Morien

Ačkoliv se mi to ve výsledku docela líbilo (a tak, jako jsem brečela, když našla zeď z výstřižků ve sklepě, jsem už u popkultury nebrečela dlouho), tak mě The Queen's Gambit stejně spíš jenom utvrdil v přesvědčení, že vlastně nemám moc ráda seriály. Bývá v nich tolik místa na věci, které ve výsledku nic neznamenají... A musím se povrchně přiznat, že pokud v nich nehrají moji oblíbení herci, tak mám často problém vůbec udržet pozornost. Tady mě nejvíc zajímal vztah s maminkami a některé to pozlátko kolem na mě docela fungovalo, ale něco tedy vůbec. Byla jsem velmi ráda, že se na konci vrátila kamarádka z dětství, aby dala věcem trochu zdravé ženské perspektivy. Zajímavě mírně netradiční charakter hlavní hrdinky, zda by to mohlo být tím, že knižní předloha je poměrně "stará". Protože ano, děti, knížka z roku 1983 už je dneska skoro čtyřicetiletá. Všechno se mění a pomíjí. I já už mám na hlavě stříbrné vlasy. Copak asi udělám dál. Každopádně Anya Taylor-Joy nalíčená podle Marisky Veres, krása. A ještě péesko, za nejlepšího soupeře jsem považovala toho dětského ruského šachistu.

Spočítala jsem to a mám na svém seznamu oblíbených pohádek celkem 25 filmů, a z nich jenom Zlatovlásku režírovala žena. Je to ale ostuda. Zlatovláska je hodně televizní, minimalistická a uzpívaná, ale ty temné hudební momenty, až hororové obrazy (místnost plná sester se skrytými obličeji!, mrtvola vystavená v katedrále) a ten efekt, jakým se zlatovlasé panně třpytí vlasy, když sejme loktušku, se mi stejně vždycky budou líbit a tento film v mých očích povyšovat. Zároveň by se mohl člověk solidně ožrat, kdyby si dal panáka pokaždé, když by si pokládal otázky týkající se vnitřní logiky světa této pohádky. Jak se dostali mravenci na ostrov uprostřed jezera? Jak to, že Jiřík ani Zlatovláska nezemřou, když si do ruky nalejí mrtvou vodu? Když Jiříkovi cesta za Zlatovláskou trvala minimálně půl roku, jak se ocitli holubi peroucí se o její zlatý vlas tak strašně daleko od jezerního zámku? Proč Jiříkovi víc záleží na životě mouchy než na životě pavouka? Porodila královna dvanácterčata nebo měl Pešek každou ze svých dvanácti dcer s jinou ženou, když jsou všechny podobně staré? Proč si šťabajzna Houlihanová myslela, že o ni Jiřík bojuje pro sebe, když při každé příležitosti všichni říkají, že je tam jménem svého krále? Samé otázky.

-"Všechno pomine. Mládí pomine. Sláva pomine. Peníze pominou. (...) Já si koupím jenom kliku, ale vy si šetřte na celej flašinet."

-"Na čerty začnu věřit, až nějakého uvidím." Vždycky si říkám, jestli rodiče vědí, jak poznamenávají život svých dětí, když jedno pojmenují Angelína a druhé Adélka. To tu starší mohli rovnou pojmenovat Andělská mrcha a tu druhou Nanynka. Každopádně to asi bude nejhláškovatější česká pohádka, a rovněž nejbonbonkovatější v tom smyslu, jak si její tvůrci vyhráli s optickou kopírkou a vůbec s různými tríčky a vychytávkami a tak. I jenom jak se z Ondry odpařuje mlha, když ho polijí vodou, nebo když vylézá správce z truhly plné mouky jako umrlec z rakve, nebo když ďábel roztahuje svůj plášť nad hříšníky na komíně, nebo když hodí čerti Dorotu do kotle a my vidíme jen záblesk světla a hustý, čpavý, okem neproniknutelný dým pohltit vše kolem... a což teprve když ohnivý kočár jede vzduchem ku branám pekelným. Ikonické. -"Jé, já si zlomil šavli."

To, co neuděláme, neuděláme proto, aby ostatní nevěděli, že to udělat chceme. --- A ještě mám otázku do pléna: jak dlouho vám trvalo, než jste si uvědomili, že kouzelné nejsou oříšky, ale že to ona moudrá sova Rozárka plní Popelce přání? Protože mně to trvalo víc jak dvacet let.

Asi "nejopravdovější" cesta hrdiny, kterou české filmové pohádkové univerzum nabízí. Zároveň také jedna z těch mála pohádek, které otevřeně ukazují, že princ a princezna spolu mají sex i před svatbou, totiž chci říct jedna z těch mála pohádek, kde polidšťování postav a přidávání humoru neubírá na síle pohádkovému mýtu a ten je tak pořád stejně magický a osudový. Radoslav Brzobohatý je jako záporák kultovně fantastický, nedokážu ani říct, v které verzi ho mám raději, jestli v neustále promočeném celokoženém cestovním mundůru se širokým kloboukem a nebo ve fancy renesanční zámecké róbě se třpytivým pláštěm a vysokým límcem. (Co si namlouvám, samozřejmě že v celokoženém mundůru.) Pištěkovy kostýmy jsou vůbec silnou devízou této pohádky: šaty, které má Večernice při prvním setkání s Velenem (ty nadýchané rukávy, ta půlnoční modř, ta subtilní vlečka, ty třpytivé vlasy), jsou dost možná moje nejoblíbenější princeznovské pohádkové šaty vůbec, a i ty druhé, co Libuška v průběhu filmu nosí, s tím překrásným límcem, budou vysoko na mém žebříčku oblíbenosti. Ale i kostýmy zbytku herců jsou super, hlavně konečně pohádka, co nabízí zajímavé pokoukání i v oblasti mužské módy. Slunečník, Měsíčník (mínus dobový knír) a hlavně Větrník jsou velmi rozkošní jak ve své "standardní" podobě, tak ve fajnové verzi pro kralování a pouštění hrůzy s obrovskými čelenkami a korunami, ale i jako kriminálníci terorizující rozmazleného hrdinu. A taky ještě musím dodat, jak překvapivě důstojného a vznešeného panovníka si tu vystřihl zrovna Menšík. Taková ta scéna, kdy uprostřed noci v županu tepe elementály za to, že mu bez dovolení unesli dcery za účelem sňatku, a řekne "když ten otec je král", a nasadí si korunu je prostě skvostná. -"Raději mi, Kacafírku, řekni nějaký dobrý vtip." -"Dobrý vtip? Jsi moudrý král."

Matně jako bych si pamatovala, že jsem tady měla komentář zhruba ve znění, že jsem vždycky chtěla být princezna, co jezdí po kraji v rakvi na umrlčím voze, ale kam se jen poděl... Každopádně platí, že v neviditelném souboji mezi "O statečném kováři" a "Nebojsou" kovář mírně vede, protože jsou tam šílenější kostýmy, sympatičtější hrdina, nejdémoničtější pohádkový záporák hned po Mrakomorovi a "hoř světýlko, plápolej", ale tady je zase zelený ples démonů, nazgûloví karbaníci a spousta dalších bonbonků. A jinak tedy až já unesu princeznu, aby si nemohla vzít nikoho jiného, tak jí nebudu dávat kouzelné schopnosti.

Nebudu lhát, něco z té ruské estetiky absolutní přeplácanosti se na mně přichytilo. Nevím, jestli za to může explicitně Mrazík nebo něco jiného. Každopádně ty zdobené čelenky, vyšívané šaty, ta krabice s "drahokamy", megadlouhé copy, no někde v mém nitru jsou tyto obrazy pevně usazeny. A ještě nezapomenout, že tam je spousta březových lesů a na to já taky trpím.

-"Jenom písek." Továrna na hlášky a na popěvky, a rovněž jedna z prvních návštěv kina, které si pamatuji.

Na nás si nepřijdou, Růženka nosí stejný plášť jako Popelka. A rodiče Jana Krause vlastně mají i stejný kočár. Jaké to jsou zamotané vztahy. A jinak má místní melancholická písnička o sekání růží (po nichž se mi stýská) určitě místo na mém osobním seznamu nejoblíbenějších pohádkových písniček.