Lyncha

Takové vtipné Klepání na nebeskou bránu.

Absurdní, vizuálně zajímavý film. Ale jestli někdo přijde na to, o čem to bylo, dejte mi vědět. Já z toho nepochopila vůbec nic. Během sledování mě napadala jen jména filmů, ve kterých jsem už podobný styl nebo záběry viděla: Dogville, Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Delikatesy a jak už zmínil Sandiego, atmosféra se nesla v Kusturicově duchu.

Poloviční podíl na tom, že jsem z filmu odcházela naprosto emocionálně vyždímaná, má hudba. Rozhodně se vyplatí tenhle film vidět na velkém plátně v dobře ozvučeném sále.

Po pár letech jsem porušila mé soukromé embargo, které jsem si uvalila na italské a francouzské filmy. Tohoto break fastu nelituji, ale ověřila jsem si, že filmy z těchto krajin obsahují něco, co se mnou neladí. Ačkoli tomuto počinu není absolutně co vytknout - začíná skoro pohádkově, pokračuje poeticky a mile rodinně, končí tragikomicky. Krásné záběry a hudba dokreslují atmosféru, téma je aktuální. Pro mě to byly tři hvězdičky, ale nedokážu říct ani jeden důvod, je to jen pocit. Pro jiné, nezaujaté, to bude určitě minimálně na čtyři.

Srovnání s Tarantinovým Pulp Fiction sedí. Není to nic nového a převratného, spíš možná trochu populisticky poskládané kousky z úspěšných jiných filmů do nového příběhu plus rafinovaně využité v současosti hojně skloňované jméno norského autora, ale jako skvělý relax to funguje a zábava je zaručena.

Už dlouho mě žádný film tak nenadchnul jako Yuma. Jakmile skončil, hned bych si dala nášup. Mimo to, že byl vtipný, k zamyšlení o lásce, životních hodnotách, přátelství a snad všem, co si člověk může představit, se mi vybavily i nápisy v německých obchodech. Nápisy v češtině, že obchod je střežen kamerami, krádež je zločin a trestá se tak, všechny ty, při kterých jsem se styděla a říkala si, že nemáme za hranicemi moc hezkou vizitku. Po shlédutí tohoto neuvěřitelného filmu a vyslechutí ještě méně uvěřitelných, ale prý zaručeně pravdivých historek z úst režiséra, se budu stydět o něco méně.

V popisu filmu se uvádí, že "budeme brečet smíchy". Já se během filmu párkrát pousmála a víčka se chvěla jen občanou únavou při několikátém zobrazování týchž sekvencí, nepatrně odlišných. Myšlenka filmu je geniální, ale nedokážu se zbavit pocitu, že polovina lidí v sále by vymyslela lepší způsob, jak ji ztvárnit. Film stojí za vidění, pokud má člověk zrovna na něco takového náladu, ale nic hlubšího ve mně nezanechal. Alespoň Eugene Domingo vnesla do filmu trochu svěžesti. Film také sama uváděla a působila i mimo plátno jako velmi vřelá a otevřená osobnost.

Téměř nic se ve filmu neděje, sleduje děj během pár hodin jednoho dne, přesto jsem se nenudila - najednou byl konec a ani jsem nevěděla jak. Určitě stojí za shlédnutí a zaslouží o něco víc než tři hvězdičky, jen se určitě nezařadil mezi filmy, které bych si mohla pouštět pořád dokola. I když jedno zopakování by neškodilo, kolumbijský humor je totiž dost zvláštní a zanechal ve mně trochu (příjemně) rozpačitý pocit.

Špatné to nebylo a obecně tenhle typ filmů - povídková skládačka - miluju. Ale měla jsem z toho trochu pocit, jakoby si hrstka slavných herců zatoužila zahrát v něčem duchaplném, jenže z toho po slibném rozjezdu nakonec zase vzešel jen další holly. Sarah Michelle Geller mám už jednou provždy zafixovanou jako mrchu a roli zneužívané oběti jí nějak nevěřím. Forest Whitaker oproti tomu byl úžasný.

Ty čtyři hvězdičky platí po většinu filmu kromě závěru. Za ten bych dala hvězdičku asi tak jednu. I když přiznávám, že netuším, jak bych takhle rozjetý film zakončila jinak. Trochu jsem z toho měla pocit, jako by původně film měl být delší a najednou jim nečekaně došly peníze, tak to museli nějak provizorně ukončit.