PetrPan

Klasický představitel hollywoodské éry velkolepých historických či biblických eposů.   Zajímavým bylo  sledovat Brynnerovu hustou kštici a Lollobrigidin dekolt, nohy a figuru, horší už to bylo s uvěřitelností jejich hereckých výkonů. Brynner jako vášnivý milenec, ehm a Lollobrigida jako polepšená mrcha, inu tu mrchu, tu bych ji  i věřil.  Nezapomenutelnou je pak ale scéna z její koupelny, kde to chvíli i vypadalo, že King Vidor zapomene, že jsou léta padesátá a   povedl se i pohanský rituál Sábanů. Obojí vytrhne z letargie  navozené  klasickým  teatrálním věrozvěstným stylem vyprávění. Vše pak doplňují jak jinak než výborné bitevní scény, ale žádného Ben Hura prosím nečekat. Nejsilnější je asi poslední střetnutí s Egypťany a zejména pohled na jeho výsledek.   Snesitelná tříčka.

Ponaučení a doják. Sladké jak pověstné hovno z nutrie a reálné asi tak jako demokratické volby v Severní Koreji. Ale zároveň je naprosto jasné, že Chbosky to takhle průhledné až pohádkové prostě chtěl.  A za vší tou příručkovou sladkostí o správném přístupu k dětem, kamarádům a k sobě samým se nenápadně dějí ty skutečné věci. Všimli jste si jak třeba během filmu zkrásní unavená máma Julie Roberts nebo stěru jak jinak než skvělého Mandy Patinkina vůči nabubřelému zbohatlíkovi, rodiči. - " Ve školské radě mám pořád dost dobrých přátel,, pane řediteli! - Já jich tam mám víc."   Sympatické i v tom, že jsme poučováni jen v hodnotách prostých, řekněme lidských  A takhle se poučovat klidně nechám.  Ovšem lidé otrávení dnešní společenskou ufňukanou rasově-genderovou  kontroverzí asi raději ruce pryč.

Přepínání mezi nekorektní komedií a vážnější notou mi připomnělo kazeťáky z osmdesátek. Na nahrávkách bylo slyšet zmáčknutí tlačítka a než člověk našel příslušnou pasáž na kazetě, zapřetáčel si někdy opravdu dlouho. O zamotání pásky do kazeťáku pak už ani nemluvím.  Začátek má přitom Jojo docela dobrý a jeden si myslí, že dostane nekorektní hyperbolickou blbinku o malých nácíčcích.   Ale kdeže,  hned po skvělé scénce s granátem totiž přichází  vážná maminka Johansson a moudrá malá židovka Pod schody a čím dál debilnější infantilní imaginární kamarád Hitlerovic Dolfík dostává víc prostoru než bych byl ochoten snést.  Laskavě dětsky naivní pohled na krutý svět dospělých se Waititimu rozsypal jen do trapného lehce předpubertálního kabaretu, který se nejvíc nepříjemně projeví v návštěvě gestapa v bytě našeho hlavního hrdinečka.  Za hudbu a tanec v závěru (ten byl symbolicky přece jen povedený) dvě hvězdičky.

Romantická a inteligentní taškařice, kterou jsem si spontánně pustil prakticky ihned po jejím doporučení. A udělal jsem dobře. Na první projekci jsem si sice vzpomněl při prvním žhavém polibku nádherné a sexy Goldie Hawn, ale zážitku to nijak neubralo, protože události budoucí už mi nijak rušivě nenaskakovaly a já se tak mohl nechat unášet zejména přeměnou přitažlivé, leč trochu upjaté, sestry Dickinsonové (Ingrid Bergamnová) v ještě přitažlivější a šarmantní lvici salónů. Její tanec s Goldie v klubu, na to se nedá zapomenout.  Předvídatelné to bylo pochopitelně až hrůza, ale přesně tenhle typ "hrůzy"  tomu slušel.  Romance tedy úžasná a přitom nijak přeslazená či chraň Bůh vulgární. Ovšem i  jako komedie výborné, byť zde už spíš pro starší a pokročilé, my už se totiž (obvykle) nepotřebujeme řehtat na celé kolo. "Vy jste seděla na mé štóle?  - Já si na ni i lehla! -- Proboha, co se  to dělo na mé štóle?!"  Díky, slunečnice!

Peckinpahův rukopis naprosto zřetelný i ve válečném filmu.  Místo ód na hrdinství tu máme sice hrdinu, ale válkou unaveného a otráveného.  Kdo viděl finského Neznámého vojáka, mohl by si říct, že Aku Louhimies čerpal inspiraci právě v Železném kříži. Ale neřekl bych, válka je idealistickou hrou o spravedlnosti či právu jen v mysli těch, kteří ji rozpoutají nebo o ni diskutují v klidu kaváren.  Na bojišti je  to úplně něco jiného.  Ale to je tak vše, co k tomu řeknu, páč jsem v žádný nebyl,  tak držím hubu.  Krok zatím tedy držet nemusím, díkybohu. Jako protiválečný výkřik pochopitelně vynikající a závěrečná půlhodina (jak je u Peckinpaha zvykem) opravdu velká síla.  Coburn pak jako  Steiner přesný, jen  etudu po zranění bych vcelku i vyškrtl, byť chápu její kontrastní význam.  Železný kříž má čtyři ramena...

Výborná a přitom určitě ne tak často reprízovaná veselohra páně Friče. Byla-li by, určitě bych ji někdy viděl, takto jsem s překvapením zjistil, že  jsem (ne)počestným paním pardubickým nahlížel do živůtku opravdu poprvé. O to byl možná zážitek ale lepší. Kostýmní historická taškařice v závěru s kriminální zápletkou baví celou stopáž. Herci si své role evidentně užívali a vycizelované dialogy  ve staré češtině tu prásknou jako bič, onde pohladí právě svou zdobností. Ze všech vynikajících bardů (a bardek) bych rád zmínil uvztekanou paní hraběnku v podání Terezie Brzkové, vidět tuhle hodnou babičku jako lakotnou cholerickou osůbku byl zážitek sám o sobě. "Jděte pryč, pryč, pryč, pryč" Pamatovat si pak pochopitelně budu i živočišnou mrchu (a její dekolt) Heleny Bušové  či památný "souboj" katovky  Jiřiny Štěpničkové a počestné ženy pana Kostíka Medy Valentové před soudem. "Nelez mi na kůži!"  Nelze jinak než za plný počet.

Báječně  zdánlivě nekonzistentní černočerná prasárnička, která se naoko vydá několika hororovými cestičkami, aby skončila zase jen u té černočerné prasárničky.  Amorální postava AJ (Justin Long) jasně zvedá laťku černé komedie ještě o něco výš.  Jednotlivé žánrové epizody pak Cregger zvládá skvěle a při thrillerovém začátku či při sestupu do podzemí vytváří  opravdu hustou atmosféru. Pobavily i plané sliby či lépe řečeno nenaplněné přísliby dalších žánrů, zejména flashback s původním majitelem prapodivné nemovitosti nabízel výbuch exploitace a ono nic.  A podobných věcí, kde si Cregger dovolí jen tak si hrát a nedovysvětlovat , neukazovat , neříkat, tam je víc. Na druhou stranu chápu, že ne každý se na podobnou hodně osobitou formu vyprávění dokáže naladit. Já si dokážu se Zachem Creggerem představit řáckou kalbu s jointem, nebo dvěma.    Klesá nám tu rating, tak trochu přepálím na pět.

Poetické dospívání uprostřed panelákové džungle aneb realita šedého všedního dne dob minulých. Líná ospalá nuda, jež se však nedala vyplnit mobilem, notebookem ani playstationem, a tak bylo třeba něco podnikat. A ono to vždycky nějak šlo, děcka, víte.  Ach, jo. Už jen za tu nostalgickou pecku, kdy jsem měl chuť se projít a jen vzpomínat, bych pálil plný počet.  Kachyňova filmová básnička o probouzení sexuality, kde jen dobytek (nebo Enšpígl:-) hledají a nachází pedofilní porno.   Takže ten plný počet.

Dospělý boxerský film, kde sportovní stránka hraje druhé, možná i třetí housle.  V popředí je La Mottův vnitřní svět  a jeho příběh.  Buď se necháte přesvědčit, že je dostatečně zajímavý a budete se bavit  nebo vás  jen tak mine.   Některým pak k zážitku možná bude stačit i Scorseseho jistá režie a De Nirův  či především Pesciho herecký výkon. Za mě byl  Jake LaMotta ale vcelku odporný člověk  s průměrnou schopností se prosazovat a jen jednou zajímavou vlastností jako boxer, nepadal na prdel.   Možná bych si o něm někde něco přečetl, ale to je tak všechno.  Ambivalentní pocity jsem pak zažíval při co do intimity okamžiku úžasné  erotické scéně. Na jedné straně vzrušení, na té druhé pocit špíny a zhnusení. tak nějak bych se asi cítil po sexu s prostitutkou. A tímhle přirovnáním se de facto dá vyjádřit i celkový dojem z tohohle vlastně vynikajícího životopisného filmu .... o zbytečném člověku. Jeho umění nepadnout v ringu na prdel se dá totiž srovnat s uměním Rudolfa Hrušínského flusnout na osmičku v Knoflíkářích, gratuluji. Zcela neobjektivně a čistě pocitově jen za lidovku.

DiCaprio hned na počátku své kariéry předvedl vlastně do této chvíle nejlepší herecký výkon a jeho Arnie Grape patří k nejlépe zahraným mentálně onačejším dětem, které jsem měl tu možnost ve filmových luzích a hájích zahlédnout. Za tohle rozhodně klobouček dolů, pane herec.  Navíc ve filmu, který kromě jeho výkonu oplývá i skutečným příběhem. Trampoty Gilberta Grapea  nejsou totiž jen nějakou obyčejnou vyprávěnkou, ale trochu smutným, veselým, krutým i laskavým povídáním o životě. A nebo víte co, ony možná tím životem i jsou.  A tak máme zřejmě pořád naději, když se nám život líbí z 85%, co říkáte?