MickeyStuma

Španělská tvorba je v reálnosti hodně progresivní a nebojí se sáhnout po čemkoliv. A tak tentokrát tamní tvůrci použili nábožensko-filosofickou nauku nazvanou 'gnosticismus'. Mimo jiné je charakteristická odmítáním hmotného světa a přesvědčením o spásné roli poznání a víry v božskou jiskru v člověku. A právě o tomto celý příběh je, který pro svou dějovou obrazotvornost používá starou dobrou sektu. Děj však už jakoby byl v samotném jádru dosti pošramocený nerozhodností, takže je po divácké stránce hodně těžko srozumitelný, co je tedy opravdu skutečné a co jen pouhá představa. Potíž je také rozpoznat vzájemný vztah dvou sester, které jsou v centru všeho dění. Chvíli jsou spolu a podporují se, chvíle podraží jedna druhou, aby si za kratičkou dobu zase emočně vyznávali náklonnost, po které si role vymění a druhá začne podrážet tu první. A takhle stále dokola. Dohromady zkrátka žádná z nich neví, co vlastně chce a o co jí jde.  Ona ta divácká nerozhodnost je ale zase v jiné věci přínosná, co se týče tvůrčího pohrávání si s vnímáním a realitou, poněvadž si nikdo není jistý, jestli nadpozemský svět, jednoduše nazvané jako království, o kterém členové sekty stále mluví, skutečně existuje nebo ne. Jenomže právě to všechno vyznívá tak, jakoby se v tom ztratili i samotní tvůrci, neboť spousta dějových odvětví, i přes porozumění o jaký žánr se jedná, postrádá sebemenší logiku v rámci daných skutků. A k tomu opět pomalé tempo, které vzniklou nepřesvědčivost ještě více přikrmuje. Atmosféricky určité hororové aspekty sice znatelné jsou, ale dohromady to díru do světa rozhodně nijak zvlášť neudělá. V pozadí všeho jde spíše o melodrama, do kterého si samozřejmě nechal Netflix v rámci svého LGBT… kodexu nacpat lesbičky. Tvůrci se viditelně snažili, o tom  žádná, ale výraznějšímu ději a rychlejšímu tempu, kvůli ucelenějšímu elánu a plnohodnotnému příběhu, se určitě mohl dát větší prostor.

Finále by mělo být nejrazantnější, avšak tady se to drží svého standardu. Stále se čeká, co bude a stále nic. Až v naprosto poslední scéně, která jakoby přiskočila z jiného seriálu.

Finále se blíží a tak  podle toho vypadá tvůrčí razantnost. LGBT… komunita může jásat. Od slov v předchozím díle tady došlo k činu.

Pomaloučku to dostává  ty správné grády. Dramatičnost i  napětí. Bohužel i ve zmatečnosti. A protože se jedná o seriál Netflixu, nesmí chybět ani zmínka o LGBT… Tak tak, tento netflixovský tvůrčí kodex prostě musí být vynucován. Propaganda však snižuje body dolů.

O gnosticismu zřejmě ještě nikdo neslyšel a tak tato část snad v tomto směru poučí. Jednoduše řečeno, jedná se o novodobý termín nepřesně definovanou nábožensko-filosofickou dualistickou nauku, či jinak, o spekulativní učení a náboženské hnutí. Tím je plně osvětleno, o čem tento seriál přesně je.

Kult světla. O této sektě se nyní více dozvíme. Třeba jak vlastně funguje a co se při rituálech děje. To je hlavní devízou čtvrté části, ve které je dramatizace o něco  výraznější.

Některé věci jsou dějovým vývojem osvětleny, ale i tak zůstává hromada otázek. Děj se trochu posune jen v oblasti působení sekty, které dramaticky ukončuje tuto část. Dramaticky však mírně řečeno, neb je to více atmosférické, než dramatické.

Mysteriózní atmosféra osobě dává výrazněji vědět. Atmosféra šokovaných místních obyvatel zrovna tak. K tomu všemu i záhadná sekta. Příběh se tedy dostává do dějového vývoje s opatrností zase toho moc neuspěchat, a ztrácí o srozumitelnost v tahu na branku.

Jako detektivka příběh začíná impozantně. Hrůzný nález a klasické inklinování k nějaké sektě. Devízou je reálnější pozice policie i reakce místních obyvatel. Děj příběhu je hodně opatrný a nesnaží se nic uspěchat. Záhadologie je tak budována pomalu a nejistě.

Válečné přešlapy byly, jsou a i nadále budou. Situace hodna k odsouzení, ale bohužel, ještě se nikdo nenarodil zcela neomylný. O přešlapu leteckého bombardování ví své i Praha a to ze 14. února 1945. Piloti a navigátoři osmé letecké armády si (jen) spletli Drážďany. Následky dnes pro mnohé už bohužel naprosto těžko představující. Na majetku i na životech. Stejný případ se stal v Dánsku a to pouhý měsíc po Praze. A o tom vypráví tento snímek, který hned sáhl po tom nejbolestivějším. Rozbombardování školy plného dětí. Dánští tvůrci se rozhodli natáčet v Česku, takže lze rozpoznat známé lokace. Jen tak pro zajímavost, třeba Josefov použili i tvůrci snímku ´Úkryt v ZOO´ (2017), s příběhem odehrávající se v době německé okupace. Ale zpět k bombardování. Druhá světová válka je plná doložitelných tragických příběhů, takže je stále z čeho čerpat. A co stát, to hodně podobné události při porovnání s ostatními. Teď jde o to, jestli se to povede významně zpracovat do filmové podoby, aby to emočně diváka zasáhlo tak, že snímek plně splní svůj protiválečný aspekt ve své výpovědi. Scénář obsahuje celkem tři dějové linky, které se vzájemně prolínají a poukazují na běžné rozpory v okupované společnosti. Nejzásadnější dějová linka je vlivem tématu osudová cesta dvou dívek a chlapce, který hned na začátku prožije trauma zanechávající na něm následky. Dějová linka o odboji vyznívá spíše jen jako doplněk na vyplnění stopáže. A třetí dějová linka je o mladé inteligentní jeptišce zpochybňující existenci boha, která navíc prožije romanci s chlapcem, který se dal na stranu nepřítele. Po setkání a rozpravě s onou jeptiškou však pozře. Nic než pokus o dosazení romance svou nucenou kýčovitostí, která vyznívá na celém snímku jako zcela zbytečný status. Příběh o dětech je tak jednoduchý a krátký, že by stačil i na půlhodinovou povídku. Ano, tak slabý ten scénář je. Režisér a scenárista v jedné osobě však vsadil převážně na atmosférickou stránku ve vyprávění s rozsahem až do filmového umění. Snímek místo vytváření šoku a hrůzy spíše funguje jako mainstreamové melodrama v podobě experimentálního artového filmu s použitím patřičného vizuálního vyjádření daných skutků. Ano, hodně je citelná absence přímého tahu na branku, takže mnohé emoční scény bohužel nefungují zcela na 100%. K dojetí a respektu však ale přesto může po divácké stránce dosáhnout svého. Ona závěrečná scéna s dívenkou odmítající jídlo s následným zážitkem poté, co jí otec řekne, že když nebude jíst tak zemře, je ta nejsilnější. Po vizuální stránce tímto Ole Bornedal poukazuje na hodnotu každého života a právě ohledně dětí z mateřského hlediska tím nejkrásnějším způsobem. Snímek tedy značně jednoduchý, ale zásadní ve své výpovědi. Značná jednoduchost snad ani na škodu není, neb stále platí, že v jednoduchosti je síla, čímž tento snímek později určitě ve své protiválečné výpovědi o něco zesílí.