PetrPan

Německá koprofagie je krapet znatelnější, což vlastně vysvětluje i mou druhou výtku, tedy Rübezahlovo chlípné slintání nad Liduščinou cmundou. Naopak na  Lidušku samotnou je právě přes ty její horní pysky a la '"Omnibus nemá vkus"  velmi příjemný pohled a nejen ten, ta holka totiž uměla i hrát, a to je v záplavě všemožných trdel angažovaných do pohádek jen pro svou neokoukanost vítanou změnou.   Při pohledu na Švehlíka možná mnoha divačkám zvlhla....pochopitelně oka, nicméně Krakonoše opravdu, alespoň doufám, nikdy  nenapsala Rosamunde Pilcher.   O mladém Prachaři jsem se pak v jednom článku dočetl, že dostál odkazu svého děda, tedy úžasného Trautenberka pana Ilji Prachaře, no pokud k tomu stačí příbuzenský stav a nedomrlé kotlety, tak asi ano, na druhou stranu jako krkavec měl nejvtipnější výstup za celou svou hereckou a komickou kariéru vůbec, čili vlastně paráda.   Po několika nadšených ohlasech jsem čekal něco srovnatelného s nedostižnými Krkonošskými pohádkami či alespoň krásnou výpravnou pohádku. Ale dostalo se mi jen lehce fantaskní kostýmní televizní taškařice, kde kromě Lidušky potěšilo už jen ptactvo, tedy již zmíněný krkavec a  sokol Ondřej.  Dvě.

FF, ovšem spíš  v profesionálním dokumentaristickém stylu. Na dramatickou roztřesenost taky dojde, ale má své opodstatnění nepůsobí nijak rušivě. Střídmé až levné zpracování jonestownského masakru, kde do očí bije zejména šestkrát nižší počet obětí v kontrastu s jinak vcelku věrným zpracováním tehdejších událostí. Ovšem tam, kde West ušetřil na velikosti obce, tam přidal na působivosti. Závěrečný masakr byl hodně nepříjemnou podívanou, která nebrala konce a kde na diváka ze skříňky nezavane ani odér naděje. Výborné řemeslo.

Devadesátky byly mým mládím, ale že by tenhle seriál záměrně hrál na strunu nostalgie? Ale kdeže.   Před časem jsem viděl polské Psy, a rovnou je třeba říct, že naši severští sousedé se zřejmě brodili v ještě mnohem hlubších sračkách, byť i ta naše mafiánská sebranka z bývalých veksláků stála za to. Díkybohu se po letech onanie na veřejnosti stáhli pod stoly všemožných volených zástupců a jako jejich rozkuřovači jsou jen tu  a tam vytaženi jako ďasové z jinak neviditelných, ale stále existujících hlubin.  Jako prequel vynikajícího 1. oddělení je pak tenhle seriál ještě ošlehanější v civilním, a to až polodokumentárním, pojetí, což pravda zejména obvyklým drama hltajícím divákům nemusí úplně sednout, stejně jako perfekcionistický, a díky tomu pomalý, tah na branku. Nicméně poslední díl zvedá laťku možná ještě výš než 1. oddělení, všechno si sedne a zapadne přesně tam, kam má.  Jeden z těch seriálů, kde po zhlédnutí nelze než zvolat: Já chci ještě.

Člověčenství

Herec jediné role Zdeněk Lstibůrek jen dokazuje Kachyňovu genialitu při ždímání dětských duší.  Snová balada o malém vyvrhelovi z klukovských part, který v době zuřící války prožívá všelijaká dobrodružství, nikoliv však ta laskavá poláčkovská, ale  opravdová, kde mu jde o život.   Kachyňa vezme diváka na výlet do dětského vnitřního světa, kde se realita, sny a vzpomínky slévají do kouzelné jednoty, do světa, na nějž jsme všichni dávno zapomněli. Ale kdo ví, třeba zase jednou všichni poletíme na koni s maminkou do nebe...

Patetická linka s umírající manželkou zapracována tak nešťastně, že si celou dobu přejete, aby už konečně umřela.  Jinak je čínský Mirek Dušín opět ultimátní zejména v ukázkách parádní bojové choreografie, kde se Wing Chun stává uměleckou přehlídkou baletu se značkou smrtelně nebezpečný. Legendárním je pochopitelně souboj s Mikem Tysonem, který sice skončil úsměvnou remízou, kde si Ip Man zachoval tvář a Tyson koule, ale jinak oko fanouška při takové přehlídce nemůže zůstat suché. Osobně mě bavil i souboj s Thajcem, obvyklé hromadné mlácení a samozřejmě největší ozdoba v podobě finálního souboje mistrů Wing Chun, kde se člověk pochopitelně těšil jen na to, jakým způsobem ten druhý prohraje. Už je to ale přece jen až příliš schématický čínský patos, tři budou trojce slušet nejvíc.

Přemýšlel jsem, zda nebudu vzhledem k epizodnosti všech dílů komentovat každý případ zvlášť, rovněž jsem celou dobu nosil v hlavě koncept delšího komentáře, kde se k těm báječným charakterům páně (paní) Kozáka, Korejse, Anděla, Pražáka, Sršně, Plíška a třeba i v neposlední řadě Netíka, Čulíkové, Vrány i té mrchy Drápové společně se všemi těmi hnüsy, jež si střihla banda méně či více známých tváří , rozmáchle rozepíšu, ale nakonec mi došlo, že to není třeba a že to tak vůbec necítím. Ono totiž mnoho slov, zejména těch prázdných, se dnes pomalu ale jistě stává vítaným standardem a i to bylo zejména v, co do kritiky dnešní společnosti nejsilnější,  3. řadě obsahem tohoto neuvěřitelného zjevu na českém seriálovém nebi.  A tak se vykecávat nebudu, napálím 5 hvězd a přidávám se k řadě fanoušků bezmezně obdivujících.

Trochu hořčejší komedie, které by to bez Kohákova vzdoru vůči otci slušelo mnohem víc.  Tím chci říct, že mi  vadil jen ten jeden příšerně zahraný Kohákův "herecký" výstup, nikoliv on sám. Naopak, role přitroublého bohéma mu jinak vcelku sedla. Kudlankovité charaktery (ne)mnoha výborných manželek  jsou pak bohužel často popíraným, ale nepopiratelným, faktem, stejně jako snad už i vrozené podpantofláctví jejich životních partnerů. Úsměvné, skvěle zahrané, z Elišky Balzerové nakonec až mrazí. Smířlivý, lehce happyendový konec nakonec i potěšil. Pohodovka na dlouhé zimní večery.

"Co to tam je?  Hele, já nemám čas na blbosti, jedeme" Závěr zabíjející nebo naopak drsně oživující předchozí gradující mystickou pověst o konfliktu dvou věrouk založených na strachu a slibech spásy.  Jeptiška, která se vrací do rodného hnízda odolává svodům vlastního těla prostřednictvím skoku do hlubin své ztracené víry a komunistický předák po smrti své milé konečně nechává prázdnotu, aby pohltila jeho duši. Dvě hlavní postavy doprovázené stádem ztracených na přelomu dějin,  kde všechny hříchy víří v mysli blázna.

Užvaněná story o partnerství, kde se mezi těmi všemi žvásty skrývá až neuvěřitelné množství drobností, větších či menších, k zamyšlení. A celá tahle mozaika drobných symptomů života pak utváří opravdu UPŔÍMNÝ pohled na lásku, a to holt není pro každého.   "To se mnou nemůžeš někdy spát bez té trávy?" ....