Douglas

Další důkaz režijní proměnlivosti zapomenutého tuzemského režiséra Václava Kubáska, který v tomto případě na půdě tuzemského melodramatického námětu natočil jednu z mála českých reakcí na estetické normy francouzského impresionistického avantgardního filmu. Více viz můj videokomentář ke zcela výjimečné veřejné projekci.

Film je naštěstí dost krátký, takže nestačí být úmorné jeho řetězení atrakčních podnětů, jež rezignuje na tradiční příběhové rámce. A to přes to, že nelogicky uspořádaná kanonáda podnětů se projevuje například v tom, že celý film má konstantně velmi rychlou průměrnou délku záběru (2,4 vteřiny; 2144 střihů), kdy třeba závěr překvapivě není výrazně rychlejší než většina filmu (což běžně bývá). Z perspektivy filmu jako nástroje k vyprávění příběhů se pak můžeme vrátit k rétorice komentování rané kinematografie - Resident Evil: Odplata je intelektuálně i narativně primitivní kinematografie. Jenže co s tím, když je primitivní tak hrdě, poctivě a dalších dílů se budeme dočkávat přinejmenším do doby, než se Paulu W. S. Andersonovi (producent, režisér) a Mille Jovovichové (hlavní role) rozpadne manželství? Více poznámky z doby premiéry..

Jakkoli je film Kdo se bojí Virginie Woolfové? natočený podle divadelní hry, divadlně překvapivě vůbec nepůsobí. Jak filmařsky dosahuje svého napříč časem neslábnoucího účinku, vysvětluji ve svém videokomentáři. :)

I po devětačtyřiceti letech stále vzrušující film, což je dáno zejména jeho pozicí mezi starou a novou hollywoodskou kinematografií. Na můj stodevětasedmdesátivteřinový videokomentář pro Letní kino se můžete podívat tady.

Tohle prapodivně vystavěné - a nebýt autobusů Student Agency, tak i nelítostně zapomenuté - béčko je něčím bez nadsázky výjimečné. Nepodařilo se mi totiž do dnešního dne objevit celovečerní film s brutálnější kanonádou střihů: s více než 3,25 tisíci záběrů na ca. 80 minut stopáže střihá Getaway průměrně každých 1,5 sekundy! (A to má v samém závěru jeden velmi dlouhý záběr, takže je ve skutečnosti ještě rychlejší.) Jakkoli by podobná poznámka mohla znít dost sarkasticky, fakticky vzato jde o důvod k obdivu, protože navzdory výše řečenému si zachovává sled rychle nastříhaných obrazů dostatečnou kontinuitu, aby se divák prostorově neztrácel. Dosahuje toho jednoduše tím, že opakuje několik relativně snadno osvojitelných střihových vzorů (padouch u počítače / hrdina v autě; hrdina v autě / hrdinka v autě; několik kamer vně auta), protože na skutečně globální pokrytí akce z různých úhlů měli tvůrci zjevně málo kamer. Střihovou kanonádu navíc mnohde vytvářejí dost uměle střihy po ose, když se z nájezdu a odjezdu kamery/transforkace tam a zpět odstraní několik desítek okýnek. Tak či onak, z hlediska porozumění některým stylovým postupům akčního či automobilového filmu stojí Závod z časem za analytickou pozornost. Škoda, že vypravěčsky je tak ubíjející... s nepříjemně exaltovanými herci.

Častým důvodem odmítnutí snímku je skutečnost, že samotný Jason Bourne se jeví být - zejména při porovnání s předchozími filmy - příliš jednoduchým, slabým a málo motivovaným hrdinou. Ačkoli však Bourne představuje titulní postavu filmu, tentokrát není jeho hrdinou, nýbrž naopak nástrojem ostatních postav! Svoje vysvětlení práce s postavami, výstavbou vyprávění a střihem rozvíjím ve svém upřímně nadšeném rozboru, který jsem po příchodu z kina sepsal: Poznámky k filmu Jason Bourne: zrcadlení a vývoj.

Mých stojednatřicet sekund o Sedmi statečných pro Letní kino Brno-střed.

Kdyz jsem dnes z 35mm pasu videl dvousetminutovou rekonstruovanou verzi se vsunutymi okynky tam, kde se nedochovaly cele zabery, konecne do sebe vsechny dilky skladacky zapadly, vsechny motivy byly doreseny a vztah mezi liniemi se ukazal byt extremne dobre promysleny. Tohle dilo neni obdivuhodne jen pro svou monumentalnost a ambice, ale predevsim pro obrovskou miru vypravecske citlivosti. Po triceti francouzskych, italskych, ruskych, americkych a danskych filmech z roku 1916, ktere jsem tento tyden na platne zhlednul, je Griffithovo umelecke vizionarstvi neoddiskutovatelne. (A navic to byl bozi triapulhodinovy klavirni koncert. :))

Vůbec jsem si z dávného zhlédnutí nepamatoval, jak neuvěřitelně bohatou výstavbu Highlander má. Nejdřív na sebe poutá pozornost zejména střih. Na jedné straně umožňuje přecházet mezi přítomností a minulostí pomocí rozmanitého množství důmyslných návazností. Na druhé straně experimentuje s časovou kontinuitou v rámci zdánlivě plynulých montáží (padouch meč střídavě sestavuje a střídavě už s ním cvičí) nebo dojemných scén (flashforwardy při rozloučení se ženou). V souvislosti s časovými skoky lze zároveň obdivovat i rozmístění informací, kombinace různých žánrových tradic, proměny vědění atp. Ovšem ve chvíli, když už není třeba diváka vypravěčsky zorientovávat v přechodech mezi různými časovými obdobími, přesune filmový styl pozornost i na excesivní hru s optickými deformacemi objektivů a s bohatou přehlídkou různých prostředí (nehledě na proměnlivé funkce hudby). Jestli tedy první "půle" představuje experiment vypravěčský, druhá vypravěčsky přímočará část filmu směřuje mnohem víc k experimentu stylovému (s vtipnými časovými vsuvkami á la parodie na Scottovy Soupeře a vskutku brutálními rapidmontážemi, ostatně na osmdesáté roky jsem naměřil relativně rychlou průměrnou délku záběru 3,5 sekundy). Jinak řečeno, Highlander je nádherný příklad toho, nakolik okouzlující estetické experimenty mohly v hollywoodské kinematografii i podle těch nejpodivnějších námětů vzniknout.

Vynikající film, který mimořádně chytře využívá a podrývá vlastní tradice... a to nejen tím, že samo monstrum je v něm vlastně vedlejší postava.