waits

Slovy Arnolda J. Rimmera 'Odted to zacne byt krapitek neprehledne*. Kupodivu to nevadi, lehky chaos v postavach vyvazuje dojem komplexnejsiho, zajimavejsiho sveta.

Oho! Vytecny ponor do casovych hlubin a soucasne neustale zanrove zaostrovani. Zatim trvaly vzestup a prvni jasne stoprocentni dil.

Časová pásma se doplnují a navíc emoce a chování postav jsou skutečně emotivní, město jakoby ožilo. Velmi slibný posun!

"Špína a brouci - záruka kvalitního jídla". Odkazy na současnost byly vždycky nejzábavnější, jak v Simpsonech, tak ve Futuramě.

Zoidberg je vždycky zábavný a utáhne díl i jako hlavní postava.

Vnějšková podobnost se Stranger Things (odkazy na 80.leta, děti v ohrožení, elektrárna) německému Netflixu pomáhá ve vzbuzení zájmu. Ale zatímco Stranger Things jsem, hlavně kvůli hysterické Wynoně Ryder během první serie vzdal, Dark mě zaujal - funguje a směřuje totiž jinak a jinam. Mysteriozní atmosféra, působivá hudba (až na ty smyčce:)), vcelku zajímavé postavy a děj, který umožnuje ohýbat serii do různých směrů (bude z toho něco na způsob Kinga? bude z toho Twin Peaks? - no, to zas ne:)) jsou schopny připravit odpočinkový zážitek v sympaticky velké míře. První serie se navíc neustále zlepšuje a u osmého, devátého dílu graduje.

Druhá epizoda notně zpomalila, ale třetí, s časovým posunem, působí zajímavě. Stále není jasné, kam se celá série posune, možností je mnoho, ale atmosféra (s výhradami) pobízí ke sledování dalších dílů.

Z rozhovoru s Idnes: "Mluví se o vás jako o legendě, cítíte se tak? Polunin: Samozřejmě!".... Balet šel vždycky zcela mimo mě, maximum taneční empatie jsem projevil na několika představeních současného tance v Divadle Ponec v rámci Tance Praha a při sledování sladkého trochu-kýče Billie Elliot. I přes to jsem se posadil do křesla poměrně s očekáváním, s tím, že moje neznalost nebude na závadu, protože zajímavý bude hlavně Polunin sám. A, naštěstí, čekal jsem oprávněně. Obětování celé rodiny v první polovině a charisma Polunina v druhé rozhodně stojí za vidění, i jako naprostý laik jsem si užil záběry z Královské opery v Londýně nebo z Moskvy. Nejvíc se mi na něm líbila jakási sebereflexe svého života (kamarádovo "balet je nuda") a s tím i související rozhodnutí - at už jsou štastná nebo ne.( některá asi ano - Zjistil jsem velmi brzy po svém odchodu, že se dá jedním vystoupením vydělat mnohem víc než měsíčním účinkováním v Královském baletu.) Pokud jde o osobitost - do dokumentu se nedostaly v umělecké sféře neobvyklé názory př. „Podporuji prezidenta Trumpa, protože tento svět dělá bezpečnějším. Respektuji Vás a díky, že říkáte pravdu o médiích, které šíří pravdu. Lidé mají opravdu vymyté mozky.“ nebo „Plácněte tlusťocha, když ho potkáte. Pomůže mu to a přiměje ho, aby trochu shodil. Nerespektuji lenost.“ Kdo by byl líný a chtěl jen upoutávku na jeho komerční prezentaci, tedy https://www.youtube.com/watch?v=ozs_f4ZT9sw

Zdeněk Podskalský působil jako poměrně sympatický pán, některé z jeho filmů si pustím rád i po páté (Světáci, Trhák, Bílá paní), ale Noc na Karlštejně mezi ně patřit nebude. Nemůžu ho chápat jako historický film, zpěvy mě vyloženě nebaví (ne, ani Lásko má, já stůnu), o humoru se nedá mluvit, zbývá atmosféra, která se drží nad vodou hlavně díky nabitému obsazení. Do zlatého, ani stříbrného fondu české kinematografie tenhle snímek nepočítám.

Paterson je obyčejný chlapík, řidí autobus v Patersonu v New Jersey, skládá básně (takové...nijaké), venčí psa a večer posedává v baru. Jeho žena se věnuje domácímu designu (takovému..nijakému) a peče cupcaky. Většina standardních režiserů by z téhle normálnosti nevykřesala zhola nic ale pro prvotřídního artového režiséra je tohle parádní základ, který zpracuje k potěše každého fanouška nezávislého filmu. Jarmusch plynutí Patersonova času podává, očekávatelně a přitom uspokojivě, jako pomalou plynoucí podívanou s úspornými dialogy, subtilním humorem, kterého by se divák mainstreamu ani nevšimnul a klasickou indie atmosférou, která objevuje jedinečnost v obyčejnosti. A hlavně ukáže, jak být prostě a nekomplikovaně v životě spokojený, i když se o vás svět za hranicemi několika ulic okolo těžko dozví. Paterson asi není nejzajímavějším Jarmuschovým filmem, ale rozhodně nezklamal. Ty dvě hodiny strávené s Adamem Driverem byly fajn.