MickeyStuma

"Prosím vás, zeti, dejte mu ji. Dejte mu ji, ať už je jednou v rodině pokoj. Nebo si ten člověk počká ještě na jednu generaci." Dobře promyšlená úsměvná romantická komedie odehrávající se po tři generace jedné rodiny. Příběh by se tak dal rozdělit na tři dějové etudy, tedy právě z období každé generace, které mají jedno společné. Tím je nějaký Stáňa Jarský. Vlivem daných okolností v každé generaci žádá o něčí ruku. Na 40. léta skutečně příběh jen lehce úsměvný, ale vyobrazený v plné perspektivě. Dobrá nálada a neustále úsměvy všech protagonistů jsou typické aspekty na filmovou tvorbu své doby, takže v tomto směru je potřeba se na snímek dívat okem shovívavým. Atmosféra je nedramatická, avšak v jádru věci hodně povzbudivá. On ten příběh původního autora, pro divadelní inscenaci, Jana Patrného je postaven tak dobře, že je skutečně divák zvědav, kam až to zajde. Závěrečná věta z úst herečky Zity Kabátové tak vyznívá jako nejlepší tečka, která pobaví nejvíce a při odchodu z kina se museli diváci smát ještě hodně dlouho.

Jedná se snad o jediný český snímek, kde se pije po celou stopáž takřka nonstop. Tedy kde jsou všichni neustále, jak se jednoduše říká, společensky unavení, a kde vystupují všechny sociální vrstvy. A právě v tom je jádro moralizačního aspektu celého snímku. Ono totiž po dějové stránce dohromady není zase až tak moc o co stát. Každý má svou životní pouť a hlavně v rámci pracující třídy nějaké své zaměstnání, ale v rámci závislosti na alkoholu mají všichni obdobný konec. Centrum všeho dění je tak především hospoda U Kroců, kde se všichni scházejí a prostě - pijí. Domácí odezva samozřejmě nechybí. Hlavní postavu výborně ztvárnil Zdeněk Štěpánek, ale ani ostatní za ním nezaostávají. Nejvíce vyniká František Smolík, který je svou rolí spíše nenápadný, ale v jeho pojetí příznaku ´delirium tremens´ je vrcholným hereckým koncertem a zároveň  i vrcholem všech obsažených scén. Snímek se honosí plejádou hereckého ansámblu staré i nové generace a to jak v předních rolích, tak i v těch vedlejších, u kterých, pokud není divák pozorný, může se stát, že si určitých tváří nevšimne. Režisér Martin Frič dal každému určitý prostor a nedá se říct, že by byl někdo na svém místě zbytečně. Ano, je  nám tímto skutečně  názorně ukázáno, že jestli je člověk z chudé, střední či bohaté třídy, v alkoholovém opojení je to zcela jedno. Alkoholový démon dostane všechny. A kdo neví, proč se někomu říká, že pije jako duha, tady má plné vysvětlení.

Povídky Jacka Londona mají ohromný romanticko-dobrodružný přínos pro čtenáře pro představu, jak to v dobách, tzv. zlaté horečky vypadalo.  Případný moralizační aspekt je už jen přínosem hlavně v paradoxech osudů daných postav. Příkladem byla již krátkometrážní povídková trilogie z počátku sedmdesátých let ´Kaňon samé zlato´(1970), ´Claim na Hluchém potoku´ (1971) a ´Poslední výstřel Davida Sandela´ (1971) ukazující, co se také může stát v touze po zlatě. Režisér Zdenek Sirový se scénáristou Jiřím Křížanem se do westernové tvorby na konci let osmdesátých vrátili a natočili již snímek celovečerní, ve kterém je středem pozornosti dospívající chlapec. Tak, jako u předchozích povídek, se vsadilo na jednoduchost a minimalizaci a opět se to na české poměry překvapivě povedlo. Příběh byl sepsán na základě dvou povídek, což je znát,, takže jakoby byl rozdělen na dvě poloviny. První o hazardní hře za účelem vyhrát svobodu chlapce zneužívaného na těžké práce a druhá o honbě za pokladem mající být ukrytý v malé truhle. Snímek může připadat poněkud nudnější, ale na české poměry  a možnosti režisérovi Zdenkovi Sirovému opět povedl filmový majstrštyk, na který už nikdo nenaváže. Stejně jako předchozí povídky, ani tento, na českou kinematografii, neobvyklý filmový počin dnes v ničem neskomírá.

Povídky Jacka Londona mají ohromný romanticko-dobrodružný přínos pro čtenáře pro představu, jak to v dobách, tzv. zlaté horečky vypadalo.  Případný moralizační aspekt je už jen přínosem hlavně v paradoxech osudů daných postav. Příkladem je i tato povídka, která je součástí povídkové krátkometrážní filmové trilogie, ukazující, co se také může stát v touze po zlatě. Režisér Zdenek Sirový se scénáristou Jiřím Křížanem se do westernové, byť pouze povídkové, filmové oblasti pustili s plnou vervou a dá se říci, že zlatokopecká atmosféra dané doby a vyobrazené prostředí se jim podařilo na české a slovenské  poměry podchytit dobře. Vsadili na jednoduchost a minimalizaci a stačilo to. Ani dnes povídka v ničem neskomírá. Dnes už se něco takového raději netočí, neb by se ukázalo, jak hodně má dnes již tato klasika navrch.

Povídky Jacka Londona mají ohromný romanticko-dobrodružný přínos pro čtenáře pro představu, jak to v dobách, tzv. zlaté horečky vypadalo.  Případný moralizační aspekt je už jen přínosem hlavně v paradoxech osudů daných postav. Příkladem je i tato povídka, která je součástí povídkové krátkometrážní filmové trilogie, ukazující, co se také může stát v touze po zlatě. Režisér Zdenek Sirový se scénáristou Jiřím Křížanem se do westernové, byť pouze povídkové, filmové oblasti pustili s plnou vervou a dá se říci, že zlatokopecká atmosféra dané doby a vyobrazené prostředí se jim podařilo na české a slovenské  poměry podchytit dobře. Vsadili na jednoduchost a minimalizaci a stačilo to. Ani dnes povídka v ničem neskomírá. Dnes už se něco takového raději netočí, neb by se ukázalo, jak hodně má dnes již tato klasika navrch.

Povídky Jacka Londona mají ohromný romanticko-dobrodružný přínos pro čtenáře pro představu, jak to v dobách, tzv. zlaté horečky vypadalo.  Případný moralizační aspekt je už jen přínosem hlavně v paradoxech osudů daných postav. Příkladem je i tato povídka, která je součástí povídkové krátkometrážní filmové trilogie, ukazující, co se také může stát v touze po zlatě. Režisér Zdenek Sirový se scénáristou Jiřím Křížanem se do westernové, byť pouze povídkové, filmové oblasti pustili s plnou vervou a dá se říci, že zlatokopecká atmosféra dané doby a vyobrazené prostředí se jim podařilo na české a slovenské  poměry podchytit dobře. Vsadili na jednoduchost a minimalizaci a stačilo to. Ani dnes povídka v ničem neskomírá. Dnes už se něco takového raději netočí, neb by se ukázalo, jak hodně má dnes již tato klasika navrch.

Příběh o zločinu, vině a trestu. Tak je uveden literární počin Miloslava Nohejla, který byl použit pro tento snímek, pojednávající o nadřazenosti nad nadržeností, především v rámci ponižování, v pohraničí těsně před válkou.  Sociální průzkum jednotlivce, kterého srazí na kolena vlastní charakter po srážce se změnou doby v rámci politické situace. Snímek snažící se o drama však nesměle drhne vlivem přílišné divadelní atmosféře, navíc ozvláštněné tzv. snovou kamerou. V podstatě se jedná o krapet výpravnější inscenaci hodící se leda tak pro televizi. Takže příběh o tom, jak lidskou namyšlenost srazí na kolena nástup německého nacismu. Nic víc, nic míň. Snímek pozapomenutý a v tomto případě vlastně ani není divu. Jediné, co by mohlo zaujmout, je na český film neobvykle přítomen nemalý počet slovenských herců.

Natočeno dle stejnojmenné literární předlohy Vladimíra Párala a  jak se běžně uvádí, vyobrazuje typické životní sterotypy, ze který se jednotlivé postavy příběhu snaží vymanit. Neojedinělé životní etudy ve svých perspektivách tak, jak prostě jsou. Osudové náhody souběžně vedou k paradoxům, čímž se také ukazuje, jak všechno souvisí se vším. Začínající Daniela Kolářová vyobrazuje dívčí naivitu impozantně, Pavel Landovský, svým způsobem, nekňubu tak, jak hrál vždy, takže jeho výkon nijak nepřekvapí a Josef Somr snažící se znuděný charakter nějak oživit prostě už jen hrál. Pozice opilce mu však na dlouhou dobu zůstala. Alkoholika i později ztvárňoval nesčíslněkrát. Doba nelítostné komunistické atmosféry moc v jádru při dnešním pohledu už moc znatelná není, ale je vyjádřena v plné parádě. Životní etudy a snahy o vymnutí se z nudného stereotypu je však kupodivu nadčasový. Vladimír Páral to podchytil dobře a režisér Hynek Bočan jeho vizi obrazně zhmotnil jak nejlépe uměl. Některé noirové pasáže tomu dávají navíc až umělecký dojem. Ale jo, snímek může připadat vcelku nudně, ale jde o myšlenku, kterou je potřeba správně uchopit. Po divácké stránce se nejedná zrovna o jednoduchý film, ale taková už Páralova literární tvorba byla. Jeho ´partnerský vzorec´ v chování postav ve své absurditě je reálnější, než by si kdo myslel.

Prázdninový příběh dospívající dívky Katky žijící s rodiči na hradě, kteří tam dělají správce, se všemi svými typickými dívčími rošťárnami, natočený na základě literární předlohy Stanislava Rudolfa. Snímek přirozeně spíše osloví dívky a některé by se v charakteru Katky mohli i poznat. Příběh je o lásce, ale jestli jde o první, nijak řečeno není. Každopádně se poukazuje na situaci, čeho je taková dívka schopná, když vyhlídnutý chlapec neopětuje její city. Stále veselá nálada a přirozenost svého věku dává všemu tu správnou atmosféru. Každá postava vyvolává určité sympatie a snad by jim ten život na hradě i nejeden záviděl. Snímek z počátku 80 let a jakoby nestárnul. Tvůrčí zvláštností je, že většina herců je nadabována hlasy jinými, taktéž známými, herci. Když František Husák promluví hlasem Zdeňka Řehoře, Pavel kříž hlasem Romana Skamene, nebo Jiří Růžička hlasem Jiřího Lábuse, určitě se nad tím každý pozastaví. Umělecký dojem? Těžko říct, co tím režisér Josef Pinkava sledoval. Třeba Jan Hartl má hlas svůj. Každopádně se jedná o stále výborný jednoduchý ničím nerušený dívčí, svým způsobem, romantický příběh, který jako letní oddychovka stále funguje.

´Humoristický obraz individuálního boje s blbostí, ztělesněnou vybranými představiteli důstojnického sboru čs. armády v 50. letech.´ Tak zní motto k literární předloze tohoto filmu autora Josefa Škvoreckého a protože bylo politicky těsně po převratu, tudíž nehrozil zákaz a stíhání za zesměšňování československé lidové armády, tvůrci vše náležitě vzali pěkně od podlahy. Nezapomenutelný kliďas vojín Smiřický, cholerický major Borovička či takřka klaunský nadporučík Růžička. Co postava, to charakter a tak vznikla plejáda humorných scének, z nichž některé by sice potřebovali ještě krapet doladit, ale to na výpovědi o absurditě doby nic nemění. O nějaké plynulosti vývoje děje nelze ani pomýšlet. Zajímavostí je, že Vítězslav Jandák si vojenského důstojníka, v podstatě stejného charakteru, zopakoval, neboť rok před tím si takovou postavu zahrál u jednotky tzv. černých baronů ve snímku ´Tichá bolest´ (1990). Všudypřítomná situační komika sice dost zlehčuje danou stalinisticky temnou dobu 50. let, ale postoj vojáků základní služby a důstojníků ukazuje adekvátně. Dnes se tomu smějeme, ale zažít by to nechtěl nikdo. Film si nese prvenství v rámci soukromého filmu po politickém převratu a nová tvůrčí volnost je na výsledku dost znát. Neočekávaná vulgárnost a odvážná nahota asi šokovala nejvíce. Ale po normalizační době se jednalo o něco nového, takže po uvedení kina nepřekvapujíc praskala ve švech. A i nyní se ke snímku rádi vracíme, neb dělat se z oné doby legraci ještě dlouho neomrzí.