Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (1 362)

plakát

Magnolia (1999) 

Filmy jako Magnolia, které se pokouší pojednávat o předsevzatém tématu (v tomto případě smíření a odpuštění inspirované zkušeností s umíráním autorova otce) skrze dějové linky různorodých postav, bývají velmi ambiciózní a nezkušenému tvůrci se takový rozvětvený narativ může rozpadnou pod rukama anebo se ho nemusí podařit dobře vystupňovat kvůli přílišné rozkročenosti a výsledek tak bude tematicky rozmělněný a jaksi "o ničem". Rizikem tohoto schématu bývá jistá vyumělkovanost, jež tkví ve snaze svázat osudy různých postav a propojit je skrze dané téma. Vždy to nepůsobí dostatečně organicky, což může narušit imerzivnost díla. PTA byl tehdy ovšem na vrcholu (jeho tvorba od Mistra po Lékořicovou Pizzu mě buď plně nestrhává a nebo vyloženě nudí) a poradil si s tím bravurně i proto, že si uvědomoval rizika. Hned na začátku tedy nastaví tón, aby divák přistoupil na danou hru - v tomto případě tedy na to, že náhody se dějí a nepravděpodobné se navzdory vší nepravděpodobnosti může stát uskutečněným. Kvalitní vyprávění a lidskost postav jím prostoupena ovšem vrhá spíše dojem osudovosti - nikoli vyumělkovanosti, jak tomu tak často bývá v případě nekvalitní scénáristiky. PTA si s tím poradil natolik dobře, že Magnolia se stala jedním z nejlepších filmů roku 1999 - a tehdy byla opravdu velká konkurence. Vlastně je to jeden z nejlepších filmů vůbec, čímž obstála ještě v silnější konkurenci.

plakát

Vlak (1964) 

Na můj vkus je Vlak scénáristicky poněkud jednoduchý a to jak ve svých tématech, tak i v nějakých dírách a zkratkách ve scénáři, kvůli nimž musí divák rezignovat na logiku. Tvůrci předpokládají, že divák nad tím děním nebude moc přemýšlet (ostatně ve filmu všichni mluví anglicky) a snad jim to i může vyjít díky dobře zvládnuté dramatické stránce. Film dokáže být docela napínavý a řekl bych, že přes své stáří i svou délku utáhne i mladší diváctvo. Člověka ale napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si to francouzi natočili sami a celé to bylo více ukotveno v realitě - však tato událost za druhé světové také odehrála. Rozhodně je to ale dobře natočené a má to řádku velkých akčních scén, v nichž vykolejí lokomotivy anebo se zbombarduje celé nádraží. Vyobrazovaná destrukce prostředí a objektů ovšem převyšuje destrukci lidských těl, protože v té době hollywood ještě odmítal explicitní násilí.

plakát

Brimstone (2016) 

Před lety, když jsem byl ještě teenager, se mi líbilo, že se tenhle film s divákem nesere a dějí se v něm samý hrůzy. Bavil mě ten přehnaný záporák (náboženský fanatik, sadistický kněz, pedofil a incesťák) v podání Guye Pearce i poodhalování celého dramatu skrze nechronologické, na kapitoly rozdělené, vyprávění. Celé ty roky jsem si myslel, že Brimstone je reálně dobrý film, ale není tomu tak. Nyní mi přijde směšný ve své přepjaté vyumělkovanosti. Hromada toho dramatu se děje jen na efekt a nepůsobí to zrovna vybraně. Když třeba v závěru záporák začne hořet, tak pronese nějakou blbost o tom, že na peklu je nejhorší absence lásky, jako kdyby snad tahle postava po lásce bažila... Pak je střelen opakovačkou a proletí oknem jakoby dostal dávku z dvouhlavňovky. Celé se to snaží působit hrozně vážně a důležitě, ale protože to tam reálně není, tak z toho smrdí hlavně patos. Furt se ale lze bavit nad způsobem toho, jak je to nevydařené.

plakát

Playtime (1967) 

Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí. Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení. Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je ukazuje v jisté poťouchlosti - myslím, že to je to správné slovo. Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy (nikoli ve smyslu humoru) a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho). Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, více strhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo. Po hodině jsem tím byl už docela otráven a měl pocit, že mě autor zdržuje. Přitom dodávám, že nemám problém zkouknout třeba i 4h film, ale chci, aby tvůrce udělal maximum pro to, aby si mě u díla udržel.

plakát

Zběsilost v srdci (1990) 

Wild at Heart je taková variace na partners in crime. Nejen že mě bavily obě hlavní postavy, jejich styl i dialogy mezi nimi... Také jsem si užíval množství vedlejších postaviček, které se protagonistům připletou do cesty na jejich road tripu nebo o kterých jim je vyprávěno. I ti udávají dojem, že sledujeme nějaký zvláštní a bizarní svět - že ať už bychom vešli do jakéhokoliv města či domu, vždycky bychom narazili na někoho, kdo upoutá pozornost svou výstředností.

plakát

Godzilla (2014) 

Ač mám radši ten vážnější typ Godzilly, tak s tímhle mám ten problém, že se tu s monstrem nepracuje nikterak zajímavě. Godzilla je teritoriální ještěr, kterej se utká s jinými obludami, které by lidstvu zavařily více. Godzilla je tedy koncipována jako ochránce lidí, což je typické pro ty filmy s Godzillou, kde je více typů kaiju. Ovšem já upřednostňuji ty Godzilly, kde ztělesňuje válečné trauma (Minus One) nebo nějak zajímavě rozvíjí příběhy lidí či stav společnosti/politiky (Shin Godzilla). Zde si stále zachovává podobu přírodních katastrofy a lidi, z jejich perspektivy se nám události odkrývají (z čehož pramení veškerý spektákl a působivost), se většinou jen snaží v nastalé situaci zorientovat nebo přežít. Jakmile se lidská postava setká s kaiju monstrem, tak je to vždycky jenom na chvíli, protože člověk neni pro titána nepřítelem anebo titán taky může být za chvilku v jiném městě, zatímco člověk bude rád, že setkání přežil. Důsledkem toho je film poněkud úsečný a tajemný, protože kamera se drží u postav. Film tedy nenechá diváka příliš dlouho se vyžívat v tom, jak titán ničí město nebo bojuje. Nebyl by to takový problém, kdyby nám to bylo kompenzováno něčím tematicky zajímavým a chytrým, jenže to, co zde postavy řeší, není moc zajímavé ani chytré. Proto to nízké hodnocení - pořádně to neuspokojí nikoho. Další pokračování pak uspokojují aspoň ty nenáročné...

plakát

Desatero přikázání (1956) odpad!

Koukám, že DeMille už jedno Desatero natočil v němé éře, kde se nejspíš trochu zasekl, protože jeho režijní vedení je statické. Kamera stojí na jednom místě a herci jako v divadle odříkávají své patetické repliky. Ač je to velký film a ten příběh v sobě sílu má, tak ono zpracování je natolik umělé a teatrální, že to ke mně nepromlouvalo. Tedy prvních 100 minut to pro mě bylo ještě podmětné, protože jsem Bibli dosud nečetl, takže toto bylo mé první setkání s tímto příběhem, který jsem znal jen velmi úsečně. Během sledování jsem často fantazíroval nad tím, jaké to asi doopravdy muselo být během 13 století př. n. l. v Egyptě, kdy Hebrejci sloužili faraonovi, což film dostatečně autenticky nepřibližuje, protože je to dobově zatížené dílo z padesátých let, kde všichni mluví anglicky v divadelně načančaných setech a explicitnímu násilí se tvůrci vyhýbají, což takové látce škodí. Přesto musím říct, že jestli na mě aspoň něco trochu fungovalo, tak to bylo prvních 100 minut, kdy Mojžíš bojuje o faraonovu přízeň, jeho bratr proti němu pletichaří a on se ztotožnuje s otroky a objevuje pravdu o svém původu. Jakmile je však Mojžíš ale vyhoštěn, tak mě to ztratilo a od té doby, kde se z něj stane prorok, tak mě přestal zajímat on i jeho snahy. V druhé půlce je to navíc přespříliš utahané a trapně teatrální, což je dáno tou křesťanskou nabubřelostí. Pokud se však divák nad filmem jen trochu zamyslí, tak se to celé začne hroutit... Příklad: Mojžíš jakožto faraónův domnělý syn, je pověřen výstavbou města a poté, co ačkoliv už vystavěl mnoho, tak najednou začne být hrozně překvapován tím, jak je s otroky zacházeno a jak se k nim jeho muži chovají... Takových scénáristických nešvarů je tam celá řada a divák buď musí přestat myslet (...a začít věřit), což se mi docela příčí anebo být velmi tolerantní, což jsem ochotný být, pokud mi jsou nedostatky něčím kompenzovány. Zde ale podléhám dojmu, že autoři si nárokují 4h divákova času a nabízí jen naivní, vymělkovanou a patetickou slátaninu, která dramaticky příliš nefunguje, ačkoliv vím, že se tam nekde může ukrývat silný příběh o osvobození utlačovaných, o sebenaplňujícím proroctví i o lidských ctnostech a neřestech. Tahle adaptace je ale jenom přebujelým hovnem, do něhož nedoporučuji investovat pozornost.

plakát

Barry Lyndon (1975) 

Když jsem viděl Barryho Lyndona prvně v sedmnácti, tak jsem byl více omezený, v čehož důsledku jsem se u filmu nudil. Dnes ve svych pětadvaceti ho furt považuji za nadhodnocený a nefunguje na mě ani zdaleka tak, jak by mohl, ale dokážu již ocenit některé jeho kvality natolik, abych vůči němu nechoval zášť. Zajímavé je, že historické filmy většinou vypráví o velkých osobnostech, ale Barry je podvratný v tom, že je poměrně obyčejný - je to muž mnoha chyb, ale i jistých kvalit. Snad právě o tom by film měl být převážně - o malém muži, který se občas dotkne velikosti, ale většinou se jen snaží vyhrabat do lepší společnosti a během toho prožívá různé situace a poznává různé lidi té doby... Předloha tohle možná naplňovala lépe, ale Kubrick byl příliš technicky zaměřenej, tudíž se nezaměřoval toliko na postavy a interakce mezi nimi, ale spíše na kompozice, záběrování, světlo a tak. Já si toto jeho zaměření užívat dokážu, protože krom filmu, literatury a videoher mám rád také malbu, tudíž podléhám právě těm záběrům na celek, které připomínají obrazy z té éry. Jenže po prvních 40 minutách, které mě docela vtáhly, jsem z toho zase vypadl a začal si všímat jisté prkenosti, utahanosti, vyumělkovanosti a strohosti. Příklad: Než Barryho dezerci odhalí pruský kapitán, tak scéna nemá žádné napětí ani živoucnost. Přitom bychom už během jejich hovoru mohli odhalit něco z Barryho úskočnosti i kapitánovo temperamentu a dynamika mezi nimi by se nadále mohla prokreslovat během služby v pruské armádě, kterou Barry musel přijmout, aby se vyhl vězení. Když během bitvy na zmíněného kapitána padne trám, tak bychom mohli pochybovat nad tím, jestli ho rozmýšlející se Barry zachrání, protože si na něj jako na dezertéra a lháře zasedl. Když tak učiní, mohlo by nás to překvapit, ale ukázalo by se, že Barry z té nucené služby chtěl aspoň něco vytřískat a tohle byla příležitost, jak si udělat očko a dostat se výše. Místo toho se nám ale rychle odehraje (rychle v tom smyslu, že se nedostaneme toliko pod povrch, ale pomalu v tom smyslu, jak utahaně a neživoucně jsou odříkávány dialogy) Barryho odhalení, pak vypravěč vysvětlí, že služba v Pruské armádě byla horší než v Anglické a pak už Barry zachraňuje kapitána. Následnně je odměněn a následně je poslan na misi s příslibem postpu do vyšší společnosti. To vše se odehraje asi v 10 minutách a já v tom naprosto postrádal jakékoliv vnitřní napětí. Doufám, že se mi podařilo vysvětlit, co mi k dobrému zážitku chybělo. Snad chtěl Kubrick dostat do filmu příliš rozkročený děj s mnoha postavami a odbočkami (prostě román), a tak nedokázal dát mnoha scénám, postavám a jejich vztahům toliko prostoru, který by byl žádoucí. Osobně bych si Barryho putování po armádách a evropských dvorech užil, kdyby mě zaujal on i postavy, s nimiž se setkává a mluví.

plakát

Šin Godžira (2016) 

Na Shin Godzillu jsem se podíval, protože jsem byl potěšen pojetím Godzilly: Minus One a doslechl jsem se, že zde je rovněž s netvorem pracováno poměrně promyšleně. Nejedná se o malovánky, které momentálně ztělesňuje americká Godzilla s Kongem, kteří stylově navazují na plyšová blbnutí ze sedmdesátek. Nedávný japonský přírůstek ve svém vážném a nacionálním pojetí navazoval na původní japonský film, který využíval monstrum jako prostředek k prozkoumávání válečného traumatu z druhé světové. Shin Godzilla se však odehrává v současnosti a v první třetině je satirou na přebyrokratizovanou politiku, která není schopna dostatečně rychle reagovat na kolos, který se svým tempem sune a boří jejich města. Zamrzí však, že to v tomto směru není dost propracované, aby to dostatečně bavilo nebo řízlo hlouběji. Point se učiní poměrně brzy a druhá půlka filmu je pak tradiční odkrytí informací, plán a úspěšná exekuce. První satirická třetina filmu, která je tematicky nejlepší, je ovšem tou nejslabší po stránce efektů: Godzilla během ní ještě nevypadá tak, jak ji známe. Vypadá jako nějakej zkryplenej anime mlok a jakmile zmutuje do své klasické podoby, tak je to podstatně koukatelnější, protože spolu s tím tvůrci odpustili čistě od digitálních efektů a začali pracovat s praktickými, což kvalitu efektů pozdvihlo. Ze začátku mají triky úroveň jak z PSPčka. Později to však vypadá už docela slušně, protože zdejší design monstra je možná tím nejzajímavějším a nejvíce hidious. Nelíbí se mi sice kompletně, protože mi svou figurou (tučný a dlouhý ocas a široký pas) připomíná nějakou nestabilní hračku, ale v detailech mě baví. Vzhledem k tomu, jak rychle Shin Godzilla mutuje, to vypadá, jakoby byla byla v konstantním stavu utrpení a to vše se projevuje na jejím znetvořeném vzezření. Zajímavý je finální záběr na konec jejího ocasu, do nějž jsou jakoby přiškvařeny konstry lidí, což by možná dávalo smysl vzhledem k jeho žahavému/atomovému konci, ale také to lze vnímat jako symbolickou manifestaci oné destrukce a způsobené bolesti. Co se schopností týká, líbí se mi, jak Shin Godzilla roztáhne spodní čelist, když vypouští ohromné množství plynu do ulic města, které pak zažehne svým ohnivým dechem, jenž se pak mění na atomový, který prořezává vše jakoby to bylo z másla. Tento laserový paprsek ovšem netryská jen z huby, nýbrž i z konce ocasu, jak už jsem zmínil, ale i z hřbetu, čehož ale takový fanouček nejsem. Vypadá to jako světelná show nějakého techna. Snad by bylo lepší, kdyby Shin Godzilla vybouchla, ty ostré horniny z jejího hřbetu se rozprskly do okolí jako fragmenty granátu a roztříštily vše v okolí. Mutace by ji pak zase dala do kupy a azahrnula do jejího těla části železobetonových konstrukcí a sutin domů. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak se mi ten design líbí a umožnil mi o konceptu tohoto monstra přemýšlet zase trochu jinak. Nutno ovšem dodat, že výše jmenovaný, dosud nejnovější přírůstek japonské Godzilly (Minus One), je celkově (nejen) technicky zdařilejším a lepším filmem. Postavy Shin Godzilly jsou totiž plytké a diváka si nezískají, což je problém, protože valnou většinu času trávíme s nimi.

plakát

Skrytá identita (2006) 

Departed sice je o něco víc enjoyable (z velké míry díky postavám) a narativně/psychologicky prokreslenější než původní čínská stominutová Volavka, ale žádná sláva to taky není. Přijde mi, jakoby zde Scorsese jel jaksi na neutrál (- ovšem na úroveň toho, co je jeho neutrál, se většina jiných režisérů ani nedostane). Scorseseho filmy bývají velmi vizuálně působivé, ale tenhle kousek působí po této stránce poměrně obyčejně. Jeho tvorba s nástupem nového milénia zkrátka nebyla tak silná, jako ta minulá - což bych o to víc tvrdil před vznikem frenetického Vlka a jeho mistrovského opusu Zabijáků. Ve filmu taky často vyhrávají slavné vypalovačky a já ofc vím, že Scorsese jako první přišel s needle dropy ve svých Mean Streets, ale zde to na mě působilo již poněkud lacině. Porovnejme třeba jak sedí song Baby Blue do konce Breaking Bad a jak sedí zde do scény, v níž DiCaprio konfrontuje nějakého gaunera v obýváku. Furt je to film, který si dovedu užít, protože v něm přeci jen vyhrávaj hity, dobří herci hrajou zábavné postavy, děj má dobrej spád, je v něm řada překvapivých momentů, koncept dvou stran z nichž každá má krysu v kruhu té druhé je taky supr, ale Scorsese má fakt na víc...    3,5/5    _______Debilní akademie občas dá velkému filmaři Oscara za film, za něhož by ho vlastně ani dostat neměl (nedávno se tak stalo s Nolanovým Oppenheimerem).