Seabeast

Until the Light Takes Us je formálně, ale hlavně obsahově hodně dobře zpracovaný hudební dokument o nechvalně proslulém norském black metalu. Jestli se i k vám dostaly zprávy jak na počátku 90. let tito "satanisté" v rámci svého přesvědčení v norsku začali zapalovat jeden kostel za druhým, zabíjeli se mezi sebou a hudebně se prezentovaly jakousi nestravitelnou směsí plnou démonického skřehotání, tak jste na správné adrese. Nutno podotknout, že jsem teď trochu nadsadil a pokud se trochu o danou tématiku zajímáte, tak postupně poodhalíte, jak to skutečně je a jak jsou někdy informace podávané přes masmédia zcestná a lživá. No, i když ono se v dnešní době, ale i v historii nejedná o žádnou novinku. Tím jsem ale mluvil pouze v obecnosti, protože zapalování kostelů a vraždy mezi členy blackmetalových skupin jako zločiny nelze ospravedlňovat. Z dokumentu ale zjistíte, co k tomu dotyčné vedlo a ač je sice satanismus s black metalem silně spjat, tak na něm paradoxně vůbec nebyl založen. Z pohledu druhé strany mince existují dokonce kapely, které hudebními prvky a žánrově také spadají do "black metalu", ale mají křesťansky laděné texty o Bohu. Neméně zajímavý fakt je ten, že byl také black metal původně hodně undergroundově laděné podhoubí, které dodnes nabylo neuvěřitelné popularity a už se o čistě okrajové záležitosti nedá zcela hovořit. Pojetí Until the Light Takes Us mě velice nadchlo a nejedná se striktně o dokument pro fanoušky tohoto metalového subžánru. Doteď by jste ale mohli těchto subžánrů napočítat desítky! Jinak každý si z toho může odnést to své a tvůrci se nestaví na jednu nebo druhou stranu, pouze prezentují vše kolem vzniku scény a vnáší trochu světla do průběhu událostí. Plný počet a to bez debat!

Totální animovaný nářez!!! Hned titulkový úvod s před natočenou Chevrolet Corvette, přetavenou do "animace" a létající napříč vesmírem, mě naplnila očekáváním, že půjde o královskou zábavu a bylo tomu skutečně tak! Heavy metal je bláznivě ujeté povídkové animované sci-fi, které hudebně doprovází takové kapely jako Black Sabbath, Nazareth, Journey, Blue Öyster Cult, Cheap Trick, Grand Funk Railroad a další, čímž se tento biják stává ještě více atraktivnější a získává jakýsi punc nadsazenosti. On je vlastně celý odlehčeně pojat a je prošpikovaný jak černým humorem, lascivní sexualitou, tak i pekelnými bizáry, ale v rámci mezí. Hodně vzdáleně se to blíží novějšímu animáku pro dospělé od Roba Zombieho, a to The Haunted World of El Superbeasto, jen se nejedná o tak nudnou, rozpačitou a šílenou ultradebilitu, kterou naservíroval pan Robík Zombíků. Jak bývá u povídkových filmů zvykem, tak i zde je jedna s funkcí propojovacího lepidla ze které se odráží celý příběh a která nás po celou dobu doprovází. Měl jsem možnost vidět dabovanou verzi a ač upřednostňuji titulky, tak se zde jedná o povedený případ, který ve mě dokázal vyvolat některými vtipnými scénami bouřlivý smích. Z Heavy metalu jsem byl nadšený jak ďas! Hell yeah!!! \m/

Cože?!? Tahle nová Tarantinovka že měla bezmála tři hodiny? To mě ani zbla nenapadlo! Osm hrozných je ve své podstatě pojata velmi "divadelně" a jako takovou krvavější a brutálnější divadelní hru bych si ji dobře dovedl představit. Jenže to co jsem spatřil fungovalo moc dobře jako film! Neuvěřitelně napsaný scénář, kde v dialozích není žádná vata, takže musíte dávat bedlivý pozor. Dále výborně rozvrstvené postavy, které perfektně zapadají do skládačky. Tarantino zraje jak víno a dle mě se bez diskuze jedná o jeden z jeho majstrštychů! Že je pro někoho první část moc ukecaná než se začne něco vůbec dít? Tak to mi příjde jako opravdu zcestný argument, protože bez ní by logicky druhá část pozbývala veškerého smyslu. Není zde vůbec hluchého místa a všechny prvky šlapou jako švýcarské hodinky. Ač se děj odehrává prakticky jen v kočáře a drtivou většinu času v jedné krčmě, tak paradoxně vůbec nepůsobí natahovaně jako třeba konec u Nespoutaného Djanga. Podobně jako debutový zásek Gauneři je i Osm hrozných postaveno na rafinovaném scénáři místo bleskurychlé našlapané akci. A toho si cením vždycky o dost víc. No tedy, kovbojský klóbrc mám dole maestro Tarantino!

Bez váhání dávám max a není to kvůli tomu, že bych byl pouze Jacksonův horlivý fanda a pětil kvůli jeho genialitě. Odkaz Michaela Jacksona je nesmrtelný a bez diskuze bude nadále přetrvávat, o tom není pochyb. Případ Michael Jackson's This Is It je ale nutno brát ne jako hudební dokument, který by měl výpovědní hodnotu o jeho osobě a jeho díle. Pokud máte takové očekávání, tak se ho radši vystříhejte a zaujměte zcela jiný otevřený postoj. Jedná se spíš o fascinující nakouknutí do zákulisí a fáze přípravných zkoušek na velkolepé světové tour, kterého se bohužel mistr nedožil. Pro mě jako aktivního hudebníka a milovníka hudby se jednalo o pastvu pro oči a nedokázal jsem se odtrhnout od obrazovky. Sám jsem se přistihl, jak moje tělo rytmicky reaguje na zvuky linoucí se z nástrojů ven. Michael Jackson energií a charismatem vyřazoval permanentně a jestli někomu přišlo že nezvládá s tím jak vynechává při zkouškách slova, tak je na omylu, protože záměrně jel na půl plynu a takhle při zkouškách to ani není potřeba. Na koncertě by se opřel naplno a je moc veliká škoda, že po té dřině na tour, na které se podílel celý neuvěřitelný Jacksonův ansámbl, už nikdy tohoto krále popu neuvidíme. Bylo i moc sympatické s jakou obrovskou pokorou Michael se všemi komunikoval a oni taktéž s ním. Takže i to jeho nitro a osobnost zde vedle tuny skvělé muziky trochu poznáte v jiné rovině.

Pokud máte meditativní chvilku, rádi přemýšlíte a baví vás poslouchat debaty, tak je Mindwalk přesně něco pro vás. Mindwalk je čistá konverzačka ve třech lidech, kde samozřejmě nehrají roli vybuchující ohnivé efekty, omračující vizuál a automobilové honičky s následnou destrukcí všeho jako třeba z Kobry 11. Ale na vizuální prvek se tu k mému překvapení vůbec nezapomnělo a dochází k němu prostřednictvím změny lokací, protože naši herci nesedí pouze na jednom místě, ale jsou v pohybu. Stejně jako jejich hovor, který je v neustálém pohybu a vyvíjí se. Plynule se hovoří o různých globálních, historických, fyzikálních, sociálních a dalších tématech, které jsou navzájem propojené. Maličko jsem si vzpomněl na další vynikající konverzačku Pozemšťan, ale Mindwalk není v takovém fantaskním sci-fi lazení a opírá se o reálná témata týkající se náš všech. Krom pár miniroliček zde víc než tři aktéři nejsou a jedním z nich je "táta Kevina McCallistera"! Ehm, pardon, vlastně John Heard. Mindwalk byla příjemná rozjímací podíváná, která obsahuje spoustu myšlenek, ale zato dobře stravitelných. Jen je třeba dávat bedlivě pozor, aby vám neuteklo to podstatné.

No vida, tak tu máme po delší době kousek, který bez diskuze patří do kategorie zvláštních (rozuměj "divných" jako kompliment) filmů a rozhodně nejde vstřebat na první shlédnutí. Téma mi přišlo naprosto fascinující a týkalo se mezilidských vztahů, osudu a hlavně frekvencí. Ano, v tomto příběhu má každý člověk svoji frekvenci, která má vliv na sled událostí v jeho životě. A co teprve, když jde o lásku k ženě, která má úplně jinou frekvenci a střet s ní znamená risk, který může být po uplynutí jedné minuty i životu nebezpečný. Zvláštní jsou veškeré postavy, jejich chování a gradace příběhu. Originalita se snímku vůbec upřít nedá, kouká se na něj s radostí a krásně drží pozornost. Nejlíp se mi ale koukalo na překrásnou Eleanor Wyld (postava starší Marie), ale i na její mladistvou podobu Marie v podání Georginy Minter-Brown. Hodně zajímavě zvolené protagonistky, které "vysokofrekvenční" Marie vykreslovali uhrančivě. Nicméně kdo chce, tak může ve Frequencies spatřit životní alegorie, ale i duchovní aspekty, které jsou součástí života jako takového a různé myšlenky vhodné k přemítání nad nimi. Příjemné překvapení ke kterému se s jistotou ještě vrátím!

Jeden z nejdebilnější filmů (možná i nejdebilnější) jaký jsem kdy viděl! Netvor z Yucca Flats bude velmi těžký oříšek pro trumfnutí jiným lejnofilním brakózním chujosnímkem! Natáčet film čistě bez zvuku a doplnit ho v postprodukci komentářem, který dokáže dokonale zazdít vše, co sledujete je naprostý unikát. Prakticky co scéna, to holý nesmysl a věřte, že se ještě budete chlámat dlouho při vybavení těchto scén. Na dějovou provázanost se zde vůbec nezapomíná a veškeré postavy, co se mihnou, tak se v pozdější fázi nezapomenou připomenout. Viz maminka hledající své dva synáčky. Stačilo, když se po několika minutách jenom objevila v obraze vyhlížejíc smutným výrazem do dáli a sletěl jsem ze židle. Ale těchto momentů je zde tolik, že nebudete stíhat. Teda to "nebezpečné" šourání netvora ala sovětského vědce, který se stal obětí v "soukolí pokroku" patrně stíhat zvládnete! :-D

Poslední režisérský animovaný počin Reného Lalouxe je v porovnání se starší Divokou planetou o několik tříd výše a to v mnoha rovinách. Jasně, že svoji roli hraje věkový odstup 15-ti let a na Divoké planetě se podepsal zub času, ale Gandahar je zkrátka o dost ucelenější a zábavnější vůbec. Pokud vás Divoká planeta fascinovala svoji bizarností, fantaskním světem a surreálnou atmosfou, tak nebudete vůbec litovat i zde! Prostý příběh zato opět s alegorickým podtextem a kosmickým až duchovním nádechem. Při prvním zjevení armády černých kovových robotů šel vyloženě mráz po zádech, čemuž výtečně pomáhala hudba a zvuková stránka. Po celou dobu výborně příběhu sekundovala. Stejně jako v případě Divoké planety jsem mohl spatřit pozoruhodné nápady v univerzu Gandaharu. Radost se kochat omračujícím vizuálem. Animák Gandahar bych také nedoporučoval pro nejmladší diváky, protože by mohl působit příliš pochmurně a možná strašidelně.

Nesrovnalosti hned na úvod; vyškrněte si prosím vás žánrové zařazení "horor" a máte jasno. Nějaký ten hororový nádech a prvky by se tu našly, ale ve velmi mizivé míře! Teď už jen ke snímku. No čumím jak blázen! Stará poctivá filmařina s maximálně vtahující a mrazivou atmosférou, navíc s odsýpajícím tempem, což by málokdo z moderních diváku čekal. Ze scénáře jsem si fakt sednul na zadek, protože je stejně tak vymazlený jako ostatní filmové aspekty, které v ničem nejsou pozadu. Výborná narace držící po celou stopáž v napětí a pokládající řadu otázek. Už jsem si skoro v závěru říkal, jak jsem to všechno prokoukl a přitom mi Taste of Fear dal neuvěřitelnou ťafku do xichtu a s grácií se mi vysmál. Samotný fakt, že film propadl ve své době v Británii a USA (ovšem nikoliv v Evropě) myslím svědčí o jeho nadčasovosti, protože se na něj kouká dobře i teď! Tenhle zapomentý klenot by si měl oprášit každý fanda mysteriózních thrillerů a basta!!!

Bez diskuze genialita! Mé obrovské nadšení si dokázal film udržet po celou dobu a galantně smekám svůj klóbrc! Zcela originální námět plný bravurních nápadů, které nepostrádají důvtip. I přes svou naprostou střeštěnost příběh dokáže nabídnout zajímavé podněty k zamyšlení a úplně vybočuje z všedních mantinelů filmového jazyka. Nebo už jste někdy spatřili svět perspektivou Johna Malkoviche a ocitli se v jeho těle? A co teprve když se samotnému Malkovichovi povede dostat do své hlavy? Z této scény jsem se nemohl ubránit nespoutanému záchvatu smíchu a kochal se snůškou prezentovaných absurdit. Ty jsou tam ale prakticky na každém kroku. Musím vypíchnout celkový ironický podtext filmu a noblesní vtipnost sršící ven. Pro milovníka "mindfucků" hotová fantazie!