3497299

Základní uchopení tématu ambivalentního vztahu mezi nevlastním otcem a synem je docela zajímavé. Drei Zinnen je ovšem jako Berlínská škola naruby: místo toho, aby ve všedních kulisách zkoumala nuance všednosti, které jsou ovšem pro lidský úděl podmiňující, tak ve fotogenických horských kulisách předvádí drama pod povrchem, které šustí papírem a kde se detaily i psychologická věrohodnost ztrácí. Klíčová scéna, kdy se pod klukem propadne led, je pak naprosto nevěrohodná, protože se v ní najednou chová jako psychopat, kterým ovšem evidentně není. Přirozená reakce je dostat se ven; šok by mu naprosto nedovolil si propočítávat nějaké alternativní možnosti toho, kterak by situaci využil ve svůj prospěch. No a v nejzajímavějším momentě se film záměrně vzdává vyprávění, tudíž ve mně na konci dominoval pocit, že se jedná o spíše nepovedené drama v rámci průměrné artově-festivalové formy.

Rozhodně dobrý film, velmi vyrovnaný ve všech směrech - stylisticky, z hlediska záměrně roztříštěného vyprávění směřujícího k celkem jasnému poselství. To je sice na jednu stranu celkem předvídatelné a přímočaře apelační, na druhou stranu ale působí autenticky a dokáže se vystříhat zbytečného patosu.

Kdyby točil Bruno Dumont v Zambii, zřejmě by nemusel tolik nadsazovat (haha). Jinak jediné, co lze snímku vytknout, je možná až příliš jednoznačný emancipační akcent - vrcholící v symbolickém dešti (jak jinak) a osvobozených stuhách vlajících ve větru (to jsou tradiční prvky sociálně kritických realistických románů či filmů - použité v podobném duchu už tolikrát, že už je jen málo kdo bere vážně). Smysl snímku by byl zřejmý, i kdyby tak moc netlačil na pilu, ale zřejmě jde o snahu zavděčit se většinovému festivalovému publiku. Jinak poznámka strany hudby - obvykle mě trochu štve, že přestože existuje nepřeberné množství artificiální hudby, 95% filmařů snad zná jen Vivaldiho, Beethovena a možná Bacha (pravda, tady byl ještě ten Schubert). I když to provedení LQS mělo v tomhle snímku poměrně zajímavě skřípavý zvuk a vytvářelo zábavně podvratný kontrast. Ostatně podvratnost se silně satirickým ostnem je to, co u tohoto filmu hodnotím nejvýše.

Výborný film. Co se týče formy, práce s herci i způsobu vyprávění a vystižení pojednávaného tématu, není mu moc co vytknout. Nesnaží se diváka šokovat drastickými scénami, aby na něj zapůsobil, všechno, co ukazuje, funguje s promyšlenou úsporností - je evidentní, že každá scéna má svůj jasný význam. Ukazuje jen právě tolik, kolik potřebuje divák vědět, aby si složil dohromady celý obraz. Dostává se k nitru svých postav nenápadně, ale velmi přesvědčivě.

Zobrazuje méně známou historii amerických Finů, kteří po krachu newyorské burzy odjeli do Sovětského svazu s dobovou naivitou budovat dělnický ráj. Hl. hrdina je ovšem se svým ještě komplikovanějším osudem (a z hlediska filmového závěru relativně dobře zakončeným) mezi nimi výjimkou – čímž mimo jiné vzniká u diváka kvazirealistického díla trochu falešný dojem, že zatímco pro ostatní lidi okolnosti dopadají špatně, on sám ale zlému osudu vždy nějak unikne (díky ztotožnění s protagonistou, z jehož perspektivy je příběh nahlížen, jemuž spousta lidí neujde). Tím, že se „velké příběhy“ často vypráví očima přeživších, zkreslují obraz pozitivním směrem. Co se týče IKITIE, není to nakonec tak špatný film, jak jsem se obával. Rozhodně lze vyzdvihnout dvě věci – pěkně natočené naturalistické sekvence (připomenul jsem si při nich Wajdovu KATYŇ, i když Wajda byl jinak díky své vícevrstevnatosti rozhodně lepším tvůrcem) a počáteční stylistické ladění á la spaghetti western, které ovšem film paradoxně vůbec neodlehčuje, spíše mu dává ještě zlověstnější nádech, jelikož je zřejmé, že o westernový příběh s citově kompenzačním revenge finišem se jednat nebude. Na druhou stranu jde o dosti přímočarý film s velmi jednoznačným poselstvím a hlediskem, který je celkově laděn spíše do midcultového art-festivalového mainstreamu. Naštěstí si do určité míry drží jistou osobitost.

Anderson jako obvykle kombinuje smysl pro detail, rafinovaný scénář a precizní kompozice. Jeho kinematografické ohledávání kulturních rysů se odklání od amerického k britskému společenskému kontextu. Maniodepresivní prestižní módní návrhář Reynolds Woodcock (fiktivní postava i značka) se pohybuje mezi extrémy. Jeho sterilní přístup ke světu se povýtce vyznačuje perfekcionismem, s nímž nahlíží na ženy coby panenky na klíček, z nichž si vybírá ty zajímavé, pro které pak připravuje svoje vytříbené módní slupky. Z této umrtvující sterility jej libidem a životním elánem napájí svéhlavá múza Alma, a to paradoxně nejsilněji tehdy, když jej destruktivně dovádí k hranici smrti (žena=travička). Reynolds pouští ženy k vodě ze dvou důvodů - když se mu nepodřizují a když se mu podřizují. Zdánlivě neřešitelná situace má ovšem řešení v dynamické rovině...

Zdá se mi trochu přeceňovaný. Na jednu stranu by se mohlo jednat o docela pěkně a působivě natočený thriller, byť po formální stránce se poněkud držící při zemi, respektive u osvědčených postupů. Jenže WIND RIVER má vyšší ambice, než být jenom žánrovou zábavou. Nevadí, že je jeho výpověď konzervativní, větší problém je ten, že je poměrně přímočará a v podstatě docela banální. Banální v tom smyslu, že v divákovi nejspíše emocionálně zarezonuje, ale nevyvolá v něm žádnou změnu náhledu, jelikož všechno, co ukazuje, je za prvé interpretačně jednoduché a prosté, za druhé to není nic, co by už nebylo viděno stokrát v jiné podobě. Tudíž mi to přišlo trochu jako ne zcela povedený pokus o nápodobu Cormaca McCarthyho (nebo adaptací McCarthyho děl). V některých momentech skoro jako mccarthyovská parodie (závěrečný dialog o smrti). Navíc se film sice tváří sebevědomě ve smyslu "true life story", ale přesto v něm zůstává spousta filmových klišé - vč. takových, jako třeba že skrytý střelec ze záhadného důvodu čeká až na vyvrcholení masakru, aby na jeho konci mohl pěkně umělecky zasáhnout na způsob poněkud očekávaného deus ex machina. (Co mu asi běželo hlavou? Koukal na probíhající masakr a říkal si: ještě ne, to bych zkazil dojem?) Celkově WIND RIVER ovšem není špatný snímek, jenom zdaleka ne tak dobrý, jak se o něm píše.

1. Film je postaven na komediálním mustru a tím, že z hlavního hrdiny dělá klauna. Tím jednak odzbrojí skeptičtější či neutrální (ve smyslu citové zainteresovanosti) publikum, jelikož mu předloží klišé v podobě sympatického nemotory, medvídka, kterého si prostě musíte oblíbit. Jakmile děj potemní, komediální prvky zůstanou ve stopovém množství, aby se divákova sympatie nevytratila, zbytek se transformuje v patos. 2. Se skutečností – především co se týče vykreslení Churchillovy postavy – nemá film nic společného. Místo toho je celý film agitací za národní hrdost, která je prostřední karikaturou historického filmu. Film kromě dosti přímočaré snahy pozvednout národní sebevědomí nepřinese ke zpracovanému tématu vůbec nic nového, naopak si bere ta nejprostší klišé, které se pojí s Churchillem i britskou kulturou jako takovou, přičemž všechno negativní vynechává, potlačuje, nebo karikaturně převrací. 3. Celý film by bylo možné vyjádřit i takto: Britové si myslí, že jsou úžasně roztomilí, jenže nejsou. 4. Podobně jako biografie Borise Johnsona, i Darkest Hour Churchilla využívá ke glorifikaci názorů jakéhosi „obyčejného člověka“ a to dost křečovitým způsobem. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že – jak Johnsonova kniha, tak Darkest Hour - není ve svých základních tendencích funkční. 5. Po formální stránce se film drží na Joea Wrighta poměrně při zemi. Přesto je zde několik pěkných scén, dále celá průměrných a několik přímočarých klišé, které pomocí otřepaných vizuálních postupů podtrhují patetické vyznění. 6. Nemluvě o hudbě… 7. Pěkná ukázka šablon, s jakými Wright pracuje, jsou například scény s Churchillovou sekretářkou (celou situaci lze zároveň brát jako návod, jak si ochočit mladou holku na způsob Padesát odstínů čehokoli): nerudný medvídek Churchill ji nejprve na úvod seřve, aniž by se té chudinky mladé zeptal alespoň na jméno; na to je pokárán svojí korektivní sympatickou manželkou, načež se začne k mladé dívce chovat jakože pěkně, což dokládá zejména kapesník, který ji empaticky podá, aby si mohla usušit slzičky, když zjistí, v jak těžké situaci se jejich národ nachází. Dívka je mu pak naprosto oddaná. A takové srágory se, zdá se, lidem opravdu líbí. 8. Představoval jsem si, jaké by například byly reakce na film, který by v podobném stylu zobrazoval třeba Václava Havla. Těžko si každopádně představit, že by s tím byl kdokoli spokojený. 9. Shodou okolností jsem se dal do sledování populární série Game of Thrones – přišlo mi vtipné, když jsem si uvědomil, že zobrazení politikaření a mezilidských vztahů je zde o dost realističtější, než v případě Wrightova filmu.

Dobře to vypadá, jelikož retro je ve všeobecné oblibě. První série je ovšem spíše prostě jen polovina vyprávění, jelikož nastolené morální konflikty se nikam zásadně neposunou. Teprve i po zhlédnutí druhé řady se množství konfliktů patřičně vyvine a cynismus námětu, v němž jsou na třech úrovních vždy ti špatní vlastně dobří v konfrontaci s těmi na úrovní následující, dostane patřičný tvar.

Vtipná variace na žánr romcom, v níž zažije milostný románek rozvedený fyzioterapeut ve středním věku a uprchlá agilní vietnamská disidentka, jež coby černý pasažér přišla o nohu. Setkají se ve světě lidí zmenšených na 13 cm, do nějž se nechají transformovat zmenšením svých fyzických schránek – ať již dobrovolně čili nic. Payne divákům dává jen málo z toho, na co se vzhledem k tématu zmenšování nejspíše těší – žádné souboje s obřím hmyzem na způsob CO JE MALÝ, TO JE HEZKÝ, ani násilná „gulliverovská“ setkání obrů a trpaslíků. Místo toho skrze parciálně domyšlenou nadsázku předkládá chytrou společenskou satiru, v níž se občas zmatený divák bojí smát, jelikož se to zřejmě nehodí (např. ve scéně s na smrt nemocnou mexickou uprchlicí, jíž zřejmě neúmyslně způsobí eutanázii horlivá hlavní hrdinka). Payne se drží od patosu dál, lidskou společnost ukazuje v nelichotivém světle, přesto jsou jeho hrdinové překvapivě vždy spíše sympatičtí skrze své slabosti. Pointa je nakonec přímočaře prostá – a celý film tak drží svým poselstvím moc nad věcmi nekoumat a pomáhat teď a tady dosti při zemi. S tím se sice nemůžu tak docela ztotožnit, ovšem naštěstí je to celé vyvážené neustále přítomnou podvratností.