Vitason

Když na Punishera zhruba v první/druhé minutě vytáhne mafiánská maminka kvér a on jí bez mrknutí oka zakroutí krkem, tak mi bylo jasné, že jsem trefil na film určený přímo pro mě. A zbytek snímku mě v tomto jen utvrdil. Punisher: War Zone je nekompromisní béčko, kde se na krvi, ustřelených končetinách, srdcích vytržených z těla rozhodně nešetří. V porovnání s předešlým zpracováním s Janem a Travoltou, které se mi mimochodem také líbilo, nemá nový Punisher tolik nadhledu, i když i sem prosákly okamžiky, kdy jsem se opravdu pobavil (likvidace parkour gangu či verbování menšin s americkou vlajkou na pozadí). Tenhle Punisher je zkrátka jiný, né horší, ne lepší, prostě jiný. Ray Stevenson se do role typově hodí. To si myslím, že k popsání hereckého výkonu bohatě stačí, protože jeho part by odehrála úplně stejně i mramorová socha, ale pro potřeby filmu je to naprosto ideální. Jestli vám nevadí trocha té brutality a máte rádi béčkové přímočaré filmy se scénářem tupým a průhlednějším než sliby Jiřího Paroubka, tak budete odměněni v podobě bonusů, kterými je příjemný komixový kabátek (ano občas napodobující Dark Knighta no a co?), slušná hudba a výborná partička záporáků. Jen je škoda, že akce je darebně sestříhaná. I když je pravda, že v první polovině mi střih akčních scén přišel o dost horší než v závěru, takže buď se to zlepší a nebo jsem si na to zvykl a také je škoda, že v určitých pasážích se režisérka snaží Frankovi vtisknout lidskou tvář, ale dělá to prakticky jen obrazem a docela nedůsledně (V téhle podobě by bývalo asi bylo lepší se na to vykašlat).

Se Savage Streets jsem to měl docela těžké, protože jsem se těšil na brak toho nejhrubšího zrna, kde bude Linda Blair pomocí pastí na medvědy ucvakávat pytlíky chlapíkům, kteří znásilnili její hluchoněmou sestřičku a místo toho jsem dostal roztahanou nudu, která si hraje na něco víc. Film se skoro hodinu snaží vykreslovat vztahy na jedné střední škole, kde je každá dívka obdařená obrovským dekoltem a zároveň je každá druhá zástupkyně něžného pohlaví drsnější než bachař z české věznice. Přesto jsem úvodní hodinu přežil naprosto ve zdraví v očekávání krvavé akce v závěru. Jenže vrchol filmu (tzn. když se Salma oblékne do černého latexového oblečku, vyzbrojí se kuší a několika pastmi na velké huňáče) je hrozně cudný a nic pořádného (čti krvavého) se nestane. Přesto dávám 3 hvězdy, protože se nejedná o nic nekoukatelného, hraje tu zajímavá hudba, herecké výkony jsou ucházející (i když Salma netočí hlavou dokola), je tu několik atmosférických scén (včetně titulního znásilnění) a ke všemu je tu víc nahých slečen než v bulharském pornofilmu.

Tam pod skálou vedle liščí nory se nachází město Ember. Je to tajemné a zároveň půvabné místo, které dostalo ve filmové podobě nádherný kabátek ve formě skvělých kulis rozpadajícího se podzemního města. Jenže je škoda, že jsou to prakticky jen ty kulisy, které se starají o tajuplnou atmosféru, protože režisérovi to očividně nejde. Ještě hůře je na tom Gil Kenan s časováním a dramatizací scén, kdy mu takový závěr, ze kterého je sice cítit snaha o hru na city, vysloveně ujíždí pod rukama a prakticky žádné emoce se nedostavují byť na kratičkou návštěvu. Pochválit ho můžu jen za herecké obsazení, jenže i to má háček. Herci v tomto snímku zastupující mladší generaci jsou všichni do jednoho naprosto skvělí (na ústřední duo je opravdu radost pohledět), ale hvězdné trio, které je tu za ty ,,starší" herce (Murray, Robbins a sympatický Landau) zůstalo hrubě nevyužito. Když bych měl udělat nějaké závěrečné hodnocení tak, City of Ember je hezká pohádka, která poprvé nebude určitě nudit ať už díky skvělým hercům, výpravě či nádherné hudbě, ale špatná práce s atmosférou moc lidí podruhé asi nepřitáhne. Edit: Po druhém zhlédnutí zvedám na 4*.

Snad s výjimkou prvního Kill Billa jsem neviděl film, který by mi tak rychle utekl a to i navzdory tomu, že samotné robotí zápasy jsou velice statické a pomalé. Na druhou stranu jsou souboje ve filmu jen chvilku na začátku a pak až na samotném závěru. Je asi jen na vás jestli přímočarost a rychlost příběhu oceníte, nebo ne. Já jsem zůstal někde na půl cesty, protože je sice pravda, že jsem se ani chvilinku nenudil, ale na druhé straně barikády stojí fakt, že film nakousne několik témat (Trauma ze zabití fanoušků, láska, zákulisní machinace atd.), ale celé je to vzaté tak povrchně, že těch vedlejších motivů mohlo být o něco méně. Přesto dávám za 4*, protože za pookénkovou animaci a výborně využité zadní projekce by se nestyděl ani mistr oboru Harryhausen. P.S. Pořádnému remaku bych se rozhodně nebránil.

Mimic bych zařadil mezi ty lepší filmy o tom, když se vědcům v bílých pláštích něco nepovede a jejich výtvor pak začne vraždit včechno živé na potkání, ale když se podívám na jméno režiséra a obsazení, tak se nemůžu zbavit dojmu, že snímek měl mnohem vyšší ambice, než být obyčejným béčkem a vyprávět stokrát omletý příběh, který je přeplněný patosem a vybavený odporným happy endem (až jsem po vzoru Kiss Kiss Bang Bang čekal, že z toho kanálu vyleze i Lincoln a bude se za ruku držet s Elvisem). Trochu mě zklamal samotný del Toro. Podle mého má Mimic až moc střízlivý vizuál, na to kdo stál za kamerou, ale na druhou stranu nelze del Torovi upřít povedenou atmosféru, která je srážena slabšími triky a tupým scénářem, který je ve své podstatě velice komorní (škoda, že se o trochu déle nevěnoval úvodní nemoci), když na velice malém prostoru operuje s několika nevýraznými postavami v podání známých herců. V honu na obří brouky tak můžete vidět mladého Joshe Brolina či ,,Toho chlapíka, co zabil Mozarta".

Útěk z Absolomu je další z mnoha filmů, které jsem miloval jako malý a který je v mých očích výborný i dnes. Může za to několik věcí. Tou první je naprosto přesný Ray Liotta, který se s tím svým démonickým pohledem perfektně hodí do role bývalého vojáka. Druhou je Stuart Wilson, který si svého záporáka vysloveně užívá. Takhle bych vlastně mohl ještě chvíli pokračoval, protože celé obsazení je opravdu povedené. Ať už je řeč o Lanci Henriksenovi, který dokázal během jediného roku přesedlat z výborného záporáka na sympatického klaďase, či o mladém Kevinu Dilonovi. Další osobou, kterou musím pochválit je Martin Campbell, který zvládl natočit perfektní akční scény a výborně drží tempo i pokud ze zrovna nebojuje. Když k tomu připočtu povedenou výpravu, hezkou hudbu a solidní atmosféru, tak mi z toho vycházejí poctivé 4*. Útěk z Absolomu je béčko, ke kterému se budu vždy rád vracet a nikdy mě nezklame.

Underworldu bych klidně odpustil jednoduchý příběh (Uteče-Oni ho dostanou.-Uteče-Oni ho dostanou.- bla bla- zaseknutý kolovrátek), který je formován stupidními dialogy. Underworldu bych klidně odpustil nevýrazné herecké výkony (Na Rhonu se alespoň hezky kouká). Underworldu bych klidně odpustil i to, že výprava vypadá jako zbytky z natáčení Pána prstenů. Underworldu bych klidně odpustil slabší triky. Underworldu bych klidně odpustil nevýraznou hudbu. To všechno bych Vzpouře Lycanů odpustil KBYBY film netrpěl nešvarem akčních filmů z poslední doby, kdy je veškerá akce natočená tak, že člověk kvůli rozklepané kameře a chaotickému střihu nevidí skoro nic. Mít film lépe zvládnutou akci, tak ho označím za příjemné béčko, které navíc nešetří krvavými efekty, takhle je to jen nevýrazná nuda, kde mě bavil snad jen ten černošský hromotluk a soulož hlavních hrdinů.

,,Prostě už to neuděláme. Ať už jsme udělali cokoliv." Ten pocit zná skoro každý. Jdete pozdě v noci pochmurnou ulicí a najednou máte pocit, že vás musí někdo sledovat. Ztlumíte hudbu, která vám vyřvává do uší, jestli za sebou neuslyšíte cizí kroky... Nic. Otočíte se a opět nic, ale přesto si myslíte, že vás musí někdo sledovat a že jde určitě o spiknutí nadnárodního rozměru. Díky Burn After Reading vím, že se nemusí jednat o cizího agenta, ale o rozvodového právníka... Bratři Coenové musejí mít ohromnou svalovou paměť, protože se opět vytasili s perfektním scénářem o paranoidních představách a přehnaném, nebo zraněném patriotismu, kdy opět představují zajímavé panoptikum stihomamem trpících postav, které si vychutnává velice zajímavé obsazení: živou reklamou na ipod Pittem počínaje a v županu štrádujícím Malkovichem konče. To vše je podkresleno zajímavou hudbou a trochu nepříjemnou kamerou. Ve finále musím ještě ukázat oběma palci vzhůru za obsazení Davida Rascheho, kterému to pořád slušně hraje, protože si svojí byť menší roli opravdu užívá a dokáže bavit každou vteřinou, kdy je na plátně.

V životě mladého muže je několik momentů, které si člověk pamatuje celý život. První polibek, první láska, první sex, první ligový (Je jedno, jaká liga to je) gól, úspěšně složená maturita a pětistý komentář na čsfd. Přes všechny milníky jsem se dostal až k posledně zmíněnému a rozhodl jsem se pojmout ho opravdu slavnostně a věnovat ho své platonické lásce (Bez homo podtextu) Jean-Claudu Van Dammovi, k jehož filmům mě to bude vždy táhnout a opravdu jsem s tímto komentem čekal několik týdnů, aby mi to vyšlo přesně na magickou ,,pětibabku“. Dvojitý zásah je první ze série filmů, kde začal božský Belgičan rozmnožovat svojí hereckou účast na více rolí a rozhodně to není na škodu. Jasně, Jean není nikterak úchvatný herec, ale konfrontace mezi rozdílnými bratry přináší zřejmě nejzábavnější pasáže filmu. Škoda, že se to nedá říci o upachtěné akci a ani o samotném vrcholu filmu, kdy si to Van Damme rozdává s Jean-Claudem. Tři hvězdy z nostalgie

Tam za velkou vodou v rákosí se nachází malinkatý, zapomenutý ostrůvek, kde digitální klokani víří zrnka písku při svých skocích, kde Hugh Jackman dokazuje, že je dobrý herec a kde se Nicol Kidman stává vzorem emancipovaných žen. V Australii jsem se poprvé setkal s Luhrman mimo muzikálovou půdu, ale tento svérázný tvůrce opustil své vody opravdu jen tím, že se v jeho posledním snímku nezpívá. Jinak totiž Australii pojal úplně stejně jako své předešlé dva kousky, kdy se v každém druhém záběru pohybuje za hranící kýče, jak obrazově tak obsahově. Zároveň rychlým střihem střídá různé způsoby snímání, kdy se jednou v hooodně zpomaleném záběru zabývá tím, jak Jackmanovy chlupy na hrudi líně tancují ve větru, aby toto vystřídal podivně zrychleným obletem farmy, kde se film odehrává. Ale i přesto, že film útočí hodně lacině na city a nabízí asi šest míst, kde by mohl skončit, aby si přítomné dámy pobrečely, jsem si tuhle vizuální žranici užil, díky příjemné hudbě, povedené kameře a hereckému duu, které si své role opravdu vychutnalo.