Psychor

Po projekci Primal Rage: The Legend of Oh-Mah jsem se detailněji podíval na Mageeovo profesní portfolio, abych si potvrdil svůj odborný odhad: režisér snímku má za sebou dlouholetou pracovní zkušenost s navrhováním kostýmů, užíváním protetického make-upu či zvláštními maskérskými efekty. Jenže coby režisér už se Patrick Magee nemůže soustředit výhradně na tyto jednotlivosti. Je třeba sjednotit veškeré výrazové prostředky filmu ve prospěch vyprávění a jeho myšlenky, což se zde vůbec nevydařilo. Primal Rage: The Legend of Oh-Mah nedokáže diváka vtáhnout do děje, k čemuž napomohl i dosti krkolomný a nesoustředěný scénář. Jakožto zdejší hororový expert tak musím toto neatmosferické pobíhání po lese ohodnotit jednou silnější hvězdou.

Terrifier mě vystrašil pouze svým lobotomickým scénářem. Snímek se vyznačuje neskrývanou idiocií postav, což u céčkového hororu nepřekvapí. Avšak i autoři žánrových braků se obvykle snaží respektovat kontinuitu logiky a důsledků chování. Jestliže postavu neomezí v pohybu ani několikanásobné probodnutí nohy, tak sledujeme nového Terminátora, a nebo máme co dočinění s esencí scénáristické hlouposti. Damien Leone oslavuje násilí skrze bezmyšlenkovitý příběh, jenže i ten musí být zasazen do uvěřitelného rámce. Amatérské ztvárnění gore scén pak navozuje dojem osmdesátkových kečupových matlanin. Všechno špatně. Jakožto zdejší hororový expert hodnotím odpadem.

Mainstreamovým publikem zcela nepochopená Britannia dlouho aspirovala na titul nejlepšího seriálu roku, leč k dokonalosti nakonec přeci jen něco scházelo. Tematika keltského druidismu byla dosud ve světě kinematografie kompletně opomíjena a o to více potěší, že se ji zde tvůrcům podařilo rozpracovat s obdivuhodnou technickou i estetickou grácií. Jejich osobité pojetí druidské magicko-rituální praxe si bez ohledu na absenci historických pramenů uchovává rozměr syrové autenticity. Stejně tak postačí jediný záběr na postavy druidů, abychom okamžitě uvěřili v jejich nepřipoutanost k procesům tohoto světa. Po korunovaci královny Kerry bohužel druidové přecházejí do přílišné pasivity a ze seriálu se začne vytrácet ona opojná transcendentální vibrace. Samotné kmenové hašteření a římská linie jistě zabaví, ale nenabízí potřebný nadstandard. Ve druhé sérii, kterou již nyní netrpělivě vyhlížím, bych věnoval větší důraz práci s postavami, především pak z hlediska jejich vzájemné interakce. Interesantní postava vyvrhela Divise kupříkladu ztrácí mé sympatie v momentech, kdy vtipkuje s Římany nebo se poněkud afektovaně špičkuje s Cait. I přes tyto drobné vady na kráse ode mě Britannia obdrží čtyři silnější hvězdy.

V intencích mile přitroublé komedie pro školou povinné publikum lze považovat za koukatelnou alespoň první třetinu snímku. Jako zástupce hororového žánru však Scarecrows selhává ve všech ohledech a s postupující stopáží přechází v navýsost tupý škvár, nad kterým zaplesá leda srdce mentálně zaostalého diváka. Dějovou linii příběhu dokáže spolehlivě anticipovat i naprostý hororový nedouk, jelikož režisér Stone připomíná pomateného divadelního sufléra, který z neznámých důvodů poskytuje obecenstvu nápovědu. A přitom stačilo prolistovat nějaká výuková skripta a předejít tak odstrašující výstavbě jednotlivých scén. Postava například prolézá skrze děravý ostnatý plot, ale my víme, že se o něho i přesto pořeže, jelikož režisér již od úvodu úmyslně graduje celou atmosféru scény právě k tomuto vyústění. Jakožto zdejší hororový expert nemohu Scarecrows ohodnotit jinak než odpadem.

Prachbídnou kvalitu snímku Avengers: Infinity War předznamenalo již samotné rozhodnutí studia Disney o uvalení embarga na všechny odborné recenze, jímž se evidentně snažilo držet záplavu negativních ohlasů co nejdéle pod pokličkou. Jistý laik mi v diskuzi oponoval, že účelem onoho embarga má býti ochrana před spoilerováním. Bohužel zapomněl na skutečnost, že celá marvelovská tvorba je založena na konceptu neustálé recyklace jednoho scénáře a neexistuje tedy jediný důvod, proč nyní povyšovat tento krajně předvídatelný příběh na úroveň vládního tajemství. Proč zamlčovat, která ze zdejších jednorozměrných superfigurek zemře, když každý divák dobře ví, že životnost smrti v marvelovském universu nikdy nemá dlouhého trvání? Kriticky se musím vyjádřit i k režii bratrské dvojice, jež vykazuje znaky absolutní tvůrčí bezradnosti. Honosí-li se snímek přízviskem infinity war, logicky očekávám naturalisticky nasnímanou torturu s množstvím zmrzačených těl a vyhřezlých orgánů. Nefalšovaný obraz pekla, ze kterého se mi sevře hrdlo úzkostí. Jenže v případě Avengers: Infinity War zůstalo u obyčejné trikové podívané, která želbohu nepřináší vůbec žádné emoční stimuly. Dokonce zde nemohu hovořit ani o prostém náznaku dějové konzistence. Kamera pouze chaoticky přeskakuje mezi cca. padesáti superhrdiny, kteří se vzájemně trumfují v počtu nucených hlášek. Je fajn, že alespoň postava Thanose obdržela od scénáristů jakési střípky psychologie, ale považovat jeho malthusiánské mudrování za smysluplnou motivaci? Fail. To měl raději zůstat hloupým zlobrem. Slaboduchý marvelovský fanoušek bude u tohoto tříhodinového mozkového klystýru bezpochyby řičet blahem, avšak já uděluji Avengers: Infinity War nekompromisní odpad.

Jakožto zdejší hororový expert mohu s čistým svědomím prohlásit, že nominace na nejhorší horor roku snímku Blumhouse's Truth or Dare v žádném případě neunikne. Vážnost situace názorně dokumentuje i marketingový tah s obohacením jména filmu o název produkční společnosti za účelem odvrácení očekávaného kasovního fiaska. Režie se Wadlowovi rozpadla pod rukama do takové míry, že Truth or Dare místy získává pachuť parodie. Lekačky založené na prudkém nárůstu hlučnosti o desítky decibelů již neodmyslitelně patří do pracovního inventáře neschopných režisérů. Nic nového. Jenže v případě Wadlowa lze hovořit přímo o hororovém zoufalství, které je podtrženo absurdními nápady à la jokerovský úsměv, jenž v divákovi nevyvolává hrůzu, ale naopak ho rozesmívá. Závan příběhové originality také nečekejte, prakticky se jedná o spin-off Final Destination; avšak s nekreativními úmrtími a v košer verzi. Z televize posbíraní (ne)herci pak celou tu bídu dokonali. Odpad!

"To nejlepší hned na začátek, abychom alespoň na chvíli upoutali divákovu pozornost," zahlaholil Michael a šibalsky zamrkal na bratra Petera. Úvodní opiová seance se tvůrcům skutečně vydařila a onu atmosféru vyklidněnosti dokázali přenést i na mě, zdejšího hororového experta. Poté jsem však mírně zneklidněl, jelikož obdobná atmosféra panovala i na samotném Winchesteru. Vpravdě úsměvné pokusy bratrské dvojice o vystrašení diváků si bohužel v ničem nezadají s Mélièsovou hororovou naivitou konce 19. století. Snímek balancuje na hraně odpadu, ale skrze herecký entuziasmus Jasona Clarka a bizarní strukturu domu nakonec Winchester sestřelil jednu slabší hvězdu.

Hororový výbuch. Johannes Roberts si zapomněl vyměnit žábry za plíce a jeho úspěšný předloňský ponor ke dnu oceánu tak zákonitě vyústil v tuto suchozemskou agonii. Jakožto zdejší hororový expert vždy detailně zkoumám metodu režisérovy práce, jenže Roberts pohříchu s žádnou nepřichází. Ve svém snímku pouze řetězí násilné scény a modlí se za následnou funkčnost takto vzniknuvšího celku. Zázrak se pochopitelně nekoná a divák je tak vystaven očekávané atmosferické sterilitě, kterou ještě umocňuje obzvláště slabomyslný scénář. Nezbývá mi tedy nic jiného, než The Strangers: Prey at Night ohodnotit odpadem.

David Bruckner měl vyhráno již v okamžiku, kdy se rozhodl pro realizaci daného námětu. V rukou šikovného režiséra se zkrátka jedná o sázku na jistotu, kterou by mohl ohrozit snad jedině příšerný scénář, což rozhodně není případ Ritualu. Naopak, scénárista Joe Barton odvedl vynikající práci a hned od úvodu pečlivě vykresluje charakter jednotlivých postav, zvláště Luka. Poskytuje divákovi interesantní náhled do dynamiky přátelských vztahů v mužském kolektivu a připravuje tak Brucknerovi vhodné hororové podhoubí. Dříve či později začne Ritual evokovat asociace na Wingardovu atmosfericky bezchybnou Blair Witch, za níž však Brucknerův snímek mírně zaostává v intenzitě přítomné paranoie. Po vizuální stránce naopak Ritual boduje na plný počet. Líbí se mi design rohatého božstva a vyzdvihl bych i užití gondryovského prolínání prostoru (obchod <-> les). Jakožto zdejší hororový expert tak mohu Ritualu udělit hned čtyři silnější hvězdy.

Xaviera považuji za neuvěřitelně inspirující bytost a dalo by se říci, že právě on mi před třemi lety v Cannes ukázal směr cesty směřující k hororové režii. Dmul jsem se pýchou, když obdivně hovořil o mých ohromujících znalostech hororové teorie, čemuž hned vzápětí učinil přítrž výrokem, že unce praxe je důležitější a prospěšnější než kilogramy teorií. Klaním se Xavierově moudrosti, ale jakožto hororový expert musím konstatovat, že v případě Cold Skin mělo raději zůstat pouze u teorie. Exekuce se totiž vůbec nezdařila (přinejmenším v rámci standardu kvality, který od Xaviera očekáváme). Pinolova knižní předloha oplývá velkou mírou násilí a sexuální brutality, což Xavier kupodivu až tak nereflektuje a naopak sází na přemíru poetičnosti, která vůbec není vlastní jeho dosavadní tvorbě. Snímek působí neskutečně rozvlekle a hororovým divákům ho v žádném případě nemohu doporučit. Vím, že Xavier je velkým fanouškem Pinolovy knihy, a prostřednictvím Cold Skin chtěl zkrátka její příběh sdílet s námi. A spolu s tím si i ohmatat nové postupy a nadobro se vymanit ze zavedené škatulky. To je třeba ocenit, ale ve výsledku za pouhé dvě hvězdy.