Klajnik

Pustil jsem si to na doporučení Kamila Fily, který je však podstatně vděčnějším divákem než já. Objektivně filmu nutno přiznat mnohé formální kvality, ale emocionálně ani intelektuálně mě vůbec nezaujalo. Někteří tvrdí, že tenhle bizarní film skvěle střídá žánry a že když je vtipný, tak se smějete a když je smutný, tak pláčete. V mém případě to na úrodnou půdu nepadlo nikdy. Nepřišlo mi to vtipné ani smutné. Považuju to za bezpředmětnou slátaninu, která má jistou formální úroveň, ale v člověku mého typu nevyvolá nic, protože má nefunkční vyprávěcí strukturu. Příběh začíná únosem jakého ředitele nějaké farmaceutické firmy. Únosce ho nazývá mimozemšťanem, chce spojení na jeho vládce z galaxie Andromeda a zjevně je šílený. Dále se ve dvou liniích řeší detektivní pátrání a motiv/minulost onoho únosce. Ukáže se, že je to psychotik, který žije v bludu, protože ho celý život týrali a že farmaceutická společnost otrávila jeho matku, která teď leží v kómatu. Problém tkví v tom, že ve mně film nevzbudil zájem o žádnou postavu - proto mi bylo jedno, co se jim v minulosti stalo a jak se situace v přítomnosti vyvrbí. Příběhy, které žene kupředu záhada mě většinou nebaví, páč mi většinou nedají důvod být do dění zainteresovaný. Ideálně chci být s postavami na stejné vlně, chci prožívat to co ony nebo být do jejich činění aspoň intelektuálně zainteresovaný, ale příběhy, jež táhne odkrývání záhady, nejsou kvůli struktuře schopny tyto záležitosti náležitě naplnit. Kdyby to bylo vyprávěno lineárně a já měl první půlku filmy možnost prožívat s protagonistou jeho smutný životní osud a rozklad příčetnosti, tak bych s ním snad i sympatizoval, než kdybych se to dozvěděl v druhé půlce filmu v rámci nějaké krátké montáže. V druhé půlce by autor mohl testovat, do jaké míry jsme ochotni za únosce orodovat i přes jeho "vedlejší škody" a současně prohlubovat odpor k bezpáteřnímu řediteli. Pokud by to bylo dobře odvyprávěné, tak by toto morální dilema mohlo být přeneseno na postavu detektiva, který si není jist, jak se k situaci postavit - kdo je ve skutečnosti viník a kdo oběť. Místo toho film začne únosem a pak film mystifikuje, aby udržel záhadu. Ředitel se občas snaží utéci, detektivové se snaží pátrat a únosce se snaží vyzískat setkání s mimozemšťany. Nic z toho mě ovšem nezajímalo. Ředitel toho únosce nakonec oblbne a takřka přepere (poslední ránu však únosci zasadí detektiv, který přijde právě včas), ale finální rozuzlení nakonec propadne frašce, když se divákovi ukáže, že mimozemšťani z Andromedy opravdu dělají nějaké testy na lidech, unesený je pávě tím jejich vládcem a planetu nechá terminovat, protože shledá lidský druh marným.

Instantní klasika a ultimátní body horror. Už jenom na tom, jak film začíná a čím končí, ty první a poslední záběry, značí, jak skvěle vystavěný a vypointovaný to je. Málokdy se to vidí, film, kterej by byl takhle audiovizuálně působivej a současně konceptuálně vyváženej. Vůbec se nedivím, že to vyhrálo cenu za nejlepší scénář. Nejde totiž jenom o nějaké blbnutí s maskama, protože ten film reálně o něčem vypráví! Témata příběhu jsou stárnutí, respektive o neschopnost stárnout, kult krásy i to, že tělo máme jenom jedno, objektivizace v showbyznysu i nedostatek sebekontroly či sebepřijetí. Tato témata jsme sice již mohli vidět jinde, ale ne v takovém efektním a dobře vybalancovaném mixu. Zde jsou navíc koncipovaná v subžánru, který je pro ně prakticky stvořený. Prvky body horroru má každý zombie film, ale dosud byly nejvýraznějšími přírůstky Moucha a Věc, kde se s těly dějí různé věci, ale významově to přeci jen není moc hluboké. Proto si myslím, že Substance je ultimátní tělesnej horor, jelikož je kolem té tělesnosti dokonale ovinutý - vyprávěním i stylem. V mnoha momentech jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo zvracet a to říkám jako někdo, kdo viděl podstatně horší věci, jenže tenhle film nese vysokou formální úroveň, takže se mu na diváka daří silně působit! Já rovněž hodinu před projekcí nahodil LSD, což taky jistě napomohlo mým ambivalentním pocitům. Nejnechutnější pasáže každopádně nejsou ty, kde se groteskně deformuje tělo, nýbrž ty, v nichž mladá verze vráží injekci do páteře své staré verze, aby z ní vysála životodárnou mízu anebo ty, v nichž žere nebo chčije ředitel televize, což je jeden z nejnechutnějších chlapů, kterého jsem ve filmu kdy měl to štěstí spatřit. Znovu tedy říkám, že různé projevy těla, jeho zneužívání nebo deformace hrají ve filmu velkou roli! Motivem příběhu je totiž něco, co je známé z pohádek a mýtů, kdy ďábel nebo gin splní někomu přání, které však má háček anebo si dotyčný neudrží odstup a podlehne svému pokušení, což se mu taky stane osudným. V Substanci ovšem nevystupuje žádná magická bytost, ale ona látka, po níž dojde k dělení buněk, je lidem dána na doporučení někoho dalšího a protagonistka po tom šáhne poté, co jí je řečeno, že je už stará, že sex-appeal se po padesátce vytratí, že televize potřebuje mladou krev. Jakmile ze sebe ovšem vydělí své mladší já, tak se její problémy teprve plně projeví. Obsazení je dokonalé; Margaret Qualley je hot a pro Demi Moore je tohle něco jako pro Frasera byla Velryba.

Naprosté nepochopení předlohy. Rupert Sanders zadaptoval něco, co vůbec nepochopil, čímž nejspíš zazdil svou kariéru. Autor předlohy tím komiksem vyjádřil svou bolest a neschopnost se vypořádat se zbytečnou smrtí své snoubenky, kterou srazil opilý řidič. Protagonista jeho příběhu ji nemůže přivést zpět, ale "něco" ho drží mezi světem živých a mrtvých a on se tak mstí těm, kdo mají s jeho bolestí, protože autor se chtěl pomstil a jeho dílo je snaha tyto emoce ventilovat nedestruktivním způsobem. V této pochcané adaptaci však protagonista může přivést svou milou zpět, protože ten, kdo ji zabil, má smlouvu s ďáblem, čímž narušuje rovnováhu a protagonista svou milou může přivést zpět, když onu rovnováhu opět nastolí tím, že ho zabije. Osobně nevidím důvod, proč přidávat další motivace a dělat s tematizace jistého lidského pocitu takovouhle vrtkavou slátaninu. Tvůrci očividně nechtěli adaptovat Vránu, ale přesto to z nějakého důvodu udělali (prachy; nevydělalo to ani půlku toho, kolik to stálo)... Za touhle adaptací Vrány je celkově debilní vize, protože ten film míří na dvě odlišné skupiny diváků: Na jednu stranu tvůrci jdou naproti fanouškům Johna Wicka a jemu podobným akčním filmům a sem tam naservírujou krvavý mayhem, jenže na druhou stranu to působí, jakoby to bylo esteticky ušito na míru mladym emo holkám nebo obecně fanouškům Lil Peepa (kterého protagonista připomíná), kterej ale umřel v roce 2017 a mam pocit že se autorsky vyčerpal dřív než se mu povedlo se předávkovat a jeho young-emo-tattooed-high-depressed-outcast styl zas poměrně rychle přestal být trendy. V původní Vráně nedostal vztah protagonisty s jeho milou moc prostoru a příběh začíná jeho zmrtvýchvstáním a na společné chvíle s milou se odkazuje jen útržkovitě - přesto však působí vyváženěji a funkčněji. Tato Vrána dává jejich vztahu více prostoru a protagonistovo zmrtvýchvstání se odehraje až ve 40 minutě. Pokud by tvůrci dokázali dobře prodat étos lásky a jejich vzájemnou chemii, tak by divák měl pocítit nelibost nad tím, že o to přišly postavy i on a zrovna tak jako protagonista by si přál zúčtování mstou. Prakticky bylo třeba jen pochytit klíčové rysy tohoto klasického revenge story narativu, aby to vyprávění náležitě psychologicky fungovalo. Mně to ale bylo celé dost volné. Postavy ve mně nic nevyvolaly, žádnou zvláštní chemie jsem mezi nimi jsem nezpozoroval a jejich vzájemné scény jsem si nijak neužíval. Dalo by se tedy říct, že jsem se těšil na to, až jeho milá umře, protože jsem věděl, že bude následovat něco, co mě bude bavit více. A ano, linie pomsty nabízí pár krvavých momentů a nějaké dobré killy, ale vzhledem k tomu, že jsem na protagonistu nebyl citově napojen, protože mi tvůrci v prvních 30 minutách nedokázali prodat onen vztah, tak pro mě scény výkony msty byly jen akční atrakcí bez jakékoliv citové náplně. A tahle atrakce už je taky docela okoukaná po všech těch letech wick-a-like akčňáků. Rupertovi Sandersovi se to prostě vždycky povede nějak posrat. Navzdory nějakým technickým kvalitám nikdy nenaplní očekávání.