Psychor

Předminulý rok se mi na hororový seminář zapsal student Jiří, který o hororovém žánru neměl ani potuchy. Tonight She Comes mi tak trochu připomíná jeho památnou zkoušku, po které jsem byl nucen zrušit časovou soutěž a studenty semináře si raději začal sám vybírat na základě vstupní eseje. I zde totiž režisér motá páté přes deváté a z jeho scénáristického galimatyáše každý fanoušek kvalitního hororu bezpochyby začne upadat do mrákot. Bohužel vidím, že se zde na csfd.cz nachází mnoho hororových nedouků, kteří tuto bezbřehou slátaninu ohodnotili více jak jednou hvězdou. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se nešťastník Jiří, kterého jsem vyrazil ze dveří poté, co potřetí zaměnil Michaela Myerse za Jacka Torrance, nacházel mezi nimi.

Pravidelné konzultace s Georgem R. R. Martinem měly svůj smysl a představovaly spolehlivou prevenci proti scénáristickému tápání. Přesně v polovině šesté série se totiž Benioff s Weissem rozhodli převzít příběhové otěže seriálu do vlastních rukou a s Georgem R. R. Martinem ukončili spolupráci. Tím došlo ke zrození zcela odlišného Game of Thrones, které disponuje množstvím logických přehmatů či nezáživným přešlapováním na místě. Dragonstone zaujme působivou úvodní desetiminutovkou, během níž jsem si říkal, že se snad vrátil Martin zpět, ale postupem času se vše vrátí do starých kolejí a my sledujeme otravné mudrování Lady Mormont, nekonzistenci v podobě polidštěných lannisterských vojáků či dokonalou parodii knižního Eurona. Děj bohužel podle očekávání zamrzl v celém Westeros a za přínosné tak považuji pouze okénko do Citadely, které je navíc obohaceno o jednu značně sugestivní montáž. Hodnotím čtyřmi hvězdami a to zejména za konec předlouhého čekání na novou sérii. Příště již budu o poznání kritičtější.

Mohlo se jednat o skutečně interesantní dokument, který mapuje pozadí vzniku jedné z nejznámějších kuchařek na světě (ještě nyní po mnoha a mnoha letech mi je z kouření údajně psychedelických banánových slupek špatně) a nahlíží do kuchyně jejího neméně zajímavého autora, jenže režisér Charlie Siskel na dokumentární pojetí zcela rezignuje. Po informačně hodnotném úvodu se totiž nasouká do svého gestapáckého kabátu a nebohého Williama Powella uvrhne do pomyslné vyšetřovací místnosti, kde ho desítky minut nutí ke kajícnému doznání viny za podíl na všech zločinech, které kdy byly na území USA spáchány. Celá tato propagandistická tortura je zakončena zcela nepatřičným přídavkem v podobě in memoriam, což Williama Powella bezpochyby donutilo zarotovat v hrobě. Hanba režisérovi a jedna hvězda pro jeho American Anarchist.

Matt Reeves má do kvalitního režiséra či scénáristy velmi daleko a snímkem War for the Planet of the Apes, který nesahá Boullemu znamenité předloze ani po kotníky, své neumětelství opět potvrdil. Těšil jsem se na brutální opičí řezničinu, jenže Reeves mi místo toho naservíroval značně okoralé veganské tofu, kde přísnější měřítko snese jedině peprnější prolog. Za pochvalu stojí práce na VFX, kdy zejména opice zaujmou svou neskutečnou realističností, ale co je to platné, když se příběh plazí vpřed doslova šnečím tempem. Vágní chararkterizace postav, přestřelená stopáž či všudypřítomná unylost bohužel vyústí ve skutečnost, že pár hodin po projekci už vám na War for the Planet of the Apes zůstane v hlavě pouze mlhavá vzpomínka. Škoda promarněného potenciálu, jelikož tato divácky vděčná látka by si určitě zasloužila důstojnější zpracování. Jedna hvězda.

Jakožto zdejší hororový expert sice nemám volného času nazbyt, avšak zápasy kyrgyzské bojovnice Valentiny Shevchenko se mi vždy podaří vměstnat do krajně náročného denního programu. Jaké bylo mé zklamání, když jsem se hned v úvodu přenosu dozvěděl, že se její soupeřce Amandě Nunes strachy rozklepala kolena a zápas se tak neuskuteční. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tento hrůzný večer nebude mít konce. Prostá šachová partie by bezpochyby nabídla více vzrušení než tato dokonalá oslava bezkontaktního boje, kterou bych bez vydatného přísunu kofeinu rozhodně nepřečkal v bdělém stavu. Celé fiasko s názvem UFC 213 dokonal předposlední zápas Werdum - Overeem, kde rozhodčí zcela nepochopitelně vyhlásili za vítěze poloknokautovaného Overeema. Halou se začalo ozývat znechucené bučení a má svatá trpělivost taktéž dosáhla vrcholu. Závěrečný duel už jsem si nechal s radostí ujít.

Těšil jsem na kvalitní atmosferický horor, ale dočkal se navýsost nudného melodramatu s děsivou 110 minutovou stopáží. Velké štěstí, že se Victor Hugo nedožil premiéry, jelikož by měl k muži, který se směje, opravdu velmi daleko. Spíše by v kinosále pořádně zuřil a režiséra Paula Leniho následně zasypal sprškou peprných výrazů. Tato adaptace se zkrátka absolutně nezdařila, k čemuž mimo jiné přispěly i otřesné herecké výkony ústředních protagonistů. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Man Who Laughs uděluji odpad.

Kdyby N.W. Refn dokázal uspokojivě pracovat s tempem, mohla jeho Valhalla Rising dosahovat obdobných kvalit. Jakožto zdejší hororový expert sice navštěvuji ostatní filmové žánry spíše svátečně, avšak tvorbu talentovaného režiséra Brendana Muldowneye bedlivě sleduji již nějaký ten pátek a z jeho nového filmu jsem více než rozradostněn. Pilgrimage se může pochlubit působivou atmosférou, jež místy dokonce disponuje hororovým nádechem. K jejímu zdárnému vybudování výrazně napomohl evokativní hudební doprovod, kterému vévodí temné náboženské zpěvy, a rovněž ponuré irské klima. Velmi mě oslovoval i mysticismus, kterým je celý snímek prostoupen. Obstojný scénář, kvalitní herecké výkony a přítomný polylingvismus poté činí příběh uvěřitelným a dobově autentickým. Pilgrimage rozhodně doporučuji ke zhlédnutí a uděluji mu plné čtyři hvězdy.

Kdyby režisér Jon Watts uvedl tento v pořadí již asi desátý pavoučí reboot s názvem Spider-Boy: Recycling, ehm, pardon, Spider-Man: Homecoming na nějaké mezinárodní konferenci o klonování, dostalo by se mu potlesku vestoje, jelikož zde až na pár drobností máme co dočinění s takřka identickou kopií předcházejícího dílu série. V prostoduchém marvelovském světě je sice originalita považována za velké tabu, ale zdá se, že neustálá recyklace dané látky už začíná mírně iritovat i nenáročné komiksové diváky, jak také dokládá následující výkřik ze zadních řad kinosálu. Doslovně cituji: "Ty vole, voni tam snad pustili amajzing." Nebývalá příběhová plytkost, abnormálně hloupé chování postav či neskutečně primitivní dialogy už jsou v superhrdinském vesmíru považovány za nezbytný standard, ale Spider-Man: Homecoming vše dovádí do krajnosti, k čemuž bezpochyby přispělo rozhodnutí scénáristů o vytvoření pubertálního pavouka - Toma Hollanda, čímž snímek bez problému osloví i prepubertální publikum, které má koneckonců k marvelovským bezduchým výplachům po intelektuální stránce asi nejblíže. Odpad!

Po odpadovém kraťasu To není moje sestra! jsem nad režisérem Pavlem Soukupem definitivně zlomil svou pověstnou expertní hůl a jeho následujícím projektům již nezamýšlel věnovat ani jedno jediné zrnko pozornosti. Jenže během uplynulých týdnů se na mě prostřednictvím pošty obrátilo hned několik zdejších uživatelů s prosbou o sepsání fundovaného komentáře k jeho novému počinu. Nakonec jsem tedy ve svém nabytém denním programu nalezl volných 9 minut času a na Domovoje zaměřil svůj odborný zrak. Pan režisér zde bohužel rezignoval na jakoukoliv snahu o originalitu a z hlediska formy prakticky do písmene okopíroval epizodu Zvlášť strašidelní Simpsonovi, ve které shodou okolností přednáší verše z básně Edgara Allana Poea právě Jan Přeučil. Možná však dobře za toto nepokryté vykradení, jelikož Domovoj si uchovává hravost simpsonovského originálu a zůstává koukatelným až do samotného konce. V rámci české hororové produkce snímek bezpochyby patří k tomu lepšímu a já mu tak uděluji relativně přívětivé slabší dvě hvězdy.

Miluji inteligentní satiru, avšak tady se bohužel sebranka kavárenských povalečů a rádobyumělců z Gottwaldova vytasila s humorem páté cenové skupiny.