjak nebyl. Nemám rád mísení odlišných přístupů k pohádkovosti. Totiž když na jednu stranu nevíme, odkud se zpívající krokodýl vůbec vzal, a na druhou stranu se tvůrci dětskému publiku snaží na konci snímku vnutit jakési zjednodušené soudní drama, kdy jedna z postav vytahuje pomyslné králíky z klobouku (metafora vzhledem k jejímu povolání?), působí to dost nekonzistentně. Víte, mě u dětského filmu ani nijak zvlášť nezajímá, odkud se ten krokodýl vzal, pokud je za tím nějaká magie, ale v tom případě ať je i zbytek filmu stejně dětsky naivně podaný, bez vysvětlení, nebo tak nějak magicky. Jenže tvůrci nedokázali zaujmout ucelený pohled a výsledkem je rozbředlá směs. Muzikálová čísla jsou málo zapamatovatelná a pokud čekáte, že vám několik hodin po projekci bude znít v hlavě aspoň ústřední písnička, čekáte marně. À propos – pokud jde o film pro děti, objektivní představu o kvalitách filmu získáte, pokud se přímo dětí zeptáte, jak se jim líbil. Syn (6 let) i dcera (5 let) se při něm nudili a nelíbil se jim. Mě jako tátu samozřejmě potěšila krásná Constance Wu a záporák v podání Bretta Gelmana, i když i ten byl za cenu schematičnosti dost odbytý. (1 399.)

Když jsem se v našem studentském filmovém klubu koukal na Persepolis, netušil jsem, že se s režisérkou Maržán Sátrápí (jejíž příjmení je pro mě právě po zkušenosti s Persepolis tak trochu nomen omen) ještě někdy setkám. Ale čas nadešel. Radioaktivita, životopisný biják o životě Marie Curie, není vůbec špatný film, jen mě neoslovil tak, abych udělil vyšší hodnocení. Na vině je nejspíš určité zploštění postav tak, aby vyhovovaly narativu. Ne že bych snad byl nějaký feministoklast, ale dramatické zkratky občas působí dojmem, že právě tohle bylo řečeno takto, aby z toho vyplynulo to či tamto. Nemám tenhle postup úplně rád. (1 398.)