Klajnik

Prvního Deadpoola rád nemám, protože má hroznného záporáka, hroznej třetí akt a moc se tam moc řeší vztah s Deadpoolovou přítelkyní Vanesou, čímž se hraje na city a vážnou notu, aby náš hrdina byl polidštěn a my se s ním mohli sžít, protože (dle tvůrců) pokud bychom se s ním nemohli sžít, tak bychom mu nedokázali fandit a film by nefungoval. Zdá se mi, že lidi o jedničce smýšlí víc pozitivně, než by si zasloužila, protože to byla oprsklá R-ková komiksárna, něco trochu jiného a tento wow efekt fungoval a zastínil vady, kterými trpí. Dvojku (respektive její super duper cut) mám o hodně radši, a považuji ji za objektivně mnohonásobně lepší film, protože hned na začátku zabijou Vanessu (bohužel ji v závěrečný montáži vrátí život) a následně je naverbován k X-Menům, jejichž hrdinskému hávu se však není schopen podřídit. Vím, že nakonec tam jde zase o záchranu budoucnosti nebo čeho, ale v mnoha částech se to drží v ulicích, což mě u Deadpoola baví víc než zachraňování světa v nějakym digi-gumovym prostoru. Navíc je to vizuálně a prostorově hezčí/koukatelnější. Cable jako semi-záporák funguje dobře a má nadstandartně dobrou akci. I humor na mě fungoval líp - respektive mi nepřišel tak přiteplenej, referenční i nasílu.                       Třetí díl mě opět nebavil. Snad vyjma dvou akčních scén (auto, ulice) a pár vtipů, přičemž dodávám, že nebyla místa, kde bych se nechytal (celé je to totiž natolik referenční, že člověk, co nesleduje internetové diskuze a neviděl předchozí filmy MCU a Foxů, tak se nejspíš často nechytne). Snad už mi to přijde jenom ohraný, protože moc dobře vím, co od Reynoldsova Deadpoola očekávat. Záporáci jsou opět příšerní (jak samoúčelná Cassandra Nova tak i ten debílek z TWA). Velkej problém mám s tím, jak hnusně trojka po většinu času vypadá (obzvlášť prostředí Voidu je na úrovni Quantumanie), což přičítam na triko Shawnovi Levymu, jehož režisérská práce mi je k zbití. V tomto směru velkej úpadek. Hlavní problém, který s tímto filmem mám, je konceptuální: Tenhle není soběstačným dílem, které něco vpravdě vypráví o postavách, jejich strastech a radostech a tématech, které se k nim vážou a které se skrze ně divákům krystalizují. D&W je postmoderní meta-film, jehož hlavní devízou jsou infantilní vtípky, fan servise a komentáře k diskuzím a trendům, jenž diváctvo a internet vedou třeba i celé roky. Takový film není ukotven sám v sobě, je vnitřně uvolněný, takže nedává časově ani prostorově smysl (a vůbec si s tím neláme hlavu, přičemž neříkám že by měl, protože tenhle film není radno v tomhto smyslu over-analyzovat a žádat si od něj nějakou konzistenci, čehož nedostatek tu já ani nekritizuji). Takový film není zatížen vlastní fikční realitou, naopak ji přesahuje, v čemž tkví mnoho jeho zábavy (neříkám že já ji v tom nutně shledávám) a taky to znamená, že je to vyumělkovaná směť poslepovaných akčních sekvencí, hlášek, odkazů a zjevení více či méně známých postav. Divák se u toho může ty 2h bavit, ale mně osobně to nestačí. Respektive není nutně problém v tom, že bych chtěl "víc" (ač ano, v některých ohledech bych chtěl víc kvality), protože klíčová vada tkví v tom, že tvůrci tam cpou "něco", co by tam být ani nemuselo... Myslím, že to od Deadpoola ani nikdo neočekává a já taky nechci, aby tenhle film o něčem hodnotným vypovídal. Deadpool má hlavně bavit, ale já mám dojem, že tvůrci na nás hrajou, jaký maj koule, co všechno si dovolí říct, drze shodit nebo vyfuckovat, ale neodváží se udělat to základní - dát mi dvě cynický postavy, který budou mít takřka všechno a všechny u prdele a budou to dávat 2h najevo, což znamená, že rozhodně nebudou zase zachraňovat nějakej posranej vesmír, což mě teda vůbec nebaví. Reynoldsova Deadpoola vnímám jako pozéra. Na jednu stranu se vyžívá v násilí a dělá jokera, ale v nitru nám je prezentován jako dobrák (podobně je tomu i v případě Johna Wicka aka "milujícího manžela" - fuck off), kterému záleží na jeho přítelkyni, na Peterovi a instantně dokonce i na ošklivym pejskovi, na něhož furt dělá ťuťu ňuňu (bože jak jsem si přal, aby Wolverine toho ohavnýho čokla rozsekl vejpůl nebo zadupl do země...). Wolverine je taky na oko prezentován jako bezohlednej cynik, ale ve skutečnosti jen nedokáže žít sám se sebou protože má nějaké trauma (ovšem že zase vybrali trauma...), ale nakonec se stane tím hrdinou, který zachrání svět/vesmír/realitu. Já tyhle ohraný sračky vidět ale fakt nepotřebuju! Vlastně je ani nechci, protože k nim chovám estetický dispreference a vyloženě mi to kazí zážitek. Hlavně jsem ale bytostně přesvědčen, že by to líp fungovalo bez nich. Osobně bych si tedy přál, aby tvůrci měli koule na to zbavit tyhle postavy toho hrdinství, které jim furt cpou. Ty postavy nemusí zachraňovat nic než sami sebe a nemusí jim záležet na ničem jiném než nich samotných. Tvůrci ale řadu věcí nakousli dobře. Dynamika mezi přeplym, sebeonanistickym Deadpoolem a otráveným, netrpělivym Wolverinem funguje. Jen bych přitvrdil, aby to nebylo tak vanilkový. Tvůrci si vybrali variantu Wolverina, který není hrdinou svého světa, a tak bych ho naplno líčil jako někoho, s nimž nejde spolupracovat, protože se buď opíjí do němoty anebo vyvolává konflikty, protože nechce s nikym nic řešit a případná bolest je pro něj taky formou úlevy. Deadpoola se však z očividných důvodů tak snadno. Je úkolem scénáristy filmu vymyslet koncept, kterej ty postavy udrží pospolu, dá jim důvod spolupracovat (což je trochu tricky, když je současně žádoucí jim nevecpat motivaci něco nebo někoho zachraňovat), případně jim dát důvod skřížit meče (přičemž oni žádný velký důvod samožejmě nepotřebují)... Tento film je poněkud koncipován jako tzv. bromance, takže postavy od sváru přechází k čím dál tím většímu souznění. Deadpool zde rovněž učůrává z Wolverina jako třináctiletá fanynka, což mě taky moc nebaví. Víc by mě bavilo, kdyby Deadpool Wolverina využíval a vynucoval si jeho pozornost/přítomnnost, přičemž Wolverine by si svého soudruha v nesmrtelnosti nikdy ani trošku neoblíbil.                 Napadá mě: TWA bych z filmu úplně vyhodil, protože je to debilní koncept a jejich agenty nelze brát vážně. Normálně bych nechal Deadpoolovu foxáckou realitu zmizet, protože ji Disney s odkoupením vyhodil do koše. Deadpool ale existuje nevázaně na ní, protože taková je jeho přirozenost, takže přestoupí do MCU nebo k nám a začne dělat bordel, zabije nějaký hlavouny z Disneyho (namísto toho aby jim lezl do prdele), ale pak si uvědomí, že mu otevřeli oči ohledně jeho schopností načež ve své rozmařilosti začne navštěvovat různé marvelácké hrdiny, jimž se chtěl vždy vysmát nebo s nimi změřit síly. TAdy se nabízí řada příležitostí k těm meta-komentářům. Pak objeví tuhle zkurvenou variantu Wolverina, s nímž chce team up a vlastní filmovej cross-over, ale ten na toho leprou stiženýho šaška nemá náladu a tak ho naporcuje ho a zmizí. Deadpoola se ovšem nelze zbavit, znova ho najde, tentokrát zlitýho a tak ho dotáhne do kanceláře Kevinna Feigyho, který ovšem řekne, že o takový trosky nemá zájem, ale navrhne jim, ať kontaktují Kathleen Kennedy. Tak Deadpool dotáhne ožralýho Wolbvího k ní do kanclu, ale tam už se Wolverine vzpamatuje, začne další bitka, při níž Kathleen skončí jako collateral damage.             <<<Tímhle vším jsem chtěl jen říci, že nepotřebuji, aby nám tyhle postavy byly líčeny jako hrdinové, dobráci a nakonec si nnašli cestu i k sobě navzájem. Zkrátka jak říkám... Tenhle film je na mě moc pozérskej, vizuálně hnusnej, příběhově ohranej i nefunkční a konceptuálně schizofrenní a vanilkovej.

Festivalový film, který se příliš opájí sám sebou a proto je taky tak nudný! Herci však hrají skvěle. FIlm i přes surreální nádech oplývá velkou přirozeností a realismem, který generují hlavně herci. Kdyby to nebylo tak estetizované, klidně bych mohl řadu scén považovat za nějaké domácí videa, útržky z rodinného života. Scény jsou snímány skrze jakýsi zvláštní objektiv, který po stranách láme/rozostřuje světlo, a to tak často, až jsem si říkal, že to už je snad manýra a jestli si Reygadas zkrátka neřekl: "Týjo, to je ale zajímavej objektiv. S ním bych mohl natočit těžký umění a vytřít těch snobům v Cannes zrak." Tohle poněkud vyprázděné opájení, tohle zaujaté čuchání vlastních prdů je důsledkem toho, že Post tenebras Lux toliko nevypráví příběhy a dramata mezi postavami, která mě vlastně zajímala; Mám rád vztahová sondy o krizi, baví mě sledovat postavy bojující a poddávající se nějaké vlastní nezřízenosti či slabosti. Autor ale raději věnuje tomu, že minutu snímá nějakej krásnej strom nebo příliv v kompozičně dobře rozvrhnutém záběru nebo manžele jdoucí do kopce, holčičku pobíhající mezi pejsky v blátě a něco si žvatlající... Celé je to krásné, to ano. Super objektiv, ty teplouši! Screenshot bych si udělal, to jo, ale proč na ty záběry musím civět minutu, to fakt nevím. Nudí to a zdržuje od filmů, které mají hutnější vyprávění a současně dokáží být strhující a zábavné. Tyhlety vyprázdněné snobárny já fakt nesnášim. Podobným případem je třeba Cuarónova Roma nebo Tarrovy Werckmeisterovy Harmonie. Filmaři by neměli rezignovat na zábavnost, protože to je klíčová složka filmu (jak vysvětluji na svém profilu). Míry zábavnosti lze dosahovat mnohými prostředky. Nemluvim tady rychlym střihu a akci každých 25 minut. Film může být vpravdě provokativní artem "o něčem" pro ty, s vybranějším vkusem, aniž by musel rezignovat na to, být zábavný.

Tuto adaptaci jsem sice nezkoukl vcelku a najednou, nýbrž v rozmezí asi 3 dnů a jednotlivé čtyři části jsem neprokládal žádnými jinými filmy, takže to mám v živý paměti a ucelený. Zároveň dodávám, že jsem viděl digitálně restaurovanou criterion verzi. Obsáhle jsem se vyjádřil v komentářích ke každému jednomu dílu, takže zde nejdřív zběžně shrnu, co jsem již napsal:              Adaptace funguje v (některých) jednotlivostech - nikoli však v celku. Bondarčuk je silný v obrazech a nikoli v postavách a příběhu. Jeho snahy vyprávět jsou vyloženě bídácké. Postavy, skrze něž se do díla a příběhu vciťujeme a skrze něž jsou nám krystalizovány témata, jsou zde buď nudné nebo vyloženě otravné. Obecně s nimi však není náležitě pracováno. Příběh je vypravěčsky rozkmodrcaný, mnohdy nejasný (ve smyslu; kdo je s kym v jakym vztahu a proč), nekoherentní a taky protkaný patosem a proruskou propagandou, která oslavuje nikoli jen vítězství nad Napoleonem (to bych ještě bral) ale vše ruské, protože ruství je přeci synonymem všeho pravdivého, krásného a celkově dobrého... To se zdá býti obzvlášť směšné těm, kdož četli Souostroví Gulag nebo se zajímají o současné dění na Ukrajině. Chápu však, že je to něco za něco - stát poskytne prostředky, ale něco si tam protlačí. Ruka ruku myje, ano. Tím je ovšem umění devalvováno.             Zamýšlím se ještě nad tím, jak Bondarčuk přistoupil k adaptaci tak masivního románu. Umělecké platformy mají svá specifika a čím více jich dílo využívá jako prostředků k vyjádření, tím ošemetnější bude převod do jiné platformy. Filmař však stále chce vyprávět a vyprávění je furt dáváno skrze postavy. Nevadí, když se zaměří jen na nějaký výsek původního díla. Hlavně aby to působilo organicky a mělo funkční dramatickou výstavbu, protože bez ní bude vyprávění neúspěšné. Bondarčuk se však věnoval hlavně megalomanským obrazovým výjevům (pak bych ovšem radši sledoval malířské obrazy) a zbytek působí jako poněkud náhodně vybrané části děje a myšlenek z předlohy. Furt je tam snaha, aby to mělo nějaký sledovatelný průběh, ale je to příliš děravé a neautentické. Vyprávění postrádá scénáristicky kvalitně vypracovanou souslednost, v důsledku čehož nás postavy i jejich prožitky a příběhy nechávají chladnými. Ovšem dovedu si snadno představit, jak i průměrný Rus toto dílo vychvaluje do nebe a mnohé dění ve filmu prožívá, protože přecijen umírají ruští lidé a hoří moskva a nepřítel pochoduje dovnitra území a pak zbídačelý ustupuje přes "naši ruskou zimu a svatou zem". Rusové jsou však proslulí svým pokrytectvím a hluboce zakořeněným sebeklamem a ta jejich "velká ruská duše" je spíš velkou nadutostí. Mně to ovšem zanechává zcela nezaujatým (respektive otráveným), protože od velké filmařiny očekávám víc než jen nahrubo slepené části a velké davové výjevy.                JEDNOTLIVÉ DÍLY: První díl je pro mě asi obrazově nejsilnější, ale furt je příběhově rozbitej a utahanej, což je o něco náročnější v kontextu nejdelší stopáže (140min) ve srovnání s ostatními díly. Druhý díl je mi pocitově nejhorší, protože je konceptuálně nejvíc narativně založený, takže Bondarčukova spisovatelská neschopnost je i nejcitelnější. Vztahový patos navíc střídá vztahový patos a žádná bitevní sekvence ani na chvíli neuleví od té frustrující telenovely z prostředí ruské smetánky. Třetí díl byl asi nejkoukatelnější, protože je nejkratší a půlku filmu zabírá bitva u Borodine. Narativně to ovšem zase nefunguje - a to samo o sobě, ani v rámci zbylých dílů. Čtvrtý díl poměrně utíká první půl hodinu, kdy Rusové prchaj z Moskvy a následně ji zapálí, ale zbylá hodina je plná nesouvislých výjevů, patetického žvlatlání a pění ód na ruské vítězství, přičemž nemůžu jinak, než fandit Francouzům.