MickeyStuma

Letní dobrodružná komedie o hledání pokladu. Je to tak. Další variace na stále stejnou šablonu, v tomto případě v rodinném kabátě, ve kterém je smíchána spousta nejrůznějších motivů, které však kupodivu takhle hezky pospolu fungují. Osvěžující letní film nejvíce vhodný do letních kin. Největší chybou je jen naprostá předvídavost vývoje děje, tudíž tu v podstatě není nic, co by mohlo překvapit. Dobrodružné buddy movie se Sandrou Bullock v hlavní pozici a Channingem Tatumem, který převzal postavu užvaněného parťáka. A coby záporák Daniel Radcliffe? Nojo, vypadá v takové pozici podivně, ale to je jen tím, že se ještě stále nezbavil škatulky Harryho Pottera. Děj tohoto dobrodružného spektáklu je dosti chatrný na to, aby zaujal. Nějaký miliardář prostě chce něčeho dosáhnout v oblasti vykopávek a kvůli tomu unese spisovatelku dobrodružných románů. To nelogikou setsakramentsky skřípe, že? Ono to tu vysvětleno samozřejmě je, takže nic proti ničemu. Snímek hodně sází na herecké hvězdné osazenstvo a přijde na to, jestli to stačí. V letním kině to ale může být každému jedno. Příběh je skutečně jednoduchý až hamba, takže během sledování není třeba nad ničím přemýšlet. Jako alternativa složitějších filmů, ve kterých se neustále řeší nějaké šifry a přemýšlí proč to a ne ono, ale působí dobře.  Nemusí to být stále jen blockbusterový trhák plný nadupaných vizuálních efektů, aby měl divák filmový zážitek. Mnohdy stačí i daleko míň. Připomíná to sice spíše tvorbu přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale proč ne.

Motorkářský gang unesl zpěvačku rovnou z pódia během koncertního vystoupení a to neměl dělat. Do akce na její záchranu nastupuje bývalý žoldák s tváří Michaela Parého a není sám. Nostalgická akční jízda plná barevných neonových světel, deštivých ulic převážně pod nadzemkou, drsný hlášek, silných motorek a neskutečné filmové zábavy. Co se týče námětu, nad tím se dá pozastavit co že je to za blbost, ale v rámci takového snímku, ve kterém jde čistě jen o nadhled a čistou zábavu, něco takového bohatě stačí. Navíc když jde, použitím masových scén z ulic, něco jako o akční odpověď na muzikály. Použitý soundtrack plný osmdesátkových hitů tak není žádná náhoda. Režisér Walter Hill vytvořil něco jako akční ódu na hudbu a mechanismus. Naprosto jednoduchý děj, místy tvořící přímočarost ve svém vývoji, se jeví upřímně a okázale. A i když je zábavy přehršel, u kterých si nejeden divák řekne něco o tom, že něco takového snad nikdo nemohl myslet vážně, se to podařeně vyhýbá sebeparodii i parodii zároveň. Byť se to varovně drží u samé hranice. Film sice ve svém konceptu zvláštní, ale právě s oním nostalgickým neonovým vizuálem docela přitažlivý. Dalo by se říct takřka jako komiks. V tomto případě filmový komiks. Jedinečná a vizuálně pozoruhodná směs akce, hudby i emocí v netradičním něco jako akčním rockovém muzikálu. Ano, svým způsobem působivá ozvěna na Hillův starší počin ´Warriors´ (1979). Tohle nemít ve své videotéce? Velká chyba.

Smolný filmový díl, i když tomu mnozí předpokládali úspěch. Režie se ujal sám William Shatner, který jinak hrál postavu Kirka, a který se svým přičiněním vrátil k duchu původního seriálu, což fanoušci bohužel ve většině nerozdýchali. Humorná stránka některých odvětví v předchozích snímcích tak byla pryč. William Shatner se tak jakoby od předešlých vymanil a odvyprávěl tak svůj vlastní příběh. A se zlou se potázal. A nejen u diváků v kinech. Problémy nastaly už během natáčení, a jak je známo, když se objeví problémy, které navíc způsobí překročení rozpočtu, což je obzvlášť u takového žánru vidět na vizuálních efektech, radost z nadšení prostě spadne jak těžký balvan. I při dnešním pohledu, do celé série jako by to stále nepatřilo, ale jako samostatný film by zase až tak nevadil. A to i přesto, že se ve sci-fi žánru, jako je právě Star Trek, polemizuje s myšlenkou o hledání Boha. Filosofické otázky, jako třeba, co je vlastně Bůh, si opatrně hrají s teorií o nekonečnosti vesmíru. Problematika se nakonec ukáže tak složitá, že se ve finále odkáže na obyčejné, klidné a hlavně bezstarostné posezení u táboráku s přáteli v prostředí nám všem dobře známém. William Shatter měl tak v úmyslu odvyprávět příběh zkoumající základy naší kultury, což svým způsobem udělal, ale nucený humor kazí vážnost, což výsledku dosti škodí. Brát námět vážně a zároveň se u toho nuceně smát prostě dohromady nejde. Zase až tak strašný startrekovský filmový díl to však také není. Alespoň výsledný průměr vše zachraňuje, když už nic.

Rodina se nastěhuje do ne zrovna malého starého domu někde na samotě, ve které se začnou dít věci vskutku podivné. No jo, už zase. Sedmdesátá léta byla na takové náměty hodně plodná a jak dnes víme, přelilo se to i do let osmdesátých, devadesátých a dalších let. Je na tom zkrátka právě po oné mysteriózní atmosféře stále něco přitažlivého. Forma strašidelného domu je neoddiskutovatelná a svým způsobem je také na samém konci zřejmá inspirace ze snímku Alfred Hitchcocka ´Psycho´ (1960). Avšak pozor, jen postavou staré ženy nehnutě sedící v křesle u okna. Snová postava, jak se dříve říkávalo, funebráka se zase určitě stala inspirací pro mnohé snímky pozdější. Vlastně se jedná o něco, jako psychologický horor, neboť jsme po divácké stránce svědky událostí, ve kterých nějaká tajemná síla ovlivňuje chování jednotlivce k činům hodně negativním. Následná hrůza a děs druhých, z onoho chování, je ale veškerá odezva na podivné činy. V tom je vidět adekvátní přímočarost a značný stereotyp ve vývoji děje. Prostě se s někým něco děje, druhé to vyděsí a to je vše. Až ke konci se to nějak začne konečně vrbit. Sedmdesátá léta jsou hodně znát, ale kupodivu film jako celek nijak nenudí. Naopak spíše u diváků probouzí zvědavost, co se to v tom domě teda vlastně děje, kým a proč. Pravda, ten konec zase až tak moc neoslní, ale budiž. Mysteriózní hororová klasika sice mající tématicky ohromnou konkurenci, ale nedá se říct, že by nějak na zajímavosti strádalo.

Deprese a sebevražda. Žádné laciné dějové triky či ponuré melodrama. Tohle je hodně skutečné. Jen spousta černého humoru a kapka romantického nadhledu přispívá pro odlehčení nad celým tím marasmem. Jennifer Aniston v roli Claire Bennet trpící po těžké nehodě chronickými bolestmi. Najde duševní pomoc v podpůrné skupině? Hned na začátku se nám ukazuje že ne. Jeden z členů spáchá sebevraždu, což u Claire zapříčiní ztrátu své jistoty, že zvládne další den. Ano, máme tu Jennifer Aniston u ní skutečně v neobvyklé roli, kterou však zvládla úžasně a naprosto uvěřitelně. Její vnitřní lítost i sebenenávist z ní doslova září. Z jejího výrazu by téměř dostal deprese i divák. Když je takový člověk pronásledován nejrůznějšími představami o zlých démonech ovlivňující život, není soužití s takovým jedincem žádnou procházkou růžovým sadem. Své o tom ví hospodyně Silvana snažící se s ohromnou vůlí sobě vlastní Claire pomoct v domácnosti. Snímek odpovědi na otázky kolem toho všeho sice nepřináší, ale plně poukazuje na stav věci takový, jaký je. Dalo by se říct, že na vážnosti daného stavu by ještě více přiblížilo přímo artové ztvárnění, ale takto to také stačí. Diváky snímek i v této podobě dokáže rozdělit. Někdo bude s Claire soucítit a snad i začne přemýšlet, jak by se takovému člověku dalo po psychické stránce pomoc a někdo ji bude právě kvůli chování k ostatním zarytě nenávidět. Paradoxně právě tímto by snímek splnil svůj účel. Dokázal by někdo překonat své frustrace ze snahy takovému člověku pomoc a zároveň být terčem ne zrovna adekvátního přístupu?  Tohle není jen film. Tohle je skutečný život v pohledu do nitra lidí trpících depresemi.

Kterak pohraniční stráž hlídala v 50. letech minulého století československé hranice se Západem a snažila se odhalit a chytit narušitele. Snímek je ve své podstatě na stejné koleji, po které už jede ´Král Šumavy´ (1959). Jen už tolik ve snímku nedráždí politická agitace, i když samozřejmě i tady ukrytá je. A oproti Králi Šumavy je bohužel scénář daleko odfláknutější. Takřka poklidná a víceméně ne zase až tak moc náročná služba pohraniční stráže ještě dejme tomu, ale dějová linka s převaděčem je prostě nezajímavá. Nemá to patřičnou myšlenku a hlavně pořádný důvod. V zájmu zisku je na takový film prostě málo. Na správný vojenský film, obzvlášť z oblasti hranic, i tady samozřejmě dojde k přestřelkám, které sice mohly vypadat lépe, jako kdyby byly od režiséra Sequense, ale svým způsobem postačí. Atmosféra prostředí je však tak výrazná, že by to nejednoho mladíka snad i přesvědčilo, že sloužit základní vojenskou službu na hranicích zas až tak hrozné nebylo. Detektivní motiv prostřednictvím významů filozofie moc na zajímavosti nefunguje. Chybí tomu především správně podané napětí a patřičná hloubka, ale na sedmdesátá léta to nebylo nic neobvyklého. Takže v tomto vcelku nuda, ale jinak se snímek nejeví zase až tak špatně, jak by se mohlo zdát. Každopádně, ať se to někomu líbí nebo ne, výše zmíněný ´Král Šumavy´ (1959) je daleko napínavější. Z dnešního pohledu překvapí plejáda známých a samozřejmě mladých hereckých tváří. V roli pohraničníka se tu objevuje i Jiří Korn. Kdo by to byl kdy řekl.

Dostat v balíčku nejmodernější mobilní telefon, na který po rozbalení začnou přicházet esemesky s radami jak vyhrát sázky, by jistojistě uvítal každý. Jenomže jak se také hodně brzy ukáže, je za tím daleko víc. Pro našince je příjemná skutečnost, že se část děje odehrává v Praze, kde se také natáčelo. Bohužel už při dnešním pohledu na dost provařeném místě. To je Praha tak malá a nezajímavá, že se pořád musí natáčet u Rudolfina? No nic. Koncepce příběhu nám svým způsobem připomene československý seriál ´Návštěvníci´ 1983) a v něm hlavní počítač vše řídící pod názvem ´Centrální mozek lidstva´. Právě o nějaký takový počítač tu jde, který obdobně jako ve zmíněném seriálu začne pracovat poněkud podivně. Možná proto se coby pocta točilo také v Praze. Ale protože má snímek na svědomí Hollywood, příběh je nepřekvapujíc špionážní, kde se tajné služby zase dost zapotí. Vyloženě se o filmovou pecku nejedná, ale jako takový bezvýznamný snímek na víkend se divácky strávit dá. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale do děje je zapleteno spousta nejrůznějších motivů, což je téměř až div, že se v tom tvůrci vůbec vyznali. I přes jednoduchost převážně vzniká otázka, jak co vlastně souvisí s čím. Než se nejrůznějšími intrikami dosáhne velkému odhalení hlavně v oblasti co se kde děje a proč, kostrbatě se překonává problematika vývoje děje k dosáhnutí něčeho, co by jistojistě šlo vyobrazit daleko snadněji. Snímek je tak plný nejasností, že v podstatě u toho nemá cenu přemýšlet. Spousta motivů pro někoho poměrně známých, ale když se vypne mozek…  Ale jo, dá se to.

Stephen King a jeho tři děsivé povídky vzájemně propojené obyčejnou toulavou kočkou, což má sice ohledně příběhů pramalý význam, ale zase je to v rámci povídkového filmu šikovné. Produkčně natočeno v podstatě jenl na základě filmového úspěchu obdobně povídkového snímku s hororovým zaměřením a taktéž na základě povídek Stephena Kinga pod názvem ´Creepshow´ (1982). Ano. Jen snaha z toho vytřískat další kapitál. Režisér Lewis Teague však není tak tvůrčně zdatný jako George A. Romero a tak to ve své době nemělo ten správný očekávaný šmrnc. Při dnešním pohledu se už však povídky jeví naopak poměrně dobře. Devízou je pevně ucelený černý humor, stejně tak uceleně vytvářející černou zábavu. Podivně jen vypadá etuda s onou kočkou, právě v rámci propojení povídek. Ale dejme tomu. Nějak se takový nápad realizovat musel. V onom zábavném tónu se povídky od jiných filmově zpracovaných ničím nevymaňují. Kromě děsivosti a zábavnosti má každá povídka i určitou moralizační výpověď a to nejen o povaze člověka. Jako celek to funguje a vedle obdobných filmů a seriálů se rozhodně neztrácí.

Režisér Bruno Mattei byl občas svou tvorbou něco jako Lucio Fulci či George A. Romero, ale jejich kvalit ani zamák nedosahoval. Ukázkou takové snahy je právě tento zombie snímek, který má na svou dobu dobré masky právě oněch zombie, ale to je na celém tomto filmovém povolení vše. Výprava v podstatě žádná, speciální efekty spíše jen pro zábavu, režijně celý koncept vyvolává dojem amatérského filmu. Námětově a často i obrazovým dojmem jakoby se Mattei navíc inspiroval snímkem ´The Crazies´ (1973), který má na svědomí nikdo jiný než slavný George A. Romero. To však u italského filmu není nic neobvyklého. Mnohé scény spíše vypadají vtipně, což evokuje k parodii na zombie filmy, než na vážný hororový počin. Na druhou stranu i tady platí, že se snaha cení, a tak snímek alespoň  zaplnil prázdné místo na regále ve videopujčovnách.

Nejen hodně pozitivní ve své laskavosti filmová verze známého románu literárního autora Daniela Defoa, ale také neobyčejně upřímná ve své okázalosti na psychologii člověka nuceného se smířit s nepřízní osudu. Leonid Kuravljov pojal svou roli až tak neskutečně přirozeně, že se po divácké stránce dá s Crusoem ve všem plně soucítit. Občasný stav šílenství, navíc překračují své hranice, se u takového filmu jen tak nevidí. Po psychologické stránce je například geniální scéna se sedícím Robinsonem v dešti v ručně vyrobeném člunu s ohromného kmene stromu, který stále stojí na zemi, ve kterém za šíleného smíchu vesluje. Když se ale později dějově objeví domorodec, kterému dá jméno Pátek, duševně se naprosto změní. Samozřejmě k lepšímu. A to i myšlenkami. Dialogové scény se tedy dostavují přirozeně až příchodem Pátka do děje, což okamžitě dostává jiný ráz. Atmosféra je jinak hodně poklidná, takže bez sebemenšího náznaku dramatizace, což u sovětského dobrodružného filmu není nic neobvyklého, neboť politicky se sovětský film nesměl podobat tomu západnímu. Převážně je tedy vše odvyprávěno především obrazem, takže divák je jen něco jako pouhý pozorovatel. Občas je něco slovy proloženo vypravěčem, což ničemu neškodí. Těžko říct jak tehdy, ale dnes je diskutabilní použitý soundtrack. Klasická symfonie, navíc za použití tvorby Antonína Vivaldiho, jako jednoduchý hudební podkres všeho dění spíše neochvějně unavuje. Ale zase to tím dostává onen komorní ráz. Sovětští tvůrci do filmové podoby zpracovali mnoho světových literárních děl a ve většině případů vcelku i zdařile. Robinson Crusoe je jeden z nich.