Hasta la vista!

"Prcičky" trochu jinak. Místo skupiny nadržených mladíků tu máte skupinu tří nadržených hendikepovaných mladíků. I když by se mohlo jednat o zbytečně dramatickou změnu, podařilo se ji zvládnout velmi dopbře, hendikep je ukázán jako určitá překážka, ale i jako něco s čím se dá žít a nakonec možná i dosáhnout toho touženého poprvé. (31.03.2017)

Road movie s trojkou handicapovaných a supersize řidičem. Tak to můžu! Výlety ve filmu mají smysl pouze tehdy, když je v nich buď hromada hádek a otravných harantů, kteří kazí rodinnou pohodičku, nebo jako zde – partička handicapovaných „komiků“ vyráží zamrdat. Už to samo o sobě je docela sci-fi myšlenka, uvážíme-li, že Phillipe je kvadruplegik, a patrně jediným funkčním orgánem kromě hlavy je právě sexuchtivý genitál. Nebo možná ani to ne, nakonec totiž zjistíme, že o samotný sex v tomto snímku vlastně ani tolik nejde, protože většina toho, co vás pobaví, se děje už na cestě samotné. Mě naprosto dokonale dostal svým bezprostředním humorem a až pitomoučkým laskavým srdcem slepý Joseph, postavička komická vzhledem, hláškami a svými neustálými nehodami. Phillipe je zase sobecký neurvalý cynik a Lars dojemný hezounek s pohnutým osudem. Pro každého něco. Nějaký velký myšlenkový přesah v tom nehledejte, ale jako komedie mě to rozhodně nezklamalo. Navíc je vždycky příjemné vidět, když si handicapovaní lidé umí dělat legraci i sami ze sebe. (05.09.2012)

To dá rozum, že při hlubším pohledu se na snímku pár chybiček na kráse dá taky objevit. Tentokrát ale nebudu hnidopich. Jestli mě nedávno citová vydíračka nejhrubšího zrna Je to i můj život nehorázně vytočila, tvůrci téhle hořké komedie na téma život tělesně postiženého s vyhlídkou na hřbitov to vzali správným směrem. S životem je potřeba se poprat, a když (dokud) to jde, taky si ho užít, jak jen to je možné. Hasta la vista! dokáže šikovně pracovat s prvky tragiky, černého humoru, absurdity i s pohodou žánru road movie. Cesta tří tělesně postižených kamarádů za prvním a možná i posledním sexuálním zážitkem v životě se dala natočit po hollywoodsku jako emočně manipulativní sentimentální žalozpěv, Geoffrey Enthoven se naštěstí vydal jinou cestou a vždy je připravený vyhrocenou scénu shodit s nadhledem či jízlivým sarkasmem a naopak, kdykoliv se zdá, že se film komediálně moc rozjíždí a ujíždí, citlivě připomene, jak se věci mají a úsměv na tváři zamrzne. Celkový dojem: 90 %. (02.10.2015)

Tak to je hodně silný snímek. Opravdu to na mě hodně zapůsobilo, po zhlédnutí jsem neměla vůbec dobrou náladu, jako když jsem viděla úvodní cca 2 minuty. Udivilo mě, že jsem se u toho od srdce zasmála, ale taky se mi chvílemi chtělo brečet. Opravdu hodně dobré zpracování, obzvlášť na toto téma a o těchto lidech. Nemám, co víc bych k tomu dodala. (17.12.2012)

Road movie nemám veľmi v láske a keď sa k tomu pridajú traja neforemní podivíni, tak je hotovo. Áno viem, postihnutých panicov by sme nemali urážať, ale nie je zmyslom filmu ukázať, že postihnutých je treba brať rovnako ako zdravých plnohodnotných jednicov? Takže im plnohodnotne dávam jednu invalidnú hviezdu. (14.02.2017)