Klajnik

Prvního Deadpoola rád nemám, protože má hroznného záporáka, hroznej třetí akt a moc se tam moc řeší vztah s Deadpoolovou přítelkyní Vanesou, čímž se hraje na city a vážnou notu, aby náš hrdina byl polidštěn a my se s ním mohli sžít, protože (dle tvůrců) pokud bychom se s ním nemohli sžít, tak bychom mu nedokázali fandit a film by nefungoval. Zdá se mi, že lidi o jedničce smýšlí víc pozitivně, než by si zasloužila, protože to byla oprsklá R-ková komiksárna, něco trochu jiného a tento wow efekt fungoval a zastínil vady, kterými trpí. Dvojku (respektive její super duper cut) mám o hodně radši, a považuji ji za objektivně mnohonásobně lepší film, protože hned na začátku zabijou Vanessu (bohužel ji v závěrečný montáži vrátí život) a následně je naverbován k X-Menům, jejichž hrdinskému hávu se však není schopen podřídit. Vím, že nakonec tam jde zase o záchranu budoucnosti nebo čeho, ale v mnoha částech se to drží v ulicích, což mě u Deadpoola baví víc než zachraňování světa v nějakym digi-gumovym prostoru. Navíc je to vizuálně a prostorově hezčí/koukatelnější. Cable jako semi-záporák funguje dobře a má nadstandartně dobrou akci. I humor na mě fungoval líp - respektive mi nepřišel tak přiteplenej, referenční i nasílu.                       Třetí díl mě opět nebavil. Snad vyjma dvou akčních scén (auto, ulice) a pár vtipů, přičemž dodávám, že nebyla místa, kde bych se nechytal (celé je to totiž natolik referenční, že člověk, co nesleduje internetové diskuze a neviděl předchozí filmy MCU a Foxů, tak se nejspíš často nechytne). Snad už mi to přijde jenom ohraný, protože moc dobře vím, co od Reynoldsova Deadpoola očekávat. Záporáci jsou opět příšerní (jak samoúčelná Cassandra Nova tak i ten debílek z TWA). Velkej problém mám s tím, jak hnusně trojka po většinu času vypadá (obzvlášť prostředí Voidu je na úrovni Quantumanie), což přičítam na triko Shawnovi Levymu, jehož režisérská práce mi je k zbití. V tomto směru velkej úpadek. Hlavní problém, který s tímto filmem mám, je konceptuální: Tenhle není soběstačným dílem, které něco vpravdě vypráví o postavách, jejich strastech a radostech a tématech, které se k nim vážou a které se skrze ně divákům krystalizují. D&W je postmoderní meta-film, jehož hlavní devízou jsou infantilní vtípky, fan servise a komentáře k diskuzím a trendům, jenž diváctvo a internet vedou třeba i celé roky. Takový film není ukotven sám v sobě, je vnitřně uvolněný, takže nedává časově ani prostorově smysl (a vůbec si s tím neláme hlavu, přičemž neříkám že by měl, protože tenhle film není radno v tomhto smyslu over-analyzovat a žádat si od něj nějakou konzistenci, čehož nedostatek tu já ani nekritizuji). Takový film není zatížen vlastní fikční realitou, naopak ji přesahuje, v čemž tkví mnoho jeho zábavy (neříkám že já ji v tom nutně shledávám) a taky to znamená, že je to vyumělkovaná směť poslepovaných akčních sekvencí, hlášek, odkazů a zjevení více či méně známých postav. Divák se u toho může ty 2h bavit, ale mně osobně to nestačí. Respektive není nutně problém v tom, že bych chtěl "víc" (ač ano, v některých ohledech bych chtěl víc kvality), protože klíčová vada tkví v tom, že tvůrci tam cpou "něco", co by tam být ani nemuselo... Myslím, že to od Deadpoola ani nikdo neočekává a já taky nechci, aby tenhle film o něčem hodnotným vypovídal. Deadpool má hlavně bavit, ale já mám dojem, že tvůrci na nás hrajou, jaký maj koule, co všechno si dovolí říct, drze shodit nebo vyfuckovat, ale neodváží se udělat to základní - dát mi dvě cynický postavy, který budou mít takřka všechno a všechny u prdele a budou to dávat 2h najevo, což znamená, že rozhodně nebudou zase zachraňovat nějakej posranej vesmír, což mě teda vůbec nebaví. Reynoldsova Deadpoola vnímám jako pozéra. Na jednu stranu se vyžívá v násilí a dělá jokera, ale v nitru nám je prezentován jako dobrák (podobně je tomu i v případě Johna Wicka aka "milujícího manžela" - fuck off), kterému záleží na jeho přítelkyni, na Peterovi a instantně dokonce i na ošklivym pejskovi, na něhož furt dělá ťuťu ňuňu (bože jak jsem si přal, aby Wolverine toho ohavnýho čokla rozsekl vejpůl nebo zadupl do země...). Wolverine je taky na oko prezentován jako bezohlednej cynik, ale ve skutečnosti jen nedokáže žít sám se sebou protože má nějaké trauma (ovšem že zase vybrali trauma...), ale nakonec se stane tím hrdinou, který zachrání svět/vesmír/realitu. Já tyhle ohraný sračky vidět ale fakt nepotřebuju! Vlastně je ani nechci, protože k nim chovám estetický dispreference a vyloženě mi to kazí zážitek. Hlavně jsem ale bytostně přesvědčen, že by to líp fungovalo bez nich. Osobně bych si tedy přál, aby tvůrci měli koule na to zbavit tyhle postavy toho hrdinství, které jim furt cpou. Ty postavy nemusí zachraňovat nic než sami sebe a nemusí jim záležet na ničem jiném než nich samotných. Tvůrci ale řadu věcí nakousli dobře. Dynamika mezi přeplym, sebeonanistickym Deadpoolem a otráveným, netrpělivym Wolverinem funguje. Jen bych přitvrdil, aby to nebylo tak vanilkový. Tvůrci si vybrali variantu Wolverina, který není hrdinou svého světa, a tak bych ho naplno líčil jako někoho, s nimž nejde spolupracovat, protože se buď opíjí do němoty anebo vyvolává konflikty, protože nechce s nikym nic řešit a případná bolest je pro něj taky formou úlevy. Deadpoola se však z očividných důvodů tak snadno. Je úkolem scénáristy filmu vymyslet koncept, kterej ty postavy udrží pospolu, dá jim důvod spolupracovat (což je trochu tricky, když je současně žádoucí jim nevecpat motivaci něco nebo někoho zachraňovat), případně jim dát důvod skřížit meče (přičemž oni žádný velký důvod samožejmě nepotřebují)... Tento film je poněkud koncipován jako tzv. bromance, takže postavy od sváru přechází k čím dál tím většímu souznění. Deadpool zde rovněž učůrává z Wolverina jako třináctiletá fanynka, což mě taky moc nebaví. Víc by mě bavilo, kdyby Deadpool Wolverina využíval a vynucoval si jeho pozornost/přítomnnost, přičemž Wolverine by si svého soudruha v nesmrtelnosti nikdy ani trošku neoblíbil.                 Napadá mě: TWA bych z filmu úplně vyhodil, protože je to debilní koncept a jejich agenty nelze brát vážně. Normálně bych nechal Deadpoolovu foxáckou realitu zmizet, protože ji Disney s odkoupením vyhodil do koše. Deadpool ale existuje nevázaně na ní, protože taková je jeho přirozenost, takže přestoupí do MCU nebo k nám a začne dělat bordel, zabije nějaký hlavouny z Disneyho (namísto toho aby jim lezl do prdele), ale pak si uvědomí, že mu otevřeli oči ohledně jeho schopností načež ve své rozmařilosti začne navštěvovat různé marvelácké hrdiny, jimž se chtěl vždy vysmát nebo s nimi změřit síly. TAdy se nabízí řada příležitostí k těm meta-komentářům. Pak objeví tuhle zkurvenou variantu Wolverina, s nímž chce team up a vlastní filmovej cross-over, ale ten na toho leprou stiženýho šaška nemá náladu a tak ho naporcuje ho a zmizí. Deadpoola se ovšem nelze zbavit, znova ho najde, tentokrát zlitýho a tak ho dotáhne do kanceláře Kevinna Feigyho, který ovšem řekne, že o takový trosky nemá zájem, ale navrhne jim, ať kontaktují Kathleen Kennedy. Tak Deadpool dotáhne ožralýho Wolbvího k ní do kanclu, ale tam už se Wolverine vzpamatuje, začne další bitka, při níž Kathleen skončí jako collateral damage.             <<<Tímhle vším jsem chtěl jen říci, že nepotřebuji, aby nám tyhle postavy byly líčeny jako hrdinové, dobráci a nakonec si nnašli cestu i k sobě navzájem. Zkrátka jak říkám... Tenhle film je na mě moc pozérskej, vizuálně hnusnej, příběhově ohranej i nefunkční a konceptuálně schizofrenní a vanilkovej.

Festivalový film, který se příliš opájí sám sebou a proto je taky tak nudný! Herci však hrají skvěle. FIlm i přes surreální nádech oplývá velkou přirozeností a realismem, který generují hlavně herci. Kdyby to nebylo tak estetizované, klidně bych mohl řadu scén považovat za nějaké domácí videa, útržky z rodinného života. Scény jsou snímány skrze jakýsi zvláštní objektiv, který po stranách láme/rozostřuje světlo, a to tak často, až jsem si říkal, že to už je snad manýra a jestli si Reygadas zkrátka neřekl: "Týjo, to je ale zajímavej objektiv. S ním bych mohl natočit těžký umění a vytřít těch snobům v Cannes zrak." Tohle poněkud vyprázděné opájení, tohle zaujaté čuchání vlastních prdů je důsledkem toho, že Post tenebras Lux toliko nevypráví příběhy a dramata mezi postavami, která mě vlastně zajímala; Mám rád vztahová sondy o krizi, baví mě sledovat postavy bojující a poddávající se nějaké vlastní nezřízenosti či slabosti. Autor ale raději věnuje tomu, že minutu snímá nějakej krásnej strom nebo příliv v kompozičně dobře rozvrhnutém záběru nebo manžele jdoucí do kopce, holčičku pobíhající mezi pejsky v blátě a něco si žvatlající... Celé je to krásné, to ano. Super objektiv, ty teplouši! Screenshot bych si udělal, to jo, ale proč na ty záběry musím civět minutu, to fakt nevím. Nudí to a zdržuje od filmů, které mají hutnější vyprávění a současně dokáží být strhující a zábavné. Tyhlety vyprázdněné snobárny já fakt nesnášim. Podobným případem je třeba Cuarónova Roma nebo Tarrovy Werckmeisterovy Harmonie. Filmaři by neměli rezignovat na zábavnost, protože to je klíčová složka filmu (jak vysvětluji na svém profilu). Míry zábavnosti lze dosahovat mnohými prostředky. Nemluvim tady rychlym střihu a akci každých 25 minut. Film může být vpravdě provokativní artem "o něčem" pro ty, s vybranějším vkusem, aniž by musel rezignovat na to, být zábavný.

Tuto adaptaci jsem sice nezkoukl vcelku a najednou, nýbrž v rozmezí asi 3 dnů a jednotlivé čtyři části jsem neprokládal žádnými jinými filmy, takže to mám v živý paměti a ucelený. Zároveň dodávám, že jsem viděl digitálně restaurovanou criterion verzi. Obsáhle jsem se vyjádřil v komentářích ke každému jednomu dílu, takže zde nejdřív zběžně shrnu, co jsem již napsal:              Adaptace funguje v (některých) jednotlivostech - nikoli však v celku. Bondarčuk je silný v obrazech a nikoli v postavách a příběhu. Jeho snahy vyprávět jsou vyloženě bídácké. Postavy, skrze něž se do díla a příběhu vciťujeme a skrze něž jsou nám krystalizovány témata, jsou zde buď nudné nebo vyloženě otravné. Obecně s nimi však není náležitě pracováno. Příběh je vypravěčsky rozkmodrcaný, mnohdy nejasný (ve smyslu; kdo je s kym v jakym vztahu a proč), nekoherentní a taky protkaný patosem a proruskou propagandou, která oslavuje nikoli jen vítězství nad Napoleonem (to bych ještě bral) ale vše ruské, protože ruství je přeci synonymem všeho pravdivého, krásného a celkově dobrého... To se zdá býti obzvlášť směšné těm, kdož četli Souostroví Gulag nebo se zajímají o současné dění na Ukrajině. Chápu však, že je to něco za něco - stát poskytne prostředky, ale něco si tam protlačí. Ruka ruku myje, ano. Tím je ovšem umění devalvováno.             Zamýšlím se ještě nad tím, jak Bondarčuk přistoupil k adaptaci tak masivního románu. Umělecké platformy mají svá specifika a čím více jich dílo využívá jako prostředků k vyjádření, tím ošemetnější bude převod do jiné platformy. Filmař však stále chce vyprávět a vyprávění je furt dáváno skrze postavy. Nevadí, když se zaměří jen na nějaký výsek původního díla. Hlavně aby to působilo organicky a mělo funkční dramatickou výstavbu, protože bez ní bude vyprávění neúspěšné. Bondarčuk se však věnoval hlavně megalomanským obrazovým výjevům (pak bych ovšem radši sledoval malířské obrazy) a zbytek působí jako poněkud náhodně vybrané části děje a myšlenek z předlohy. Furt je tam snaha, aby to mělo nějaký sledovatelný průběh, ale je to příliš děravé a neautentické. Vyprávění postrádá scénáristicky kvalitně vypracovanou souslednost, v důsledku čehož nás postavy i jejich prožitky a příběhy nechávají chladnými. Ovšem dovedu si snadno představit, jak i průměrný Rus toto dílo vychvaluje do nebe a mnohé dění ve filmu prožívá, protože přecijen umírají ruští lidé a hoří moskva a nepřítel pochoduje dovnitra území a pak zbídačelý ustupuje přes "naši ruskou zimu a svatou zem". Rusové jsou však proslulí svým pokrytectvím a hluboce zakořeněným sebeklamem a ta jejich "velká ruská duše" je spíš velkou nadutostí. Mně to ovšem zanechává zcela nezaujatým (respektive otráveným), protože od velké filmařiny očekávám víc než jen nahrubo slepené části a velké davové výjevy.                JEDNOTLIVÉ DÍLY: První díl je pro mě asi obrazově nejsilnější, ale furt je příběhově rozbitej a utahanej, což je o něco náročnější v kontextu nejdelší stopáže (140min) ve srovnání s ostatními díly. Druhý díl je mi pocitově nejhorší, protože je konceptuálně nejvíc narativně založený, takže Bondarčukova spisovatelská neschopnost je i nejcitelnější. Vztahový patos navíc střídá vztahový patos a žádná bitevní sekvence ani na chvíli neuleví od té frustrující telenovely z prostředí ruské smetánky. Třetí díl byl asi nejkoukatelnější, protože je nejkratší a půlku filmu zabírá bitva u Borodine. Narativně to ovšem zase nefunguje - a to samo o sobě, ani v rámci zbylých dílů. Čtvrtý díl poměrně utíká první půl hodinu, kdy Rusové prchaj z Moskvy a následně ji zapálí, ale zbylá hodina je plná nesouvislých výjevů, patetického žvlatlání a pění ód na ruské vítězství, přičemž nemůžu jinak, než fandit Francouzům.

Čtvrtý díl opět nabízí působivé obrazy a to hlavně v první půl hodině, kdy Rusové opouští Moskvu a následně ji zapálí, ale zbylá hodina je plná nepříliš souvislých výjevů, patetického žvlatlání a pění ód na ruské vítězství, přičemž já nemohl jinak, než fandit Francouzům, protože příběhově to (celé) nefunguje... On totiž Bondarčuk nebyl schopen dramaticky vystavět vyprávění, které by bylo koherentní, jasné a tematicky vybroušené - popřípadě adaptovat materiál tak, abych dokázal splynou s postavami a sdílet jejich radosti a smutky (protože věřím, že Tolstojovi by se to dařilo když ne zcela, tak snad aspoň lépe). Každopádně pokud diváka nezajímaj postavy (v horším případě ho vyloženě obtěžují), tak je pramálo zainteresovaný do celého dění, kterým nás ty postavy provází a skrze které by nám měly být krystalizovány témata, jimž se dílo věnuje. <Podrobněji jsem se tomu věnoval již v recenzích k předchozím třem částem, takže se nechci opakovat... Řeknu tedy jen, že ačkoliv tahle adaptace ruské klasiky nese jistou působivost, protože Bondarčuk umí používat kameru a (někdy) volil esteticky zajímavé prostředky vyjádření, díky nimž mi film přišel na v jistých ohledech a na svou dobu poměrně dynamický (v jiných ohledech je zas utahaný) a zároveň nese jistou velikost, protože autor dostal od státu obrovské prostředky a komparz z řad Rudé armády, tak výsledný dojem zůstal velmi negativní, protože je to celé otravně patetické, narativně rozkmodrcané a na to konto i mnohdy nejasné či nepříliš jasné, čímž bych se opět dostával k postavám - k tomu, jak neautenticky a neumětelsky jsou nám předkládány vztahy a dialogy mezi nimi či jejich vnitřní pochody mysli. Zde by se měly uzavírat příběhy všech tří hlavních postav (Andreje, Pierra a Nataši a na ně navázaných motivů), ale kvůli výše zmíněným scénáristickým neschopnostech to nikdy nesepne. Všiml jsem si, že i jiní diváci píší, že příběh po úvodu jaksi vyzní do ztracena, což je takovej neobratnej a vágní způsob, jak poukázat na Bondarčukovu spisovatelskou neschopnost vystupňovat naraci. Veškerá jeho síla plyne jen z obrazů, na což mohu říci, že ta jeho adaptace je dobrá leda tak na screenshoty. Rovněž je jeho dílo protkáno proruskou propagandou a všemožnou oslavou ruství, jenž jakoby bylo synonymem všeho pravdivého, krásného a obecně dobrého, kteréžto tvrzení se zdá býti obzvláště ohavné těm, kdož četli Souostroví Gulag nebo se zajímají o současné dění na Ukrajině. Chápu však, že je to něco za něco - stát poskytne prostředky, ale něco si tam protlačí. Ruka ruku myje. Tím je ovšem umění devalvováno.

I třetí díl hodnotím odpadem, jelikož mě nechal chladným a nezaujatým i přes partikulární kvality, což je částečně důsledek toho, že Bondarčuk nemá na čem stavět: Příběhy postav (Andrej a Pierre) v prvních dvou dílech jsou příšerně odvyprávěné (nejen to) a jejich tragická účas v tomto velkém celku, kterým je bitva u Borodina, nevzbuzuje emoce a protože pokračuje ve svém zmatečném vrstvení děje a scén, z nichž nelze vyextrahovat nějaké funkční drama. Jasně, film nabízí velké davové a bitevní scény, občas nějaký působivý kamerový přelet nebo kvalitní kostýmy, ale já kinematografii považuju za jednu z nejsilnějších uměleckých platforem právě proto, jak synergická dokáží být její díla. Reálně je mi teda úplně jedno, že tam je záběr na sto tisíc vojáků kopající zákopy nebo na bitevní pole, plné kouře, vybuchujících petard, naprázdno pálících děl a padajících koňů. Mnohý to zde vychvalují, jakoby to samo o sobě stačilo k extatickému zážitku, ale tyhle výjevy lze vidět i v malířských dílech, přičemž tam toliko nevyzní ty limity; Tvůrci prostě nemohou pálit z děl do komparzistů, ale ani se neobtěžovali najmout maskéry a ukázat nějakou destrukci těl (vyjma tedy jedné odstřelené nohy). Dále je vidno, že když se v celku bijí dvě armády na bitevním poli, tak se ve skutečnosti nikdo zranit nechce a jakmile se divák zaměří na část obrazu, tak vidí jak komparzista uměle a z ničeho nic padá nebo kolem sebe mlátí puškou či mečem jen jakoby. Bitva, jejíž průběh zabírá druhou půlku filmu, je narativně nepřehledná: Naprosto nelze rozluštit, jak bitva probíhá, jaká strana má kde jaké úspěchy a neúspěchy. Jedná se jen o směť různých výjevů, které sice nejsou digitální, ale furt jsou umělé. Když vyráží jezdectvo, vidíme v záběru běžet koní, z nichž někteří na naučený povel spadnou a pak zase vstanou, ale už nevidíme, do jakých sil nepřítele najely, jaké ztráty způsobily, jestli se rozkaz vyplatil, jestli a jak se tím situace na bojišti změnila... Nic. Prostě jenom chaos, kouř a hodně lidí po 35 minut. Důsledkem toho jest, že bitva není sama o sobě příběhem, ačkoliv každá bitva má svůj příběh. Bondarčukovo Waterloo z roku 1970 je v tomto ohledu mnohonásobně lepší, ale stále ne dokonalé. Závěr bitvy a i celého filmu uzavírá vypravěč s nějakými propagandistickými kecy o tom, že Napoleon neviděl pravdu a krásu (-nechápu, nevim) a že za všechno to zlo může on (-dá se říci, protože to byl přeci jen on, kdo si nemohl pomoci a vtrhl do Ruska) a že vítězství Rusů v bitvě u Borodino přímo vedlo k vyhnání Napoleona z Moskvy (-lež). <--- "Bitva skončila podle vojenských historiků nerozhodně. Napoleon ovšem o svém vítězství nepochyboval a uchýlil se i se svým vojskem do města Moskvy, kde chtěl uzavřít mírovou smlouvu s ruským carem. K jednání však nedošlo. Tehdy převážně dřevěná Moskva byla předem záměrně vyklizena a poté podpálena ruskými dobrovolníky. Napoleonovo vojsko nechal Kutuzov vyhladovět a Napoleon se musel vrátit zpět do Francie." _______Nejvíc mě asi bavilo, jak se po bitevním poli potlouká nafintěný civil Pierre s bílým cilindrem a ruští vojáci se mu vysmívají, že ten je tu od toho, aby děsil francouze. V kontextu celého filmu to jsou ale jen takové drobky potěšení. ________Rád bych ještě utrousit pár slov k první půlce filmu, kde se prakticky nic neděje. Postavy se dozví, že Francouzi vstoupili do Ruska. Andrejův otec, známý z předchozích dvou dílů, je s tím obeznámen u stolu, ale vůbec to nebere v potaz. Večer sledujeme, jak asi 40 vteřin ulehá do postele a když konečně lehne, tak vstane s tím, že tu bylo něco důležitého, na co zapomněl, ač si slíbil, že se nad tím zamyslí až pujde spát, kdy bude mít víc klidu a času, načež si vzpomene, že Napoleon vtrhl do Moskvy a toto zjištění ho prakticky sundá. Krátce na to otec umírá. Je to tak debilní scéna, že jsem se u ní docela pobavil, ale odpovídá spíše nějakému cartoonu. Dále sledujeme scény kráčejících (a koupajících se) armád, na Pierra procházejícího se po bojiši, na generála Kutuzova promlouvajícímu k Andrejovi s tím, že si ho pamatuje z bitvy u Slavkova (první díl) a že mu je otcem, ačkoliv Bondarčuk mezi těmito postavami (stejně jako jakýmikoliv jinými) dosud nic pořadného a autentického nevytvořil. Noc před bitvou pak ještě Pierre promlouvá ke svému příteli Andreji (přičemž nejde znát, že by se tyhle postavy dříve poznali) a pokorně sděluje svůj názor na nedostatky v rozestavění pozic. Důstojník Andrej oponuje, že bitvu nevyhrávají pozice, ale vůle vojáků bojovat a že nyní bojovat budou (narozdíl od Slavkova), protože jde o svatou Rus!!! ______Závěrem soudím, že tento film nefunguje sám o sobě, protože autorovi si nepředsevzal témata, kterým by se skrze postavy rád věnoval v tomto díle. Lze říci, že jsou tu prvky hrdinství v bitvě a odsouzení války s jejími hrůzami a zmarem. Pokud by třeba intelektuál Pierre dával v první půlce více nadšení ohledně toho, že uvidí kus historie a pak, když by ten kus historie bezprostředně prožíval, tak by jím byl naprosto zděšen, tak bych ono téma bylo více vykrystalizovaný. Ono to v tom filmu je, ale potenciál naplněn nebyl, protože Bondarčuk zjevně neumí psát pořádný scénáře. Andrej naopak neprožije zhola nic, zdá se mi. Mám pocit, že po celou bitvu jen drží pozici na nějakym kopečku a pak schytá šrapnel a v ošetřovacím stanu se střetne jeho pohled s pohledem Kuragina, který se stal milencem Nasti, (-jeho milé z druhého dílu, do níž se bezhlavě zamiluje po jednom tanci, zaslíbí se jí, ujedná s ní svatbu za rok a pak s ní už nemá žádný společný screen-time, načež v závěru filmu ukončuje plány na vdavky, protože si začala s timhle Kugarinem), a kterému dle shrnutí na wikipedii v tento moment odpouští stejně jako Nastě, čehož na konci dvojky nebyl schopen. Tím se dostávám k tomu, že tento třetí díl nefunguje ani v rámci předešlých dílů, protože -znova to opakuji- Bondarčuk neumí psát a momenty, které by měly "citově spínat", nechávají ve skutečnosti chladným, protože mezi postavami nic není, ačkoliv se nás tvůrce snaží skrze jejich patetické a uvzdychané projevy citu (-jenž většinou následují krátce poté, co se postavy střetly), přesvědčit že ano.

Přes jisté nepopiratelné kvality (kostými, záběrování) je celkový dojem velmi negativní. Nejde přitom o to, že zde nemáme oproti prvnímu dílu žádné bitevní sekvence, nýbrž je vyprávěno vztahové drama z života ruské smetánky plné různých vzplanutí, pádů a otoček. <Takto bych to popsal, kdybych psal synopsy pro distributora a chtěl potencionální diváky k filmu nalákat. Reálně je to však otravná telenovela, kde je takřka nemožné uchopit, proč se do sebe postavy zamilovávají. Jak bych mohl být vnořen do postav a jejich prožitků, když jim nerozumím? Proč by mě pak mělo dění ve filmu vůbec zajímat? Proč by mě měly zajímat postavy, když jsou v lepším případě nudné a strnulé a v tom horším vyloženě otravné (-což je případ protagonistky Nataši Rostovové):                         Na začátku nám Nasťa ve své vnitřní rozmluvě sdělí, že je chytrá, hezká, milá a oduševnělá, ale že ji nikdo pořádně nerozumí. Ve skutečnosti je to jen malá, naivní, netrpělivá, citově labilní, ruská dylinka, která si myslí, že má bůhvíjak velkou duši. Osobně mi nevadí nesympatické charaktery, protože i ty mají v příbězích své místo. Vadí mi, když se mi tvůrce snaží vnutit, že bych měl sympatizovat s postavou, která naprosto není taková půvabná, jakou se mi ji snaží autor vnutit, přičemž očekává, že s ní budu prožívat radosti i smutky... Nyní tahle 16 letá Nasťa vkráčí na svůj první ples, kde si stoupne a záhy pláče, protože nikdo nepožádal o tanec. Učiní tak až takřka 40 letý muž v uniformě, Andrej, protože mu to navrhne jeho přítel Pierre. Andrej a Nataša se do sebe bezhlavě zamilují, protože... Protože si zatančili? Druhý den Andrej vykládá Pierrovi, jak je Nasťa vzácná, že to je osud, že nikdy nic takového necítil, že je to silnější než on... Prostě afektovaný kecy. Kolik že mu je? Absurdní, podle mě chce jenom odpanit šestnácku, úchylák. Zdá se, že to je problém však mužů, kteří na Nasťu byť jen koutkem oka pohlédnou nebo jsou svědky toho, jak tančí, protože v jejím tanci se "odráží všechny ruské duše." Mám se z toho nadutýho patosu zeblít hned teď? Pierre teda dodá Andrejovi sebedůvěru, řekne mu, že ví, že ho Nasťa miluje a že by si ji měl vzít. Než se tak ale stane, tak ji pár neděl nechává čekat, což Nasťa nese hrozně těžko a divák tak musí poslouchat její úpění a sledovat, jak brečí v posteli a chodí po domě. Když se Andrej vrátí, navrhne sňatek, ale až za rok, protože jeho otec nechce, aby se hrnul do sňatku s holčičkou (vidět tuto konfrontaci by bylo zajímavější). Zamilovaní si tedy dávají tajnou úmluvu, že se za rok vezmou, pokud se holka během té doby nerozhodne jinak. Pro Nasťu je však vidina čekání vidinou muk, ale slíbí, že počká. Andrej tímto prakticky mizí z filmu (na wikipedii jsem se dočetl, že prý během té doby cestuje po Evropě). Pozornost se teď upíná k Pierrovi, který prochází sídlem a vypravěč nám přeříká jeho pocity - zdá se, že Pierre není spokojen s životem, který se mu nabízí a že pravý život tkví v něčem jiném než v ženách, vínem, lovu, dostihy, ctižádostivosti či zákonodárstvím. Všichni se prý snaží jen zachránit před životem nebo ho nevidět v jeho hrůze, ale on se z toho klamu hodlá potom vymotat. Potom až bude mít víc času... Vypravěč dodá, že to "potom" ale nikdy nepřišlo. Přesouváme se tedy zpět k Nastě, která je u strýčka, který pořádá lov na vlky. Poté si všichni zahrají a zatancuji. Nasťa opět všechny okouzlí svým tancem a vypravěč nám předkládá poetiku, která opěvuje natašu i vše ruské: „Kde, jak a kdy vsála do sebe nefalšovaného ducha ruského ovzduší tato malá hraběnka, vychovaná francouzskou emigrantkou v sametu a hedvábí? Odkud má tak přirozený smysl pro pohyb? Vždyť duch, kterým její bytost žije, pohyby, jimiž se vyjadřuje, jsou čistě ruské a právě takové, jaké od ní strýček očekával. Jak to, že pochopila všechno to, co bylo v Anisje, i v jejím otci, matce? V každém ruském člověku?“ Pak pro změnu Nasťa mudruje o reinkarnaci a věčnosti duše, ačkoliv jsem si nevšiml, že by během čekání na Andreje četla třeba Platóna. Pak Nasťa vztahuje své myšlenky opět k Andrejovi a v další pasáži se objevuje v domě svého zaslíbeného Andreje, kde se setká jen s panem otcem a sestrou, kteří ji nepřijmou s nadšením. Autor se neobtěžuje nastínit, proč tomu tak je, takže mám volnost v interpretaci a napadá mě, že tuhle malou pindu prostě neshledávají vhodnou pro svého dospělého syna/bratra. V další pasáži jsme v divadle, kde si Nasti všimne jakýsi Kuragin. Pak jsme opět na nějakém plese, kde už Kuragin říká Nastě, jak ji "šíleně miluje" a prosí o "jediné slovo". V další scéně Kuragin tvrdí Pierrovi, že buď ho bude Nasťa milovat anebo zemře. Pierre se mu to snaží rozmluvit, protože Kuragin je přeci sám ženat a Nasťa je zaslíbena jeho příteli Andreji a tohle jeho pobláznění je tedy nebezpečné. Kuragin s ní chce prchnout do ciziny. V další scéně už Kugarin loučí s přáteli, protože plánuje vyzvednout Nasťu a prchnout za hranice. Ani se k ní ale nedostane, protože ho někdo z Nasti rodinny odchytí již na dvorku. Kugarin tedy opět prchne k Pierrovi, který mu pomůže uniknout ze země a Nasťa se na to konto nervově zhroutí. V další scéně už Andrej dává vědět Pierrovi, aby Nastě oznámil, že o vdavky nadále nestojí a že není schopen "padlé ženě odpustit", i když by dle nějakých svých dřívějších názorů měl. Pierre jde vyřídit Andrejova slova, ale když zří, jak se Nasťa trápí, tak sám sděluje: "Vždyť kdybych já... nebyl já, ale někdo krásný a rozumnější a lepší než jsem já, a kdybych byl svobodný, tak bych okamžitě a s vášní prosil o vaši ruku. O vaši lásku." - Jsou všechny postavy v tomhle filmu úplně debilní? Film končí záběrem na armádu, protože roku 1812 vtrhl Napoleon do Ruska.                         Třetí díl tedy nejspíš bude opět více válečný, což zrovna není příslibem výrazně lepšího požitku, páč po dvou dílech jsem již přesvědčen, že vady tohoto díla netkví v nedostatku záběrů na pochodující vojáky, padající koně a pálící děla - ačkoliv je to furt lepší než sledovat Nasťu, to věru ano. ---> Druhý díl nese podobné scénáristické vady jako díl první: Bondarčuk v této své rozsáhlé adaptaci rozsáhlého románu Lva Tolstého není mnohdy sto vylíčit to, co by bylo vhodné, aby divák chápal. Tedy to, proč postavy jednaj tak, jak jednaj, a když tak činí, tak způsobem, který považuju za patetický, uspěchaný či stupidní, což mě s postavami nikterak citově nesbližuje. Výsledný dojem tohoto vyprávění působí opět zmatečně, děravě a hloupě. Nebavil jsem se ani vteřinu, ačkoliv pár screenshotů bych si asi udělal, to jo.

Bondarčukova adaptaci Vojny a Míru si zajisté žádá trpělivého, pozorného a benevolentního diváka, který ocení to, co mu film nabídne a nebude se příliš upínat k tomu, co postrádá - což je velmi nekritický přístup, který mi není blízký. Já očekávám, že autor naplní jistou úroveň ve všech kvalitativních aspektech, s nimiž v díle pracuje. Bondarčuk však selhává na základních úrovních. Neřeším těď, že zvuk je nahrán post-synchronně, což nikdy není ideální, ale zde mě to vytrhávalo víc než třeba u Leoneho westernů. Jde hlavně o mrzké kvality scénáře: Divák by měl znát předlohu (jinak se bude ztrácet) a měl by být více zaujat stylem než vyprávěním. Na svou dobu je to ale překvapivě nápadité svou formou; Staging a blocking, výstavba některých scén, záběrování a střih... Kostými, množství komparzistů a rozloha filmového placu dávají znát, že se díváme na něco velkého a nevídaného, ale mdlý a neucelený scénář a nejrůznější technické limity tento dojem zase podrývají. V půlce filmu kupříkladu sledujeme vojsko pochodovat k bitvě a krátce na to samotnou bitevní sekvenci, která sice nabízí krásné obrazy různých výjevů (palba z děl) a celků, ale rovněž je to velmi strojený, protože se nikdo neobtěžoval s maskami, takže se nás film nesnaží přesvědčit, že děla skutečně někoho rozstřelila. Vojáci buď střílí nebo pochodují, kolem bouchaj petardy nebo kouří dýmovnice a při nejlepším můžeme vidět kaskadéra, jak spadne s koněm v běhu, což je takovej ohranej trik, jenž je výsledkem naučeného povelu, při němž kůň naučeným způsobem spadne v běhu. Lze to četně vídat v klasických westernech, kde taky nebývá žádná krev a masky. Sekvence tedy fungují v některých jednotlivostech, nikoli však v celku. Již vlastně nemusím mluvit jen o těch bitvách, kde třeba není divákovi zřejmý průběh, ale také je to emocionálně prázdné, protože není důvod, aby mu záleželo na postavách: Scénář jim totiž nedává náležitou péči. Bondarčuk mě absolutně nedokázal zainteresovat do dění, což je důsledkem nezajímavých dialogů, nemožnosti se vžít do postav a jejich prožívaní a zcela očividně absentujících dějových linek, čehož důsledkem jest neucelenost a děravost. Jakmile autor chce uvést do dění, činí tak velmi narychlo a polopaticky, což nenapomáhá tomu, ale divák splynul s postavami. Nenacházím důvody, proč bych se o ně měl starat vzhledem k tomu, že o nich nic nevím a ani žádné pobavení mi nepřináší: ____Běžně není jasné, proč postavy dělají to, co dělají, nebo proč o to či ono usilují. Teď třeba toliko nemluvím o scéně, kdy je Pierre bezradný při námluvách, protože ta scéna, ač je pomalá a nudná, tak je chytře nasnímaná a pracuje s podtextem. Je už ale jiná věc, že nelze vytušit, proč si Pierre tu ženu vůbec namlouvá, kdo ona vlastně je nebo čím to, že je tak komunikačně bezradný. Když ale druhý protagonista, Andrej, konečně v 95min filmu oznamuje, proč vstoupil do armády, tak tak činí skrze přímý vnitřní monolog, v němž divákovi přímo sdělí, že touží jenom po slávě. Po bitevní sekvenci se přesuneme opět k Pierrovi, kterého teď trápí, že mu někdo pígluje ženu (nekdo, (kdo byl myslím na začátku filmu jeho známým nebo kámošem - není dost jasné, jaké k sobě postavy mají vztahy) a opět je nám to sděleno vnitřní promluvou, v níž to Pierre prakticky přímo propálí... A tak jsme opět strnule a urychleně uvedeni do nového dění. Následuje duel mezi těmito postavami, avšak jeho průběh byl nějakej divnej. Vůbec jsem nechápal, proč se Pierre přibližoval k milenci své ženy s nataženou pistolí, zatímco milenec jen čekal na zásah a až pak, kdy už byl postřelený, se snažil namířit na Pierra, který nyní jen pro změnu strnule stál a čuměl. Následuje neúmyslně komická scéna, v níž Pierre zabije i svou manželku. Ta mu nejdřív spílá, že zabitý nebyl jejím milenecem, ačkoliv by nebylo spodivem, kdyby milence měla, protože manžela považuje za nudného a hloupého (není důvod si o něm myslet něco jiného). Násilím zjevně otřesený manžel najednou vstane, řekne manželce, že jí zabije, pak zvedne kamennou desku stolu a rozbije s ní manželčinu hlavu. To bylo věru směšné až na půdu a jedná se o jedinou scénu z filmu, kterou jsem si oblíbil a k níž se budu rád vracet, ale celkový dojem z filmu je velmi negativní, protože usledovat tu zmatečnou slátaninu bylo nudné a frustrující. Abych to dokreslil, tak ještě dodám, že v závěru filmu, když se opět Pierre opět setká s Andrejem, tak filosofují o životě a Pierre oponuje, že  "musíme žít a milovat". Věru bizarní slátanina, nad kterou nemohu než kroutit hlavou.____ Chápu, že je to furt filmová adaptace rozsáhlého románu, což nikdy není jen tak. Bondarčuk jistě musel krátit (navzdory celkové délce 430min těch 4 filmů), ale podle mě krátil tam, kde neměl (tj. úspěšně se s tím adaptováním nepopral), takže ve výsledku si můžeme užívat "velké scény", ale celé je to tak nějak vyprázdněné, což mě přivádí k relativnosti slova "velké". Osobně je pro mě "větší" třeba i takový komorní film z jedný místnosti, jakým je Dvanáct Rozhněvaných Mužů, než toto vyprázdněné velikášství. Dialogy mezi postavami jsou však pro mě jedním z klíčových aspektů filmu, protože se skrze ně dostávám do nitra postav a skrze postavy do celého filmu. Pokud je dialog kvalitně napsaný, tam mi umožňuje intimněji a autentičtěji se přiblížit postavám. Pokud film v těchto momentech selhává, tak se stává nefukčním, což platí spíše pro drama než třeba pro parodie. Jsem zvědavý, jestli se to trochu nesrovná s dalšími díly, ale nechovám v to dobrou víru. Uvidíme - ač mě to bude stát mnoho přemáhání.

Od Nicholse je to příběhově docela blbě vystavěné, ale sledování není frustrující nebo nudné, protože minimálně dva herci dovedou do toho nedopečenýho dění furt zainteresovat. Jodie Comer, která nám dění v klubu zprostředkovává svým úhlem holky z venčí, která se zamiluje do člena a Tom Hardy, který hraje cáklého zakladatele klubu, který sice nedělá žádný zvláštní drama, protože místo zločinu raději posedává v klubu a pije pivo, ale Hardy dokáže svými grimasy prodat, že jeho postava není tak úplně normální. Bohužel ani jim není dána taková péče, čímž se zase dostávám k tý výstavbě. Film není příliš dramaticky sepjatý, protože tam jsou skoky v čase, které z toho poněkud dělají "kapitolky ze života členů motorkářského klubu/gangu". Píši "poněkud" protože ne zcela - stále tam jsou dramatické linky, které ale emocionálně moc nefungují, pokotože s nimi nebylo pracováno zdařileji... Předvedu, jak by mohlo: Holka se zamiluje do mladého člena klubu, bezstarostného, nezodpovědného deanovského hezouna (Austin Butler), který nemá žádný příjem ani cíle. Takový přístup má svá negativa. Dejme tomu, že holka mu dá nějaký cíl, pomůže mu najít práci, dává na něj bacha, načež se hezounovi daří o něco lépe, není tak sebedestruktivní a má šanci na nějakou budoucnost. Oba ale stále tráví hodně času v klubu, přičemž zakladatel to chce později předat právě hezounovi, protože pro něj má slabost. Tyhle dvě postavy o hezouna usilují. Holka představuje komfort, bezpečí, budoucnost, ale taky zodpovědnost, péči a oběti. Zakladatel prezentuje svobodu, bezstarostnost, bratrství, ale taky potencionální nebezpečí a bezvýznamnost. Drama by spočívalo v tom, k čemu se hezounův charakter nakonec přehoupne. Samozřejmě by bylo nutno věnovat právě hezounovi víc péče, což tento film nedělá a Butler se tedy drží jedné herecké pózy, díky níž neni moc autentickej, protože je furt fresh bezohledu na cokoliv. Anyway klub během let čelí různým problémům se zákonem, protože nesouzní s kulturou establishmentu, a tak musí rozšiřovat členskou základnu a vydělávat prochy. Prodej drog, zločin učiní členy paranoidnější, protože kdo klub opustí, ten nenní pod dohledem a bůh ví, o čem bude mluvit. Noví členové jsou ale často ztroskotanci z Vietnamu, bývalí kriminálníci, feťáci, delikventi a flákači, přičemž klub nikdy nebyl znám vyžadováním disciplíny, načež ale ztrácí soudržnost a celé se to jaksi rozpadá. Hezoun si nakonec vybere holku, protože klub stejně ztratil to, co ho na něm dřív přitahovalo. Pro to, co se z klubu stalo, už vlastní život neohrozí a pokud teda nechce umřít, tak táhnout to s touhle tolerantní a milou holkou vlastně vůbec není špatnej nápad. Vše nechávaj za sebou a jedou na motorce do jiného města, kde se usadí a vybudujou něco, co se narozdíl od klubu nesesype jak domeček z karet. <<< Neříkám, že přesně takhle, ale třeba takhle... Autor tomu měl dát víc pěče, aby to byl víc "o něčem". Šlo by argumentovat, že tvůrce nebyl tak zaměřen na příběh, protože chtěl tematizovat spíše dobu a atmosféru, ale film je příliš audiovizuálně průměrnej (což dosti vyplyne v konstrastu s těmi působivými dobovými fotografiemi od Danyho Lyona, jenž jsou promítnuty v závěru filmu a na základě jehož fotoknihy jetento film natočen) a pomalej, takže nemá takovej rozptyl jako třeba Scorseseho gangsterky nebo Tarantinův Hollywood, které bravůrně přenáší diváka do nějakého specifického prostředí a doby. Ve výsledku teda nic moc. Žádná sláva. Není důvod být na dalšího Nicholsovu práci bůhvíjak zvědavej.

Achjo. To teda zase byla vyčerpávající nuda. Hned vysvětlím v čem tkví mé nespokojení (ne, opravdu není na vině jen pomalé a monotónní tempo), ale nejdřív se chci podivit nad zdejším hodnocením (82%). Opravdu jste tím děním byly tak strhnuti, opravdu každý aspekt tohoto díla tak skvěle souzní s dalšími aspekty a vytváří tak silný a ucelený zážitek? O tom totiž nejsem přesvědčen; Tvůrci si zjevně nepoložili tu základní otázku "Proč by divák měl být do dění zainteresován?" Odpovědí by mělo být "díky postavám". Pokud se divák vnoří do postav, jejich prožitků, myšlenek, pokud s nimi může souznit, tak bude zainteresován do dění, které prožívají bez ohledu na to, jak dramatické je. Bratři Coeni si zvolili kriminální zápletku, což většinou nějaké drama nese, ačkoliv jim se ho svým zpracováním podařilo prakticky zbavit. Jestliže se snažím vysvětlit si, proč zvolili taký unavený přístup, tak mě napadá, že se snažili dění příběhu prezentovat skrze oči unaveného protagonisty. Zdejšího protagonistu totiž shledávám úplně mimo - případně konceptuálně nedopečenýho, protože mi do toho příběhu nezapadá. Nedokážu si ho vysvětlit v kontextu fikce, kterou Coeni vytvořili; Na jednu stranu je to pasivní osoba, která nemá žádné prožitky, nic ho totiž nezajímá, nemá žádné hobby, nechce s nikým mluvit, protože, jak se zdá, ani nemá o čem mluvit... Protagonista je zkrátka úplně prázdný. Už vidíme ten problém? Taková postava je k hovnu. Chápu, že prázdno je neviditelné a co je neviditelné, to jakoby nebylo - proto ten název. Chápu, že pokud je cílem tematizovat nějakou disociaci nebo existenciální otázky, tak pasivní protagonista může být vhodnou volbou (viz třeba Camusův Cizinec), ale furt je potřeba to lépe navázat, aby ta konstrukce nepůsobila tak neautenticky a neuchopitelně. A i když je ten protagonista pasivní v jednání, tak nemusí být pasivní v myšlenkách. PRávě ty myšlenky ho můžou paralyzovat, jestli si rozumíme. Zdejšího protagonistu, Eda Cranea, však nelze uchopit ať už se snažím jakkoliv; Normální bezvýznamnej člověk? - Běžní lidé jsou sice přízemní, ale plný svých vrtochů, sentimentu a zálib... Sociopat? - Nikoli, nenaplňuje příznaky... Ať dělám co dělám, vtírá se mi to, že je to celé jenom nefunkční konstrukce: Zdá se mi, že tvůrci chtěli natočit noire, k němuž patří málomluvný protagonista, který působí, že je chlapsky nad věcí, ale tradičně doplatí na city, které chová vůči ženě tzv. femme fatale a to celé zde jakoby je, ale zkrátka si to pořádně nesedne. SYNOPSE: Zdejší protagonista se pokusí vydírat milence své ženy, ale celé se to zamotá (protože postavy vůbec nepřemýšlí, což je scénáristicky pohodlné) a svou zkázu, která se kolem něj pomalu stahuje, si přivodí sám - narozdíl od protagonisty z Kafkova existenciálního Procesu. Oba přitom zůstávají poměrně pasivní. Ed Crane však reaguje ještě míň než pan K., který se sice rovnněž příliš nevzpíral, ale snažil se dění aspoň pochopit, sám před sebou se obhájit a něco případně vyzjistit nebo vyjednat, čímž nám otvíral své nitro, což je něco, čeho se lze chytnout. Zde jsem se ale neměl čeho chytnout. Nechápal jsem ani, proč takový pasivní protagonista vůbec začal s tím vydíráním. Nesedí mi to k té jeho pasivitě. Nevím, jak si to vysvětlit. Přijde mi to celé umělé a nefunkční, což mě frustruje, páč se to ještě k tomu všemu vleče jak prdel. Nebyl snad spokojen se svým životem? - Zdá se, že ano, ale tvůrci se tomu, že by byl, prakticky vůbec nevěnují. Dále mě napadá, že chtěl třeba konečně nějaké vzrušení a tohle se nabízelo? - Ta postava však nedá najevo ani nic takového; Neřekne si, že takové akce by mohli do jeho života vnést trochu vzrušení a neřekne si ani, že pro to má dobrý důvod, protože ten hajzl ostatně píchluje jeho ženu a že ho to sice nijak zvlášť nesere, ale třeba jen musí podniknout jen nějaké kroky, aby se do toho zainteresoval a nakonec tím byl strhnut a něco konečně zažil. Napadá mě řada věcí, co s tím šla udělat, co do toho šla vtisknout, ale v tom, co jsem dostal, se prakticky nic neděje a nic tam není. –––– Závěrem musím říct, že jsem se asi 2x uchechtnul (viz třeba když se podvodníček naoko pohorší po nařknutí), protože tam je pár subtilních momentů, kde postavy začnou jednat poněkud grotestkně (né nepodobně odvázanějšímu Fargu), ale v těch dvou ubíjejících hodinách se to prakticky ztratí.

Zbytečná a vykostěná adaptace. Navíc nudnej a nevýraznej film.