MickeyStuma

Sedmdesátkový zombie film, i když to asi bude leckomu déle trvat, než to pozná. Dějové aspekty hodně dlouho směřují ke klasické šabloně o šíření virové nákazy a nic víc. Samotný začátek je vůbec podivný, ale dejme tomu. Tvůrci vsadili na přílišnou jednoduchost i za cenu naprosté naivity. Zastavit záchrannou brzdou vlak a vystoupit, utéct směrem do tunelu, dál jít evidentně spoustu kilometrů krajinou, až se dojde do nějaké usedlosti s požadavkem zavolání policie kvůli vraždě ve vlaku. Od této chvíle se již ale začnou dít hnilobné události v plné podivnosti se scénami známé již z několika předchozích nejrůznějších hororových snímků, jako třeba podivné chování všech vesničanů. Na jednoduchost tvůrci vsadili i co se týče vzhledu zombie, proto dlouho trvá, než po divácké stránce dojde k uvědomění, že to nejsou jen nemocní lidé z boláky a tekoucím hnisem, ale přímo již zombie. Charaktery postav jsou ale kupodivu dobré a svým zaujetím směrodatné a to i přesto, že jejich vývoj je velmi sporadický. Co se týče gore, lze si užít své. I oko nemravovo se má občas na co dívat. Pro fanoušky tohoto subžánru může být snímek, takříc, filmovou lahůdkou. Režisér Jean Rollin byl sice spíše zaměřen na upíry a před tímto snímkem točil především erotiku, přesto se dá říct, že svou tvorbou hodně konkuroval režisérovi italskému a to známému Lucio Fulcimu. Je to sice laciné, ale žánrově stále zábavné. Ony sedmdesátky jsou hodně znát, ale nakonec, v tomto případě, proč ne. P.S. A jak vlastně ty zombie vznikly? Tomu by nikdo neuvěřil.

Snímek ´Dannyho jedenáctka´ (1960), se svého času stal naprostým fenoménem v oblasti zlodějských filmů, což zapříčinilo nemalou inspiraci dalších tvůrců ke vzniku snímků podobných. No, a tento, v koprodukci VB a Itálie, je jeden z nich. A tak tu máme další partu, kterou vede propuštěný vězeň (jak jinak) Charlie, odhodlaných k velké loupeži zlatých prutů ve své době v hodnotě deseti milionů dolarů. A že to musí být plán naprosto promyšlený snad ani není třeba připomínat. A promýšlené to samozřejmě mají a pro nás je to, i po tolika letech, stále fenomenální ukázka dokonalosti všech tvůrčích nápadů, jaké tu jsou k vidění. Největší divácký zájem míří především k autům použitých k úniku, jaký svět neviděl. Coby reklama na Mini Coopery snímek tímto zábavnou formou prostě zapůsobil dokonale. Tady máme možnost vidět, kde všude se dostanou a čím vším dokážou projet. Dynamika jízdy je brilantní a honička jako celek skutečně zábavná. A právě v tom je síla snímku. V žádném případě se nebere vážně a naopak spíše využívá sentiment všech daných skutků. Jasně, je v tom místy ironie i nadšení, ale ani trocha filozofie neuškodila. Hlavně na samém konci. ´Ostatní můžete přelstít, ale zkoušet štěstí nemusí být vždy bezpečné.´ A jen tak pro zajímavost, pozná někdo v jedné z rolí známého britského komika Bennyho Hilla?

Spíše ekothriller než ekohoror, používající jako hrozbu hady a jak jinak populární chřestýše. Snímek nízkorozpočtový a to tak moc, že lecjakých opravdu hrozivých hadích útoků se nedočkáme. Jen náznaků a křiku obětí. Jedná se tak jen o prostinkou vyprávěnku, která kvalitou filmové kopie, jaká byla u nás pro distribuci použita, nemálo připomíná známý grindhouse. Ale to je tak v rámci zajímavostí vše. No, snad ještě stojí za zmínku použití dětí jako prvních obětí hadího uštknutí a to je divákům naservírováno hned na začátku. Použití dětí není zrovna zvykem. Ale probíhá to tak, jak je výše zmíněno. Není to film v rámci své nízkorozpočtové  jednoduchosti zase až tak moc špatný, jen je poměrně nezajímavý. Posloužit tak může snad jen pro vyplnění televizního programu pro noční vysílání. Žádná pořádná akce, žádná dramatizace, tudíž také ani žádné napětí. Je to film, který svou strukturou a koncepcí připomíná tvorbu ekohororů z padesátých a šedesátých let, jen s tím rozdílem, že se nejedná o hadí monstra a není tu jediná zmínka o jádru či atomové bombě. Během sledování, obzvlášť u scén hadích útoků, jako třeba ve vaně během koupele, může pociťovat neblahou nervozitu a nepříjemný pocit snad jen divák trpící ofidiofobií, ale ten by se na takový film zřejmě asi těžko díval. Buď jak buď, jedná se jen o další prostý snímek v řadě využívající fenoménu snímku ´Čelisti´ (1975). A to už je na celém tomto filmovém pokolení opravdu vše.

Hluboce naivní neonová romantická komedie pro náctileté, u které nelze ani věřit, že je to v produkci Warner Bros, neb něco takového vždy plodilo studio Disney. No, pod záštitou to má HBO. A hned ze začátku aby bylo jasno. Film obsahuje kodex LGBT…, takže se tu vyskytují lesbičky a samozřejmě i kodex o míchání ras, takže tu je bílý kluk uhánějící Asiatku, která ale chodí s černochem. Romantická šablona je zachována a příběh skutečně naivní, až hanba. Máme tu příběh Walta, který se zamiluje do Asiatky Ginny a fanaticky se dopouští stalkingu. A to tak dlouho, až Ginna povolí a zůstane ruka v rukávě. A je fuk, že ona zrovna letí za svým černošským klukem. A celé se to odehrává v kosmickém korábu, kde ona letí legálně a on tajně. Nic víc, nic míň. Neonový svit je skutečně po celou stopáž, což na LCD obrazovkách vypadá krásně, ale hodně brzy to začne být otravné. Oni to osvětlení mají i ve ventilačních šachtách. Nepochopitelné. Vývoj děje v podstatě žádný. Jen přímočará linka plná negativních vlastností, jako třeba naprosto zbytečné sexuální narážky, byť nejsou fekální, která by vystačila i na půlhodinovou filmovou povídku. A že to patří do žánru sci-fi? Nebýt občasných kosmických skafandrů a kratičkých záběrů povrchu Marsu, ani to není poznat. Diváci Disney teenagerovských počinů si tohle užijí, ale ostatní jistojistě odvrátí zrak.

Izolovaný život v pustině a strach z neznámého. Temný příběh v plné jednoduchosti coby režisérská prvotina španělského filmového tvůrce Davida Casademunta, který si napsal i scénář, čímž se pustil do nejednoduché psychologické stránky jedné malé rodiny. Temná mysteriózní atmosféra je sice hlavní devízou příběhu, ale David Casademunt jde na všechno opatrně, čímž sice buduje atmosféru, ale vlivem očekávání, co se z čeho vyvrbí, i určité divácké zklamání. V celém aspektu děsivosti se sází na vzájemný vztah a respekt matky se synem, což nejvíce hýbe dějem. Vše, co je k vidění, cílí k pochybnosti v rámci strachu v osamělosti a zároveň vede k přesvědčení, že na místě je skutečně něco paranormálního v rámci psychického rozpoložení jedince, které společně s pevnou představivostí může s jedincem udělat divy. Vizuální stránka tedy vypadá skromně, ale ve skutečnosti je ohromná. Právě oním neuspěchaným tempem v dějovém vývoji se to místy může sice zdát až moc zdlouhavé, ale má to smysl právě v budování onoho strachu. Casademunt nic nepřepaluje do extrémnosti a naopak nechává vše ze všeho jen lehce vyplynout. Že nějaká děsivost nefunguje? Přijde na to, kdo má kde svou hranici strachu. Jednoduše řečeno, kdo se lekne pavouka a kdo ne. V centru dění je chlapec, který má svou hranici přirozeně nízko, a tak se může zdát budovaný strach dosti slabý, či snad vůbec žádný. Snímek ve svém temném zápalu především využívá symboliku, na kterou diváci po ohromném množství nejrůznějších slasherů prostě už nejsou zvyklí. Snímek svůj potenciál má, jen ne takový, jaký by leckdo očekával.

Po snímku 'Napříč Paříží' (1956), se jedná o další film, ve kterém se setkali Jean Gabin v hlavní roli a Louis de Funès, sice ještě v roli vedlejší, ale už výrazné. Vcelku se jedná o zapomenutou klasiku a jak v rámci Gabina, tak i Funèse, je to poměrně škoda. Gabin zůstal věrný role lumpa, i když tady od těch předchozích přeci jen o něco odlišného, a Funès si už pomaloučku začal budovat v komediálním filmu své jméno. Což je i vidět. Ostatně, role v tomto filmu připomene jeho pozdější snímek 'Grand restaurant pana Septima' (1966), čímž by se dala předpokládat inspirace právě z tohoto staršího snímku. Gabin hraje podvodníčka na dostihových závodech dávající zájemcům typy na koně, které ale v jeho zájmu prohrají. No, má to dobře promyšlené. A jak v tom figuruje ve své roli Funès? To už určitě není těžké uhodnout. Gabin v roli důstojníka ve výslužbě a grandiózního podvodníka v podobě ošuntělého gaunera a okázalého gentlemana s pevnými nervy a výnosnou drzostí jako obvykle vyzařuje charisma nedotknutelného kádra, který svou poklidnou přesvědčivostí v rámci dobré zábavy nezklame ani tentokrát. A co víc, nejeden divák mu v té lumpárně i fandí.  Scénář je samozřejmě hodně konverzační, ale v podstatě co věta, to perla. Krásný úsměvný snímek s dobře vyobrazenou atmosférou na dostihovém závodišti.

Tentokrát se necestuje do středu světa, ale časem do budoucnosti, avšak ve výsledku jakoby to bylo dohromady jedno. Dějová šablona je vždy stejná. Tentokrát tu máme příběh z pera H.G. Wellse o stroji času umožňující v čase cestovat tam i zpět. Do minulosti i do budoucnosti. A protože se to, ostatně jako obvykle, odehrává ve viktoriánské době, místní vědečtí gentlemani tomu samozřejmě ani za mák nevěří. Sám strůjce se tedy vydá na cestu sám a nestačí se divit. A my diváci také. Viditelně opět nízkorozpočtový počin, prý na svou dobu něco kolem 830 000 dolarů, avšak povedla se tak ambiciózní inscenace, že se snímek stal klasikou svého žánru. Vlivem své doby vzniku snad nepřekvapí, že nechybí, v rámci cestovatelského dobrodružství, ani scéna o jaderném poplachu s následnou jadernou zkázou. Něco takového prostě nikde nesmělo chybět a to i kdyby se mělo jednat jen o pouhou zmínku. Každopádně, jak už to taktéž většinou v námětech o budoucnosti lidstva bývá, se jedná o zkázu lidstva, ve které přeživší žijí v podivné komunitě, kterou ovládá, v tomto případě, monstrózní troglodytská rasa mutantů. Následné dění je už skutečně jak u výše zmíněného příběhu o cestě do středu Země. Snímek svým způsobem impozantní nejen v oblasti ryze technických vizuálních efektů. Výrazné pastelové barvy tomu hodně přidávají a zcela jednoduchý scénář, nevyžadující lecjaké herecké výkony, po divácké stránce slibuje si snímek užít, aniž by se muselo u toho přemýšlet. A jak už to u H.G. Wellese bývá, příběh má v sobě moralizační nádech, čehož si mnohý divák, obzvlášť v dnešní době, nevšimne.

Hodinový filmový příběh o invazi mimozemské civilizace dle stále stejné šablony, čímž celý koncept vypadá jako součást seriálu 'The Outer Limits' (1963). Dějová etuda září fantazijní naivitou i tvůrčí rozmanitostí v podané inscenační atmosféře. Konverzační přístup v rámci budování neotřelé dramatizace společensky stavěných postav, samozřejmě různých charakterů,  jakoby byla vhodná i na divadelní prkna. Minimalizace je tedy enormní, ale zase je to vynahrazeno naprosto úžasnou kamerou využívající sebemenší detail nasvícení každičké scény. Ta souhra černé a bílé s využitím světla i stínu je prostě úžasná. Obzvlášť v interiérech. Takže nic než další filmová sci-fi povídka v nízkorozpočtovém zpracování o malé komunitě, po určité události, přeživších snažící se přežít v rámci svého společenského postavení, čímž poukazují na své přednosti a slabosti v rámci intimnějšího lidského dramatu. Napětím si tedy nikdo kousat nehty rozhodně nebude, ale když se to pojme jen jako prosté vyprávění určitého daného skutku, jen tak k odpočinkovému shlédnutí celé dílo zcela postačí. Fanouškům klasických filmových děl v žánru sci-fi obzvlášť.

Na Zemi je katastrofické sucho a na Měsíci je něco, co by mohlo lidstvu pomoct. Ale jako obvykle je tu jedno velké ale. Seriálový sci-fi thriller jihokorejských tvůrců, kteří sice viditelně čerpali scénograficky i dějově z nejrůznějších sci-fi snímků napříč desetiletí, ale poskládali to vše tak šetrně, že se děj vyvíjí zcela smysluplně. Tím má příběh v každé seriálové části čím překvapit. Intenzivnost dějového vývoje je tak neoddiskutovatelná. To nebývá často. Seriál se v úvodní části hbitě pustí do centra problematiky a poté nám jsou, v poslední době tolik populární retrospektivou, vysvětleny dané sounáležitosti. Vše je řízené charaktery postav, což krásně funguje a to obzvlášť, když se stále jde k věci a zbytečně se stopáž nenatahuje zbytečnostmi. Celé je to zpracované na základě stejnojmenného krátkého filmu režiséra, který stojí i za tímto seriálem. Za zajímavost jistě stojí, že hudba do soundtracku byla nahrána v Praze. Ale jo, vlivem výše zmíněného použití známých motivů se některé dějové části mohou zdát předvídatelné, ale to nic nemění na faktu, že Jihokorejci své seriály umí daleko lépe, než američtí.

Zakončení je zcela v souladu správně pojatého sci-fi. Dostatečná dramatizace v rámci zoufalství, akce a přežití. Emocionální stránka věci už je jen třešničkou na dortu.