3497299

Animula vagula blandula...

Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha.

Rozhodně podnětnější a odvážnější než Interstellar...;-)

Předvádění peří ještě není let. Bohužel se zdá, že natočit velkolepé nekompromisní sci-fi s vysokým rozpočtem na způsob Kubrickovy Vesmírné odyseje, které by se vyrovnalo co do intelektuální hloubky a smělosti imaginace těm nejlepším literárním sci-fi autorům, je v současné době nemožné. Každá populárně-vědecká kniha se zaměřením na fyziku, kterých je na pultech spousta, je více dechberoucím dobrodružstvím, než Interstellar. To nejzajímavější se v tomto směru tedy určitě neděje v Nolanově dílně, třebaže se snaží skrze spektakulární údernost dokázat opak a pochopitelně mu to spousta lidí žere: Už ani krok, máme tady černou díru a nebojíme se ji použít!

Tohle a Digitální demence Manfreda Spitzera...

1. série 4,5*; 2. série 4,5*; 3. série 4,5*

Místo podvratnosti jen bezduchá pravičácká slátanina. Ona už Millarova předloha (myslím teď čistě druhý díl) není nic moc, ale tohle je formálně slabé a obsahově příšerné.

Škoda, že má ten film tak nedbale vymyšlený scénář plný nelogičností a děr. Chce působit chytře, ale ve skutečnosti je stejně hloupý, jak je u tzv. letních blockbusterů obvyklé. Pořád čekám, kdy vznikne hollywoodský sci-fi spektákl, jehož ambice budou vysoké a jejich naplnění vyrovnané ve všech ohledech. Edge of Tomorrow sice vypadá slibně, ale o to víc pak zklame. Diváci pak mají tendenci každý trochu povedenější snímek nadsazovat. Přitom pokud srovnáme to nejlepší z hollywoodské produkce v této oblasti s tím nejlepším, co vychází v beletrizované podobě či kupříkladu v seriálovém anime kontextu, pak nelze než přiznat, že filmy jako je Edge of Tomorrow jsou v podstatě pořád dost bída. A to vůbec nemuvím o konci - to už je naprostá scénáristická křeč způsobená zbytečným požadavkem dostát všem slibům. V zásadě jde o to veškeré narativní možnosti narvat do jedné a té samé opakující se šablony - co přečnívá, to se ustřihne, a kde kus chybí, tam se prostě kus látky nastaví a je to...

Petr Václav Cestou ven prochází někde mezi Abdellatifem Kechichem a bratry Dardennovými.

Film, kde nefunguje téměř nic. Zápletka nekonzistentní a v podstatě nesmyslná; charaktery hrdinů připomínají scénáristickou stavebnici: postav si svého Magneta vhodnéto pro tuto scénu! Co víc, celý koncept je pochybný, nic zajímavého nepředstavuje, svět X-men nijakým kreativním způsobem nedotváří a když se nad ním člověk jen trochu zamyslí, vůbec nedává smysl. Škoda tak v detailech propracovaného filmu (i když tedy místy i řada detailů nedává smysl), když má zapotřebí vyrůst na takovém předlohovém paskvilu. Škoda talentu všech zůčastněných. Film, kde se nic neděje - nenastane žádná událost. Snímek zamrzlý v arbitrární variabilitě nedotažených nápadů: skrumáž trailerů okupuje vědomí diváka až k znudění (to by bylo fajn, kdyby to bylo podvratným záměrem). Jak říkal POMO na jedné z ČSFD projekcí: Bude vám z toho prdět v mozku.