Psychor

Není patrné, na jakého diváka Better Watch Out vlastně cílí. Chris Peckover zde dohromady spatlal všechny myslitelné kontradiktorní přístupy, takže tento vánoční kočkopes propadne nejen v očích odborné hororové veřejnosti, ale kvůli občasné krvavosti i u konzumentů rodinných komedií. Snímek bych po atmosferické stránce přirovnal k osmdesátkovým Gremlins, které rovněž kombinují hororovou neškodnost, přihlouplé humorné vsuvky a hudební rozpustilost. Nemohu nezmínit ani přítomné scénáristické Waterloo. Postavy jednají v rozporu se zdravým rozumem, čímž si většinu situací zbytečně zkomplikují. V mnoha scénách navíc zcela absentuje rozměr uvěřitelnosti a Peckover je očividně využívá jako obyčejné pojící články, kterými neobratně zažehnává hrozbu naprosté příběhové dekompozice. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku uděluji pouze jednu slabší hvězdu. Better Don't Watch.

S Xavierem Gensem jsme se spřátelili předminulý rok na festivalu v Cannes za poměrně kuriozních okolností. Do půlnoční projekce snímku Love zbývala ještě hodina času, a tak jsem coby vyhlášený čajomil zašel do foyer na šálek zeleného Tuarega, když tu najednou uslyším žoviálním tonem pronesené: "Taky na sucho?". Dalo mi zabrat, než jsem v endomorfním chlapíkovi s kšiltovkou rozpoznal známého režiséra. Naše nenucená konverzace velmi rychle získala punc odbornosti a stočila se i ke Xavierově vizi ohledně plánovaného hororu Crucifixion, pro kterou jsem se jakožto zdejší žánrový expert okamžitě nadchl. Po dvouletém čekání mohu nyní Xavierovi s konečnou platností udělit titul hororového virtuosa, který dokonale ovládl umění atmosferické gradace. Crucifixion zprvu připomíná mysteriozní vánek, avšak v druhé polovině stopáže nabude síly hororového uragánu. Vše podtrhuje bravurní kamera Daniela Aranyó s působivými průlety skrze rumunské interiéry a exteriéry či úchvatnými slow motion a reverse motion záběry. Pochvalu zaslouží i scénáristé za pokus o představení démonologie ve světle širších teologických souvislostí, což bezpochyby vyvede z rovnováhy značnou část místních laiků. Crucifixion ode mě obdrží slabších pět hvězd, čímž si zároveň říká o nominaci na letošního hororového oscara.

Jakožto zdejší hororový expert z plna hrdla křičím: "Bravo!". Mike Flanagan nechal zapomenout na své drobné režisérské klopýtnutí u snímku Ouija 2 a opět se vrátil k hororovému nadstandardu. Nyní však udivuje i nebývalou sofistikovaností scénáře, v důsledku čehož tento strhující psychologický survival rozhodně nelze doporučit konzumnímu publiku, které bude patrně znuděno náročností látky. Gerald's Game totiž odkazuje na freudovský symbolismus, který zde elegantně přechází až do Lacanovy surrealistické psychoanalýzy. Mike Flanagan se po příběhové stránce drží Kingovy předlohy, ale nápaditým zpracováním gumuje její největší nedostatky, kdy ke ztvárnění vnitřního konfliktu využívá imaginárních antagonistických postav interagujících s opravdovou Jessie. Gerald's Game nepopiratelně aspiruje na medailové umístění v žebříčku nejlepších hororů letošního roku a já tak této inteligentní klaustrofobické symfonii děsu uděluji plných pět hvězd.

Jakožto největší hororový expert na csfd.cz si troufám říci, že i naprostý žánrový nevzdělanec, jen povrchně se seznámivší s tragikomickou genezí snímku, intuitivně vytuší hrozbu černých čísel ve zdejším hodnocení. Amityville: The Awakening se do hororových análů zapíše pouze smutným rekordem v podobě pětinásobného posunu data premiéry. Mrzkou kvalitu snímku spolehlivě předznamenává i sestup na téměř dětský rating či abnormální množství přetáček. Tato 85 minutová noční můra, ze které se divák ne a ne probudit, má velmi blízko k hororově sterilnímu Bye Bye Manovi z úvodu letošního roku. Za scénář by se musel stydět i v komatozním stavu vědomí setrvávající James a efektivita lekaček je pak přímo úměrná výkonu vašich reproduktorů. Režisér/scénárista Khalfoun však propadl nejen profesně, nýbrž i charakterově. Místo kajícné omluvy divákům v potitulkové scéně se prostřednictvím postav nabubřele naváží do relativně obstojného remaku z roku 2005. Amityville: The Awakening ode mě obdrží prachbídnou jednu hvězdu a ke kinoprojekci ho v žádném případě nedoporučuji.

Mechanická replikace Sheldonova psychologického profilu do dětského těla vyústila v očekávané fiasko. Divím se, že celý projekt nebyl zrušen bezprostředně po testovací projekci, jelikož údajné hrobové ticho, rozprostírající se kinosálem, rozhodně nevěstilo nic dobrého. Životní trampoty malého autisty vzbuzují především lítost a pilotní díl tohoto domněle komediálního seriálu nedokáže na tváři náročného diváka vyloudit byť jen jediný náznak úsměvu.

Jakožto zdejší hororový expert jsem byl konsternován skutečností, že festivalový snímek s názvem Ghost Story zcela unikl mé odborné pozornosti. Předprojekční analýza naštěstí přinesla úlevný výdech, jelikož se ukázalo, že film kromě již zmíněného šálivého označení a obdobně matoucího posteru zcela postrádá jakékoliv hororové ambice. Nepočítám-li tedy ojedinělé pokusy o naivní hororové vstupy, kterými režisér necitlivě a nanejvýš zbytečně zasahuje do meditativního ladění snímku. Ghost Story doplácí zejména na předstíranou hloubku scénáře. Zdánlivě interesantní sonda do bardického stavu bytí a snaha o zobrazení lidského osudu v rámci buddhistické koncepce marnosti a pomíjivosti velmi rychle zabředne do obyčejné plané filozofie, na kterou se spolehlivě nachytá početná komunita místních rádobyintelektuálů typu Šmouly Koumáka.

Texaský masakr francouzských zoufalců. Jakožto zdejší hororový expert bych se hned v úvodu komentáře mohl pochlubit svou odbornou predikcí z loňského roku, v níž se s fundovaností sobě vlastní vyjadřuji k očekávaným (ne)kvalitám snímku. Mohl, ale vzhledem ke své vyhlášené skromnosti tak neučíním (přestože se má prorocká slova ohledně tohoto odpadového braku opět do písmene naplnila). Schopnosti režisérské dvojce vykazují neúprosnou degresivní tendenci. Jejich odstrašující transformace v bezradné břídily započala prvotním zábleskem tvůrčí geniality v podobě strhujícího À l'intérieur. Uběhlo pouhých deset let a Bustillo s Maurym se zmítají ve smrtelné agonii, z které není návrátu. Po všech stránkách amatérský Leatherface uráží skutečného fanouška žánru slabomyslným scénářem se spoustou trhlin v logice chování postav, ochotnickými hereckými výkony a úplnou absencí napětí. Absolutní laik, který posuzuje kvalitu hororu výhradně optikou gore scén, možná nějakou tu hvězdu udělí. Pro všechny ostatní naprostá ztráta času.

Námět seriálu může vyvolávat asociace na Camusův existencialismus a postavu Mersaulta, jenže tím veškerá podobnost rychle končí a Sinner se ubírá zcela odlišnou cestou. Patrně nejkvalitnější pilot sezony diváka bezpochyby uchvátí a spolehlivě navnadí na následujících sedm epizod. Lynchovská zasněnost zde bleskurychle přechází v brutální násilí, které však zcela nečekaně nabývá katarktického rozměru. Na základě četných indicií z úvodních epizod jsem tajně doufal v teologické drama a třebaže se příběh nakonec odvíjí pouze v psycho-sexuální rovině, jsem s jeho výslednou podobou spokojen. Z hereckých výkonů pochválím především talentovanou Nadii Alexander v roli sympatické Phoebe, která dodala závěrečným epizodám nový impuls, a celý sedmý díl jde právem pouze za ní.

Hood Maker patří z hlediska obsahu i formy k Dickovým náročnějším povídkám, takže obyčejný divák tento svěží mix blade-runnerovského Black Mirror s letmým dotekem Tarkovského estetična jednoduše nepobere. Tvůrci se navíc pokouší zadaptovat Dickův svět v obdivuhodných metadetailech, o čemž svědčí i casting bipolárních kvalit, který symbolicky odráží pro Dickovu tvorbu tak charakteristický konflikt. Na jedné straně divákovi učaruje éterická Holliday Grainger se svým jedinečným introspektivním herectvím, na té druhé mu naopak doslova roztrhá uši nelibozvučný skotský akcent Richarda Maddena. Jakožto zdejší hororový expert kvituji existenci seriálu Philip K. Dick's Electric Dreams s velkým nadšením, čímž se mimo jiné potvrzuje zdánlivě kacířská hypotéza o tom, že se velekvalitní projekty mohou svátečně zrodit i mimo královský filmový žánr.

Obyčejný mainstreamový divák, kterému imponuje Spielbergova válečná navoněnost a nablýskanost, bezpochyby ocení obdobný přístup i u jeho bezprsé kolegyně Angeliny. Jakožto znalec působivé knižní předlohy jsem od adaptace očekával sugestivní vyobrazení duševní beznaděje malé Loung Ung během krutovlády Rudých Khmérů, jenže snímek First They Killed My Father má mnohem blíže k pofidérní kompilaci artových záběrů. Kamera mnohdy poletuje vzduchem s motýlí elegancí, v důsledku čehož vyšumí do ztracena naléhavost dané látky. Snaha o nahlížení událostí dětskou perspektivou skončila rovněž katastrofálně. Počet dialogů lze spočítat na prstech jedné ruky a jejich trivialitu raději ani nezmiňuji. Představitelka hlavní role Sareum Srey Moch navíc neovládá žádné herecké polohy, takže všechny okolní hrůzy pozoruje naprosto nezúčastněně, s kamennou tváří. Její příběh bohužel diváka nechá zcela chladným a vzhledem k nekonečné stopáži tak doporučuji snímek sledovat výhradně s konvicí zeleného čaje.