Douglas

Vladimír Slavínský ve svém strhujícím filmu O velkou cenu obratně propojil nebezpečné prostředí automobilových závodů, milostné i rodinné drama plné zvratů a zejména působivý příběh o podceňovaném outsiderovi, který bojuje o vše.  ____  Sportovní drama O velkou cenu je v řadě ohledů vyvrcholením první tvůrčí etapy jednoho z nejpracovitějších filmařů české historie: Vladimíra Slavínského. Tento nebývale činorodý, tvůrčí, zapálený a všestranně nadaný muž od roku 1919 filmy nejen produkoval, psal, režíroval a hrál v nich hlavní role, ale především měl cit pro úspěšné podnikání, dokázal se prosadit na trhu a nalákat diváky na kaskadérské atrakce, jejichž protagonistou byl zpravidla on sám.  ____  Takovou atrakci najdeme i ve filmu O velkou cenu, v němž ovšem Slavínský na rozdíl od svých předchozích snímků poprvé nehraje, snad i pro vyšší náročnost režie velkého množství postav, linií a akcí – nemluvě právě o atrakci ve formě rozsáhlé závodní sekvence. V centru je navíc hrdinka, a to v podání Nelly Bondy (ve filmové premiéře i derniéře), jejíž boj s osudem tvoří dramatickou páteř snímku, v lecčems reagujícího na tradici odvážných hrdinek amerických filmových seriálů.  ____  Slavínský ovšem vypráví jinak než americké filmy, když ve světě automobilek sledujeme do sebe často členitě zaklesnuté příběhy o různých rozsazích. Jedním je příběh otce, druhým příběh dcery, dalším příběh dvou jejích nápadníků… jehož detaily jsou jí utajeny – anebo epizodky o hrdinčiných sourozencích testujících v parcích kandidáty na dědečka. Na dnešní poměry neobvykle nitkovitou konstrukci nicméně propojuje právě impozantní pasáž automobilového závodu.  ____  Ten formou podmanivé paralelní i křížové montáže dílem rozvíjí předchozí dění a dílem reprezentuje samostatný vložený příběh s vlastním rytmem a vlastními dílčími dramaty. Příběh, do kterého se teprve stupňovitě zapojují ony dosavadní dějové linie – a vše definitivně zauzluje až rozsáhlý epilog. Zatímco v předchozích filmech Slavínský scenáristicky pracoval hlavně se vzájemně se variujícími epizodami a kratšími scénami atrakcí, O velkou cenu je na obou úrovních mnohem ambicióznější mozaikou. ____  Film se podařilo prodat i americkému filmovému studiu Universal, ale nastupující krize (nejen) filmového průmyslu a nehoda při natáčení následného projektu Cikán Jůra Slavínského dravě rozehranou kariéru se třemi celovečerními výjimkami ukončily na celých deset let – než se stal jedním z nejúspěšnějších tvůrců následujících dvou dekád. Happyend pouze zdánlivého outsidera… jako z jeho vlastního filmu.

Ambiciózní adaptace Máchova romantického románu je významná nejen svým mezinárodním stylem a působivým výběrem prostředí od Benátek po Kokořínsko, ale především hravostí i přehledností složitého vyprávění s velkým množstvím flashbacků. ___  Snímek Cikáni byl společně s Křížem u potoka (viz též má analýza na blogu), Babičkou a Ukřižovanou součástí první vlny filmových adaptací kriticky respektovaných českých literárních děl devatenáctého století, ve všech případech z roku 1921. Na romantických Cikánech Karla Hynka Máchy je přitom pozoruhodné, že sám vyprávěný příběh se motivicky tolik neliší od kriticky ironizovaných děl sentimentální prózy. I v Cikánech najdeme vášnivý milostný trojúhelník, dvě osudově propojené generace, záměny narozených dětí, vraždu z vášně, vilného šlechtice, náhody a odhalení skutečných identit. Proč se tedy Cikáni coby scenáristický a režijní debut čerstvého dvacátníka Karla Antona dočkává na rozdíl od adaptací těchto děl pozitivního kritického přijetí?  ___  Anton patřil do komunity nastupující generace velmi mladých filmařů, která se sdružovala kolem kavárny Rokoko a osobností Jana Stanislava Kolára a Karla Lamače. Tato přitom systematicky usilovala o porozumění mezinárodním standardům filmové praxe, přičemž inspiraci čerpala hlavně z Ameriky, Francie, Německa, Švédska a Dánska. Následovali členité vzorce plynulého vyprávění, budovali dramatické oblouky, rozvíjeli vnitřně propojené sledy příčin a následků, nemluvě o množství nástřihů na detaily. I Antonovo uchopení Cikánů tak vzdor nepravděpodobnosti leckterých příběhových zákrut na pozdější historiky i diváky působilo mezinárodně, a tedy progresivně.  ___  A právem, protože promyšlená struktura vyprávění Cikánů je zjevná a v řadě ohledů se odlišuje od původní předlohy: začíná i končí soudržnými dramatickými celky, z nichž první je milostným dramatem a druhý detektivkou, přičemž nakonec oba mají stejného protagonistu. Oproti tomu prostřední část filmu vykazuje mnohem výpustkovitější povahu, v níž flashback střídá flashback a jejími hrdiny jsou představitelé následující generace. Díky prologu je ovšem snadné se v takovém vyprávění orientovat, nemluvě o jeho sekundární atraktivitě, protože se odehrává a byl i natočený přímo v exoticky podmanivých Benátkách – se zkaženým šlechticem v báječném podání Theodora Pištěka. ___  Pro nás je nicméně pozoruhodná i ona paralela mezi Antonovým a Kubáskovým přístupem k podobnému typu příběhu (srov. Děvče z hor), kdy ten Antonův je sice v kontextu dějin české kinematografie oceňovanější, ale Kubáskův typičtější.

Adam a Eva je rozpustilá komedie Václava Binovce z roku 1922, jež demonstruje řadu tvůrčích specifik tohoto filmového průkopníka a jeho výrobny, stejně jako mimořádné herecké i komediální nadání Suzanne Marwille, první české filmové hvězdy. ___  Rok 1922 lze považovat za vrcholný rok Wetebfilmu, po několik let nejvýkonnější české výrobny celovečerních fikčních snímků. Fungoval jako svého druhu tvůrčí dílna pod ekonomickým, uměleckým a režijním vedením Václava Binovce, který spolupracoval se stálým hereckým, technickým a asistentským kolektivem. Své lidi přitom neplatil od projektu, nýbrž na základě dlouhodobějších smluv. Tím si zajistil jak jejich loajalitu, tak trvalejší sdílení a rozvíjení filmařských zkušeností – a v neposlední řadě i hladký průběh výroby.  ___  Adam a Eva byl současně jen jedním z šesti žánrově rozmanitých celovečerních snímků, jež Wetebfilm během roku 1922 vyrobil. Ve všech si zahrála jeho hlavní hvězda Suzanne Marwille, vlastním jménem Marta Schölerová. Byla mimořádně talentovanou uměleckou osobností se značným kulturním rozhledem, jež podle všeho měla velmi přesnou uměleckou představu nejen o vlastním výkonu, ale rovněž o celkové koncepci svých filmů. K řadě z nich ostatně napsala scénář či do scénáře adaptovala literární předlohy (včetně G. B. Shawa a Knuta Hamsuna) a zřejmě se podílela i na jejich režii. Strhujícím ovšem můžeme shledat hlavně její herecký záběr, neb byla schopná stejně suverénně hrát ženy osudové, naivní, rozpustilé či trpící, mladičké i dospělé, prosté i urozené.  ___  V nezbedné situační komedii Adam a Eva ztvárnila dokonce dvojroli, a sice stejnojmenná jednovaječná dvojčata, která se od vzájemných naschválů dopracují k možná nejincestnějšímu, ale rozhodně nejvíc queer rozuzlení v meziválečných dějinách českého filmu. A protože sedmiletou verzi zlobivých dvojčat už neuhrála ani Marwille, svěřila jejich role své dceři Martičce. Adam a Eva nicméně demonstruje i scenáristický talent Suzanne Marwille, stejně jako obecnější vypravěčskou strategii Wetebfilmu. Film pracuje se soustavou oddělených nebo jen volně příčinně propojených bloků epizod, které sice budují iluzi blížícího se vyvrcholení či iluzi dramatického oblouku, ale tyto se stávají jen nástroji k posunu těžiště a vytvoření základu pro příští komický blok. ___  Rytmus filmu tak staví hlavně na hře paralel, na hře opakování a variací motivů, z nichž vedlejší se leckdy stanou důležitějšími než ty hlavní. Jde o důležitý kompoziční princip, který Wetebfilm napříč několika roky své existence důmyslně rozvíjel a dodnes v řadě ohledů reprezentuje jednu z vypravěčských tradic českého celovečerního filmu.

Děvče z hor je vypravěčsky pozoruhodné venkovské drama o dvou generacích, dvou rodinách a dvou ženách tváří tvář krutosti téhož muže, jež nicméně spolu s velkými vášněmi rozvíjí i sociální motivy každodennosti a rozmanitosti fikčního světa. ___  Ačkoli režisér Václav Kubásek oficiálně začal točit až v roce 1923 pod hlavičkou firmy Pronax, ve skutečnosti filmařských zkušeností nabyl v předchozích čtyřech letech jako asistent a herec vedlejších rolí v Binovcově Wetebfilmu. Není tedy divu, že v pětici celovečerních snímků, jež během let 1923 a 1924 společně s jiným Binovcovým kmenovým spolupracovníkem, kameramanem Josefem Kokeislem, natočil i uvedl do kin, variuje či rozvíjí mnohé z uměleckých konvencí, jež se ustavily právě v rámci Wetebfilmu. Pozoruhodné ovšem je, že na rozdíl od Václava Binovce a Suzanne Marwille nesměřoval Kubásek k hledání stále nových žánrových modelů, ale těžil ze srovnatelného typu námětů a zásobárny motivů, jež se mu ovšem stal zdrojem tvůrčích experimentů s výstavbou celovečerního vyprávění jako takového.  ___  Ve vášněmi zmítaných příbězích filmů jako Čarovné oči (1923), Záhadný případ Galginův (1923), Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), Dvojí život (1924) či právě Děvče z hor (1924) tak opakovaně sledujeme dramata více či méně nevinných dívek v plodných dnech a zrádných svůdníků s vysoce hemživými spermiemi, osudových záměn, nečekaných odhalení, domnělých úmrtí a kulturních střetů. Někteří filmoví historici v tom snad vidí komerční vypočítavost, ač s ohledem na podmínky produkce a pozdrženou distribuci bylo jen stěží co vypočítávat, případně uměleckou nevynalézavost, jsou-li filmy jako díla redukována na sumarizace příběhů a (chybějící) poselství. Při pečlivějším srovnání lze však podle mě za těmito snímky pozorovat naopak velkou míru vynalézavosti a hravosti, neb každý je vyprávěn odlišně a stanovuje si jiné umělecké problémy k řešení. ___  Děvče z hor je pro nás přitom pozoruhodné i v tom, že coby poslední z této série filmů v sobě souběžně obsahuje a do vzájemné spolupráce moduluje mnohé z dříve rozvinutých technik. Najdeme tu svedení a zradu, dvě generace postav, paralely mezi rodinami, načrtnutí kulturně a třídně rozdílných prostředí, cyklický model vzájemně se variujících situací, souběžné dějové linie – a samozřejmě i úmrtí, odhalení, osudové náhody a morálně zkaženého myslivce. Cit pro zachycení každodennosti se tak pojí s citem pro výstavbu silných situací sentimentálního dramatu. Kýč nikoli jako absence kreativity, nýbrž jako kreativní východisko.

Westernový cyklus Anthonyho Manna a Jamese Stewarta patří mezi nejneobvyklejší projekty v dějinách žánru, neb každý jeden film jeho hranice i aspekty posouvá, jakkoli se v jádru jeví stát relativně tradiční modely vývoje. Jistě, oním mistrovským dílem je dozajista WINCHESTER 73, tragický příběh pušky, pomsty a postupně odhalovaného bratrského vztahu. WINCHESTER 73 je ovšem od začátku vypravěčsky experimentální, zatímco o něco mladší MUŽ Z LARAMIE je konstruovaný mnohem nenápadněji, leč členitěji a z mého pohledu pozoruhodněji, neboť do popředí staví právě ona klasická schémata - z nichž nakonec žádné skutečně nevyužije. ___  Škatulka psychologického westernu je ale podle mě příliš těsná, protože v MUŽI Z LARAMIE jako by se western potkával s půlkou revizionistických prostředků a rámců kinematografie padesátých let: jezdec z neznáma, oidipovská trajektorie, detektivka drsné školy, nečekaný padouch, přehodnocení role indiánských kmenů, šokující odhalení a postupně odhalovaný hrdina. Je to drama, krimi, sága i romance s několika paralelně vyprávěnými příběhy v přítomnosti i několika odhalovanými příběhy v minulosti, přičemž jsme hned několikrát ve svých očekáváních svědeni někam úplně jinam, než se dalo předpokládat. Což všechno funguje díky tomu, jak sympatickou i zneklidňující, racionální i živelnou, chlapáckou i zranitelnou postavu dokáže James Stewart bez zaváhání suverénně uhrát. ___  MUŽ Z LARAMIE je navíc nejpozoruhodněji natočený z mannovsko-stewartovských filmů. Precizní širokoúhlé kompozice s významotvorným inscenováním figur, odhalování vztahů bez nutnosti o nich mluvit čistě gesty, pohledy a úhyby pohledů, dlouhé panorámy a občas jízdy s necekanými přesuny důrazu i pointami - a krásné barvy. Western, kde se skoro nestřílí. Detektivka, kde si detektiv na odhalení prostě počká. Romance, o níž nikdo explicitně nepromluví (zatímco se druhá romance vyklube zcela nečekaně). Bezmála antická tragédie maskovaná za přímočarý western, na němž není přímočarého vubec nic. V ledasčems vlastně připomíná jeden z mých nejmilovanějších filmů vůbec, o tři roky mladší VELKOU ZEMI. ___  Parádní film. Mrkněte na něj!

Už řadu měsíců jsem neodcházel z kina s větším nadšením. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je film vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní.

Když jsem se svým zahraničním studentům rozhodl pustit MLČENÍ JEHŇÁTEK, nenapadly mě hned dvě věci. Zaprvé to, že někteří se budou z projekce třiatřicet let starého snímku vzpamatovávat ještě desítky minut po závěrečných titulcích. A zadruhé, jak moc po těch letech svou promyšlenou strukturou překvapí mě samotného.  ___  V mých vzpomínkách byl totiž psychotický Buffalo Bill významnější postavou, zatímco nyní jsem jej vnímal především jako dynamický funkční prvek, který uvádí do pohybu tři klíčové příběhy, na jejichž průsečíku je film vystavěn: aspirantky FBI Clarice Starlingové, uvězněného psychiatra Hannibala Lectera a unesené dívky Catherine Martinové.  ___  Každá z těchto postav přitom vyjednává s problémem, který je soustředěn do jiného časového pásma: Claricin příběh je zakotvený v hluboké minulosti, Lecterův příběh směřuje k vidíně budoucnosti - a oba jsou úzce propojení s příběhem Catherine, která v psychotikově jámě řeší zatraceně současný problém a zbývající čas jí dochází (tik-tak-tik-tak). ___  První půlhodina filmu je přitom vystavěna na intelektuálním oťukávání se Clarice a Lectera: oba objevují svoje schopnosti i svoje metody, učí se vzájemně respektovat, je to souboj myslí. Clarice vyřeší první hádanku, ale zároveň je nám skrze ní naznačeno trauma minulosti spojené se ztrátou otce. Lecter pro změnu nabídne pomoc při vyšetřování, dostane-li příslib budoucnosti. ___  Teprve nyní do vyprávění vstoupí Catherine, jejíž únos z vyšetřování případů někdy dříve činí případ vysoce aktuální a do dialogu Clarice s Lecterem vnáší novou dynamiku, protože Catherinina matka je mocná žena. Intelektuální souboj se stává vyrovnaným - a Clarice z něj vychází vítězně: Lectera obelstí a získá klíčové vodítko. ___  Stane se nicméně ještě něco jiného: vzájemně na sebe začnou působit, protože (a) Clarice je jediný člověk, v němž Lecter nevidí nástroj svých her, nýbrž ji začne respektovat a jednat víceméně nezištně, ač to tak nevypadá, (b) Lecter se vlastně stává Clariciným terapeutem a učitelem, motivuje ji pojmenovat trauma, překonat je - a trénuje ji v kriminalistických taktikách.  ___  Oba se objeví v jednom rámu - a následně se film přesně v polovině změní, a to ve vyprávění s třemi protagonisty. Lecterova linie se odděluje a vrcholí šokující demonstrací jeho schopností, Catherine začne bojovat o život a Clarice s nepřízní nadřízených. Lecter do vyšetřování vstoupí už jen nepřímo, čímž se symbolicky ukončuje Claricin výcvik. Stejně jako Catherine je na to sama. ___  Do fikčního světa jsme vstupovali dlouhým nájezdem na přibíhající Clarice a opouštíme jej dlouhým odjezdem od odcházejícího Lectera, přičemž prvním slovem filmu bylo její jméno, zatímco jejím posledním slovem je ve filmu Lecterovo jméno (načež zazní už jen v druhém plánu krátký dialog muže s neradostnou budoucností). ___  MLČENÍ JEHŇÁTEK je konstručně fascinující dílo, symetricky scelené začátkem a koncem, a přesto rozdělené na dvě odlišné části: (a) intelektuální hru protagonistky s antagonistou, (b) trojici protagonistů v boji o svobodu... v různých slova smyslech, přičemž nejdrásavější scéna těží z ustavených vodítek (můra, výcvik a noční vidění) a jsme hned dvakrát podvedeni křížovými sekvencemi. ___  Brilantní film.

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů.

Dneska jsem se o tomto Jarmuschově filmu bavil s kolegyní antropoložkou, která se na něj (brzy po)dívá ze své odborné perspektivy, neboť jej bude uvádět i při veřejné projekci našich studentů. A když jsem následně nakoukl sem - veden zvědavostí, kterak si stojí u současného publika -, lehce mě překvapilo, že jsem před sedmi lety nenasdílel svůj svůj video-úvod k MRTVÉMU MUŽI. Chci věřit, že je v něm dodnes několik fajn nápadů, pročež tak i s oním časovým odstupem činím. :)

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ.