MickeyStuma

Ta holka má prostě smůlu. V předchozím snímku jí zabili manžela během svatby. Nyní se vdala podruhé a nového manžela jí zabili také. Ona sama byla při tom znásilněna a tak tu máme její další cestu pomsty. Nízkorozpočtový videofilm se Cynthia Rothrock dle standardu své doby, který byl spolu s ostatními horlivě vyhledáván ve videopujčovnách. A čert mohl vzít fakt, že je scénář plný nelogičností a absurdit a herecké výkony aby divák pohledal. Hlavně že se to tu řeže. Ve své době byl snímek, ničím se od ostatních nevymaňující, samozřejmě po všech stránkách výborný, ale ano, stejně jako ty ostatní zestárnul a dnes se na to díváme spíše kysele. Napětí žádné, tempo se zadrhává a když dojde na akci, choreografie také zrovna nenadchne. Billy Dragon tradičně coby hlavní záporák, ze kterého jde slizkost cítit i přes obrazovku. Dosáhnout jeho úrovně se snaží Sam J. Jones, ale zůstal někde na půl cesty. No, bude to zřejmě tím, že neměl tolik prostoru jako Dragon. Snímek tedy jako každý jiný z přelomu osmdesátých a devadesátých let, v dnešní době zhlédnutelný snad je se vzpomínkou právě na dobu, kdy jsme takové filmy doslova a do písmene hltali. Nic víc, nic míň.

Zabili jí manžela při cestě od oltáře v době svatby a to neměli dělat. Akční nízkorozpočtový snímek s bojovým uměním a s klasickou dějovou šablonou vraždy, tréninku a pomstě, tentokrát se Cynthia Rothrock. Tentokrát proto, že na přelomu 80. - 90. let nebyla jediná v nízkorozpočtových akčních filmech s bojovým uměním, která si takovou dějovou šablonou prošla. A jak dnes víme, filmem ´Kickboxer´ (1989) se nejvíce proslavil Jean-Claude van Damme. A právě tomuto filmu je tento nejpodobnější. Takže dějový vývoj je tímto už naprosto jasný. Hned na začátku nás čeká nelegální souboj a to zřejmě proto, aby jsme my diváci okamžitě věděli, s kým máme tu čest. A hned na to se rozvine příběh, u kterého se retrospektivou dozvíme motiv činu hlavní postavy a vše už tak nějak ujíždí po svých nastavených kolejích. Snímek snad ani ve své době uvedení neměl čím překvapit. Ono v podstatě příběh téměř nemá takřka ani co vyprávět. Vše je odvedeno tou nejjednodušší formou, takže ani to napětí se ne a ne atmosféricky dostavit. U závěrečného souboje to platí dvojnásob. Fanoušci takovýchto filmů si však mohou užít své. Hbitost Cynthia Rothrock je neoddiskutovatelná a její rychlé kopy nadchnou nejednoho ctitele bojových umění. Snímek tedy dosti slabý, ale na VHS v regále videopůjčoven se ve své době vyjímal dobře. Na film láká pouze Cynthia, která byla snad nejpopulárnější a nejvyhledávanější ženskou filmovou bojovnicí. A to je asi tak všechno.

Východní Ukrajina okupovaná ruskou armádou po neslavné události na Majdanu. Všudypřítomná propaganda manipuluje s lidmi tak jak má, čímž se společnost začne nelichotivě rozkládat. Takovou atmosféru přináší artový snímek režiséra Sergeje Loznica plný naprosto reálné absurdity, kterou se mu výborně podařilo odlehčit ironií, satirou a místy snad i grotesky. I když divácký úsměv to snad ani vyvolat nemůže. Ve svém poselství je ale snímek zcela jasný, i když neinformovaný divák může mít u mnohých scén problém pochopit co, kdo, kde a proč. Vojenská skupina, separatistická skupina, zkrátka to všechno jaksi nějak vzplývá. Taková je však syrová realita. Syrová realita ční i z každičkého záběru, že to až vypadá, že se jedná o publicistický dokument než o film. Děj je epizodický, což v podstatě každičkou scénou s určitého místa či prostředí vyvolává dojem povídkového filmu. Každá ale taková scéna, či dejme tomu povídka, o něčem vypovídá. Po umělecké stránce tomu dopomáhá i naprosto výborná kamera kombinující různé styly. Nejčastější je dokumentární styl, ale použit je i tzv. found footage a samozřejmě, v artových filmech nejpoužívanější, statický, který je svým dojmem záběru z bezpečnostní kamery asi nejrealističtější. O hereckých výkonech nemá cenu ani diskutovat. Herci své role nehrají. Herci své role doslova a do písmene žijí. Realita války a takovéto autentické filmové zobrazení se od sebe v podstatě ničím neliší. Snímek tedy obsahuje spoustu lidských osudů, o jakých nemáme ani ponětí, že se takové podobné na Ukrajině skutečně dějí. “Proč nejsi v armádě?” ptá se důstojnice mladíka během prohlídky cestujících v autobuse. “Protože je matka nemocná,” odpoví. “Vlast je stejně nemocná,” reaguje důstojnice opovržlivě. Nejšokující je ale asi scéna veřejného lynče staršího chlapíka, který se dal na stranu fašismu. Chování lidí na principu zdivočelého stáda s takovou krutostí, že až divákovi zatrne, takže ho zabolí nejen viděná každá rána pěstí, ale i každičké nenávistné slovo. Tento film je po obsahové stránce fikce, ale plný skutečného realismu. Scény z ulice, z krytu, z politického jednání, je tu dokonce i svatba. A samozřejmě nečekané útoky. Pokud má film šokovat, daří se. Po zhlédnutí na něco takového dlouho mnohý soudný divák nezapomene.

Utrpení s pochopením životních pravd. Takový je nesmělý snímek o sirotkovi poznávající trápení a bolest. Vlivem daných okolností skončí v sirotčinci, kde očekává, že si ho vyzvedne do opatrovnictví po propuštění z věznice starší bratr. Ale vyzvedla si ho teta. Nastal konečně život jak má být? Příběh ukazuje daný realismus pohledu na chlapce celého okolí. Jak vrstevníků, tak i dospělých. A nemá to jednoduché. To, co ho podrží je vlastní odvaha i sebevědomí. Ale i to má své hranice. V jeho životě vládne sklíčenost a beznaděj. Chudá vesnice, spousta lidí, ale i tak se cítí být sám. Všude jen ošklivost ubohosti. Chlapec má charakter a představu o tom, co je dobré a co špatné. Osud mu dokonce nadělil i smysl pro spravedlnost. Zrada k němu se mísí s podlostí. Metronomický rytmus kol vlaku, prázdný autobus s jediným cestujícím, lavičky nádražního nástupiště v nočním šeru. Před krutým osudem není úniku. Snímek je krátký, ale vlastně je to dobře, neboť není prostor pro výmysly, jen aby se prodloužila stopáž. Příběh tak nabral na věrohodnosti, což potvrdí diváci, kteří prožili něco podobného. Ale jo, dalo by se z toho ještě vydolovat víc, ale i takto to postačí. O artový film se sice nejedná, což u takového tématu bývá obvyklé, ale i přesto po emoční stránce umí zasáhnout. Z tvůrčího hlediska trefa do černého.

Někdy je lepší přestat. Jenomže jsou situace, kdy to není zrovna jednoduché. Své o tom ví lékař po nocích ošetřující drogově závislé, bezdomovce a jinak chudé lidi. A právě u těch drogově závislých je to nesmírně stresující a mnohdy i nemálo nebezpečná aktivita, takže není divu, že jednoho dne dojde k rozhodnutí s tím jednou provždy praštit. No jo, jenže… . Drogově závislým poskytoval úlevu a najednou to má skončit? Bolestivý svět plný realismu v daném slova smyslu o bytí v životě plného předsudků a zrad. Vlastně se jedná o vizi světa plného realismu ukazující drsnou přirozenost a temnotu, vedoucí jen a pouze k nevyhnutelnému. Vyprávění ve stylu noir tomu navíc dává tu správnou sílu sebestřednosti. Značně jednoduchý příběh, ale zpracovaný impozantně. Názorně se ukazuje situace, kdy vyskočit z rozjetého rychlovlaku bývá pro leckoho i smrtelné. Děj je stimulován do jednoho jediného dne. Začíná přes den a končí někdy v noci. Scénář není nijak složitý. Rozehrává dějství zpracované až mistrovským dojmem. Pracovní i osobní život jednoho člověka se kloubí bez ohledu na stav situace do takové naprosté absurdity, že by se nejeden až divil, kdyby to neskončilo tak, jak to skončilo. Zkrátka a dobře, francouzská kinematografie vyprodukovala filmový počin, který zaujme, pohorší, dojme i navodí pocit vedoucí k zamyšlení.

Ohromný úspěch snímku Miloše Formana ´Přelet nad kukaččím hnízdem´ (1975) natočeného dle knihy Kena Keseyho dal šanci vzniknout dalším podobným námětům a tento snímek je jeden z nich. Autorem literární předlohy je tentokrát William Peter Blatty, který je známý už literární předlohou taktéž úspěšného snímku pod názvem ´Vymítač ďábla´ (1973). Ten také napsal scénář, snímek produkoval a jako svoji prvotinu dokonce i režíroval. Takže si to vlastně celé udělal sám dle svých představ a vizí. A výsledek? Vyčerpávající. V českém překladu ´Devátá konfigurace´ je inteligentně napsané a brilantně, po filmové stránce, zpracované ponoření do světa víry a šílenství, dobra a zla, přičemž to všechno přináší doslova a do písmene filmovou pastvu pro mysl a duši. Diváky zavádí do světa krvácející duše vytvářející zahořklou mysl. Ti, co zažili extrémní okolnosti utrpení a hrůzy, tak pohlížejí na svět jako na žumpu bez dobra a milosti. Centrem dění jsou váleční veteráni, u kterých mnoho věcí, které viděli, které zažili a které snad i osobně udělali ve službách své vlasti, zanechalo trvalé dopady v podobě posttraumatické stresové poruchy. Příběh plný filozofie a teologie je tak o postižených vojácích na vojenském psychiatrickém léčení v prostorách obrovského gotického hradu připomínající sídlo samotného Drákuly. Když tu v jednu chvíli jeden pacient přivítá návštěvu větou, vítejte v Transylvánii, v podstatě si nedělal legraci. Je to příběh o údajné nepřítomnosti Boha mající za následek duševně osamocený svět plovoucí v moři temnoty. Snímek je v porovnání s výše zmíněným počinem ´Přelet nad kukaččím hnízdem´ (1975) vlivem častého filozofování krapet složitější. Žánrově se prolíná thriller s komedií a lekcí teologie. Černý humor se prolíná s vážností a s momenty až šokujícího násilí. Dech zarazí až nečekaný zvrat, který jistojistě nikdo z diváků neočekává. Něco takového že prý bylo ve své době přelomové, což dalším snímkům taktéž posloužilo inspirativně, čímž to pro další filmovou tvorbu udalo nový směr. No, k tomu nechť se vyjádří filmoví historikové. Onen hrad je tedy místem, kde se setkává víra s pošetilostí a fraška se zuřivostí vytvářející něco jako paralelní svět nemilosrdné lhostejnosti ke všemu a ke každému, což v takovémto zpracování v sobě nese určité poselství. Jedinečný mistrovský psychologický film, který rozhodně stojí za to vidět. Jen je potřeba se připravit na fakt, že během sledování je místy potřeba u toho zapřemýšlet.

Námět o nějakých potvorách útočící na vše živé podle hluku tedy zaujal a tak tu máme pokračování. Začíná prologem k připomenutí jak to celé začalo a jede se dál. Mohlo by se také zdát, že vlivem znalostí o co jde a jak to probíhá už další film nebude mít čím překvapit a bude předvídatelný. No, je to všechno půl na půl. Režisér a scénárista v jedné osobě John Krasinski se s tím popral docela přívětivě. Příběh sice jede po nastavených kolejích, ale po dějové stránce stále graduje a přesvědčivě vytváří děsivé okamžiky, i když se motivem stále jedná o jedno a to samé. Zkrátka John Krasinski pevně využívá divácké znalosti a dobře s tím v rámci dalšího vývoje zapracoval. Jsou tu použité také určité detaily z předchozího snímku, takže bez jeho zhlédnutí je nelze rozlišit a tím i v rámci dramatizace použít v tom, co znamenají či představují. Snímek je tedy opět atmosféricky tvrdě neodbytný, intimní a hlavně nervy drásající. P.S. Vydrželi by jste zůstat potichu při zachycení nohy do zvířecí ozubené pasti?

V postapokalyptickém světě jsou lidé nuceni žít v naprostém tichu, neboť sebemenší hluk přiláká stvoření z velmi citlivým sluchem, které okamžitě zaútočí. Další žánrový zářez postapokalyptického  světa s klasickou šablonou, avšak se zajímavým námětem, který byl využit, takříkajíc, v rámci svých možností. Možná nejednoho diváka napadne, že když tedy musí být naprosté ticho, nebude zde projeveno jediné mluvené slovo, tudíž snímek bude něco jako němý film. Kupodivu, není tomu tak, i když je samozřejmě jasné, že příběh je daleko více odvyprávěn obrazem než dialogy. Postavy jsou ucelené a mají v sobě určitou reálnou sílu. Děj jako obvykle sleduje jednu určitou rodinu a její počínání, avšak neobvyklé naopak je, že každý člen rodiny má svůj vlastní vypravěčský příběh. Ty jsou všechny realizované a všechny dohromady také nakonec vyvrcholí v emocionálním dějovým zakončení. Scénář je ve svém smyslu vcelku pevný, ale to neznamená, že se ani zde neobjevují nějaké ty chybičky.  Kdo je hlučný umírá, kdo zůstane potichu, má šanci, že zažije další východ Slunce. Nic víc, nic míň. Snímek svůj potenciál má, ale jestli se vryje do paměti, právě vlivem ohromné filmové konkurence z postapokalyptického prostředí, je otázkou.     80%

Čtvrtá hororová etuda napravuje špatnou reputaci nepovedeného snímku třetího, který takovýto námět na dlouhou dobu pohřbil. První snímek nastavil svou hrůznou atmosférou laťku hodně vysoko, čímž se snímek druhý toho ještě jakž takž drží. Onen třetí už byl skutečně průser. Tento nový snímek se oné nastavené laťky snaží také dosáhnout a byť se to ne až úplně daří, má k tomu hodně blízko. Pomáhá tomu hlavně fakt, že se příběh vrací právě do míst známých z prvního snímku. Nadpřirozený zabiják s hákem na ruce je tedy opět tu a stále nemá s nikým slitování. A stačí k tomu hodně málo. Před zrcadlem pětkrát vyslovit jeho jméno. No, zajímavá forma sebevraždy. Příběh opět vychází z povídkové předlohy autora Cliva Barkera, čemuž svým způsobem také vzdává hold. Dějově jsou obsaženy vzpomínky na události známé z prvního snímku, což tak svým způsobem připomene o co vlastně jde a co za hrůzy se už udály. Nejde ale ani tak o volné pokračování či remake za účelem restartu, jako spíše o nový pohled na známý příběh s pokusem vytvořit novou hloubku. To se kupodivu i daří. Depresivní styl vyprávění v kombinaci temným a místy i napínavým aspektem vývoje děje tak nabralo hodně na zajímavosti. Vysvětlení co či kdo Candyman je, kde se vzal a jakou roli ohledně jeho legendy mají jeho oběti, je ztvárněno vynalézavě a na správný horor atmosféricky hodně hrůzostrašně. Jak už to ale také bývá, i tak zůstalo mnoho nezodpovězených otázek, takže je na diskuzi, je-li to liknavostí tvůrců a nebo úmysl pro případné další pokračování, kde by se s tím pracovalo. Černý humor je namístě a i nějaké ty narážky či zesměšňování některých daných aspektů jsou v tomto případě přijatelné. Snímek se dá považovat za vytvořený s respektem ke staršímu zpracování oné povídky a to i v uměleckém dojmu, tudíž o pokračování by zájem být mohl. Jen už do toho necpat politický rasový marast BLM, který z tohoto díla vytváří propagandistický rasový spektákl, což zaslouženě body snižuje hodně dolů, neboť se jedná o zneužití literárního díla i předchozích snímků. O černoších jako nevinných obětích bělochů v povídkové předloze není ani slovo.

ˇUpíři v letadle´. I tak by se dal nazvat tento hororový akční snímek, neboť inspirace od snímku ´Hadi v letadle´ (2006) je svou šablonou naprosto zřejmá. Ale to by nebyl Netflix, aby do příběhu nenarouboval ještě další motivy. A tak příběh začíná po vzoru snímku ´Přepadení ve vzduchu´ (1992), do kterého je na střídačku vsunuta retrospektivní linka, což má poslední dobou Netflix hodně v oblibě, který zase pro změnu připomíná lecjaký hororový slasher o skupince lidí cestující autem, kterým se na samotě v lese auto porouchá. Ano, další dějový vývoj musí být každému okamžitě jasný. Tato retrospektiva má samozřejmě za úkol vysvětlit původ upírů a jak se  vlastně v tom letadle vzali. A jakmile začne upíří rošambo, už je to skutečně jak dle výše zmíněného snímku ´Hadi v letadle´ (2006). Co by ale Netflix pro zaplnění své filmovny neudělal, že? Jen tak mimochodem, ani Islám nebyl opomenut. Takže tu máme mix terorismu v podobě únosu letadla, ve kterém cestuje matka s chlapcem, ze které se vyklube upírka, avšak pozor, stojící na straně cestujících. Takže se v jejím případě vlastně jedná o genderový odkaz na snímek ´Blade´ (1998). A co víc, svůj upíří stav se jí daří tajit, dokud se jako ´Hulk´ (2003) setsakramentsky nerozlobí. Promění se v upíří monstrum a to se teprve začnou dít věci. Německá produkce Cielo Rojo Sangre se tímto pokusilo oslovit fanoušky upířího subžánru vcelku kvalitní iniciativou o vytvoření děsivě brutální podívané v uzavřeném prostoru letadla. A nedá se říct, že by se nezdařilo. Timto se snímek od ostatní odlišuje, takže námět lze považovat za originální. Zpracováním však už bohužel ne, neboť motivy sebrané z nejrůznějších snímků tento fakt dosti kazí. Tvůrci si pro natáčení našli prostředí Česka, kde s upíry již mají bohaté zkušenosti. ´Blade  2´ (2002), či ´Underworld´ (2003) nebo ´Underworld: Krvavé války´ (2016) budiž názorným příkladem. Akčně hororový počin tedy typicky šablonovitý alá Netflix, ale má grády a upíří filmovou zábavu přivádí.