Lyncha

Film zdaleka není jen o drogách! Jsou horší ti, kteří je berou, nebo ti, kteří nás před drogami chrání? Neplatíme za "bezpečí" příliš vysokou daň v podobě ztráty svobody a soukromí? Smíme obětovat jedince bez jeho vědomí, abychom ochránili pár dalších? A gradace a zvrat? Ty tedy rozhodně nechybějí! Po vizuální stránce nevšední a zajímavé, jen místy se přebíjí obraz s rádoby filosofickými myšlenkami. Divák by to myslím pochopil i bez nich.

Mně se to nezdálo ani dramatické, ani romantické, a rozhodně ne jako komedie. Celou dobu jsem jen z povzdálí a naprosto bez emocí sledovala životní pouť jedné rodiny. I když musím připustit, že zajímavou. Na závěr jen drobný komentář k uvedenému obsahu: Ashoke a Ashima nebyli ke sňatku donuceni, oba s ním souhlasili.

Část filmu je pravdivá (od srdce jsem se zasmála), část přehnaná (cítila jsem se trapně) a část ukazuje, že tvůrci filmu navštěvovali školu již před drahnou dobou... Herecké výkony některých studentů nebudu raději komentovat.

Při slohu jsem měla vždycky pocit, že ze všeho nejméně mi jde vyprávění. Ale po shlédnutí tohoto filmu zjišťuji, že v tom nejsem sama. Suchý výčet nudných událostí, s absencí jakýchkoli emocí, mě opravdu nezaujal. Občas se mihne krásný záběr africké krajiny a to je také to jediné, na co se dalo dívat.

Každý záběr ve filmu je jako umělecká fotka. Kdybych chtěla kteroukoli z nich vytvořit, chodila bych hodiny krajinou a hledala nejlepší úhel a nejlepší světlo.... Jak dokázali natočit celý film?! A k tomu notná dávka černého humoru, skvělý příběh a vynikající muzika. Dokonalé.

Trochu plochý výčet skutků Mahátmy Gándhího v Jižní Africe - kolečko zatčení, soudů a propuštění, bez hlubších souvislostí. Taková postava by si také zasloužila charismatičtějšího herce. Rajit Kapoora bych nenásledovala ani na konec ulice, natož do věžení nebo s holýma rukama do boje proti ozbrojencům.

Náboženské rozepře, které ve velké síle provázely dělení Britské Indie, vyplouvají na povrch dodnes. V roce 1528 dal vládce mughalské říše Bábur zbořit chrám postavený v Ajódhji na místě Rámova narození a nechal zde vystavět mešitu. Ta byla hinduistům trnem v oku a roku 1992 se na mešitu vrhli a zbořili ji. Při těchto nepokojích, největších od rozdělení Indie, bylo zabito kolem 3000 lidí, většinou muslimů. Od té doby připravují hinduisté výstavbu nového chrámu. Po deseti letech, roku 2002, přepadl v Gódhře hinduisty vracející se z Ajódhji dav muslimů a vlak podpálil. Tento útok muslimů odstartoval další vlnu nepokojů, při kterých hinduisté napadli muslimské čtvrtě - vypálili domy, rozbíjeli obchody a zabíjeli lidi. Právě tato zatím poslední vlna nepokojů je tématem filmu Parzania. Režisér se bezpochyby musel potýkat s problémy při natáčení i uvedení filmu, vzhledem k tomu, že poukazuje i na laxní postoj policie a vlády, které násilí nečinně přihlížely. Je dobře dozvědět se něco víc o nepokojích ve státě Gudžarát, o nichž se u nás příliš nemluví. Jen škoda, že film je natočený tak prvoplánovitě, což mu ubírá na působivosti. Podrobnější info a dokumentární záběry také zde v sekci filmy.

Odtnite mu hlavu nech nevytrčá z davu, armáda potrebuje rovné šiky, nebuděme sa maznať s nikým, aby neunikol našim zrakom, aby bol celý v našom zornom poli, aby sa neskrýval v mrakoch aby si nerobil po voly, aby neunikol nášmu právu, odtnite mu hlavu... Jeden den z doby normalizace - vtipně, se smyslem pro detail, bez zbytečných tragických nebo sentimentálních scén, ke kterým by se dalo lehko zlákat. A výborná muzika!

Myšlenka filmu je docela zajímavá - dívka Ganga jako personifikace řeky Gangy. Jak dívka cestuje z hor do Kalkaty, z čistých hor, kde jsou lidé chudí, ale čestní (jak je ve filmu několikrát zdůrazněno...), setkává se se stále větší a větší špínou. Ovšem zpracování je poněkud katastrofální. Tvůrci se zjevně sanžili o hluboký film a v některých okamžicích to na vás z plátna opravdu i dýchne. Použili ale klasické Bolly nástroje - naivní, kýčovitá láska, zpěvy a tance (které by mi za jiných okolností vůbec nevadily). Zejména herecké výkony hlavních postav jsou děsivé. A tak první půku filmu nezbývá, než brát jako parodii na romantické filmy, protože tak se aspoň zasmějete, a v druhé půlce silně filtrovat, co vidíte a slyšíte.

Na film jsem se nedokázala dívat jinak než ve stylu: "hledej 10 rozdílů". Některé scény jsou jako přes kopírák z původní verze od Thea van Gogha, některé jsou vynechané, jiné pozměněné. Remake je o něco méně komorní, méně emočně vypjatý, spíš pohodový a místy vtipný, postavy jsou průhlednější, a díky tomu závěr očekávatelný. Odhalené tajemství není zdaleka tak šokující jako v původní verzi a závratná změna charakterů obou postav se nekoná. Film byl ale evidentně dělaný s láskou, jako pocta zavražděnému van Goghovi, na kterého se objevuje odkaz i přímo ve filmu, když fanoušek žádá Katju o autogram a ta píše: "Věnováno Theovi".