Morien

Předchozí filmy jsem nehodnotila, protože mi připadalo nedůstojné vymýšlet pořád různé kreativní způsoby, jak říci wtf?!? a úplně tím neurazit diváky z cílové skupiny, kteří si to očividně užívají, ale tady už se nemůžu udržet. WTF?!? Dejme tomu, že trestná výprava Halle Berry by se dala označit v rámci možností a v porovnání se zbytkem za kreativní, ale vše ostatní je tak strašně nesmyslný marast, s důrazem na slovo nesmyslný, že ó můj bože, proč, bože, proč. A taky si stojím za tím, a ser Davos by určitě souhlasil, že nemůžeš být dobrej nájemnej zabiják, když zřejmě každej člověk na světě zná tvůj ksicht.

Tohle přání vyslovuji málokdy, ale tady bylo jasno po prvních třech minutách: chci, aby tento film měl obličej, abych ho do něj mohla praštit. Režisér se tak strašně urputně moc snaží být down with the kids... no že bych ho prostě nejraději praštila do obličeje. Po jistém urputném přemýšlení: Film by měl mít tak čtyři hodiny, aby v něm měly věci čas dávat smysl, ale doopravdy smysl, všechno vykreslené do nejextrémnějších detailů, všechno s tím nejzběsilejším drivem, který Sam Levinson místy zdá se doopravdy mít, ne jenom hra na cool a na pozlátko. Protože teď jsou tam zejména pouze ty slzavé glitry, ale autorským očistcem si nikdo doopravdy neprošel a proto film uměleckým i komerčním světem jenom profrčí bez povšimnutí.

(1001) Asi jsem měla přehnaně vysoká očekávání, ale takhle jsem se u "dobrého" filmu už dlouho nenudila. Film sice jede přesně jako mašinka, ale možná právě proto (plus některé další věci) ho vlastně nenávidím.

A mně se líbí, jak to klucí zahráli. A ne moc často se vidí takhle zobrazené/zahrané chlapecké přátelství.

"What we do in this life echoes in eternity."

Teoreticky by mi bylo líto, že to neměl v rukou vyspělejší filmař, ale když se podívám, že panu režisérovi je 29, tak si naopak představuji ty krásné věci, co od něj můžeme čekat, až bude mít trochu jistější ruku. Co se týče Piercingu: zhruba až do příchodu Mii na hotel to bylo strašně super a potom to najednou zničehož nic ztratilo dech a jenom párkrát se tam objevil odlesk té úvodní slibnosti. Těším se tedy na budoucnost a realisticky si říkám, že k Piercingu už se nejspíš vracet nebudu.

Typický produkt studiového "snažení", kalkulování, přepisování, přetáčení a jiného všemožného syntetizování. A je to škoda, neboť záporáčtí bratři mohli být pěkně cool.

Film je formálně zvládnutý, je vidět, že u jeho psaní někdo přemýšlel a dokonce zapojil i kritické myšlení. (A tady vidím nejzásadnější rozdíl oproti Bohemian Rhapsody, kde člověk doslova cítil, jak filmařům May a Taylor dýchají na záda a dbají na to, aby jim film nepoškodil pověst ani současnou, a aby i kdykoliv v minulosti působili jako ti největší světci. V Rocketmanovi jsem tenhle pocit neměla.) Má to pěkný rámeček, postupné sundávání kostýmu/odmaskovávání je fajn (a dokonce bych byla radši, kdyby těžiště bylo víc tady, tedy v tom, jak je to vyprávěno, a nikoliv v tom, co je vyprávěno) a občasné prolínání snů a reality vždycky potěší. Jenomže víc už toho k dobru asi neřeknu. Příběh/děj je extrémně nudný. Filmu se podaří přesáhnout víc než polovinu své celkové stopáže bez jakékoliv překážky postavené hrdinovi do cesty. Ačkoliv tam náznak depresu a dráma je, tak je to pořád taková divně bezpohlavní limonáda, kde se hrdinovi podaří všechno, na co sáhne, a trpí jen tak trošku po straně, aby šlo poznat, že je to umělec. A zhruba v téhle chvíli se přidává taky to, že film je plný možná sympatických, ale ne příliš herecky zajímavých aktérů. Takže ačkoliv byl počátek slibný a některé pasáže zajímavé, tak jsem prakticky celou druhou půlku film proklínala a fyzicky bojovala sama se sebou, abych udržela pozornost a vydržela až do konce tu neobyčejnou průměrnost všeho snažení. Nicméně jsem díky filmu přišla na hlavní důvod toho, proč mi hudba Eltona Johna leze na nervy: je to tím piánem, před kterým se nedá uniknout, a z jehož manické falešné emocionálnosti se mi chce při delším poslechu škubat si vlasy z hlavy. Občas to tak s hudbou mám, že se mi zdá, jako by se mi psychicky nemocný hudebník snažil svojí tvorbou tu nemoc předat, místo aby sebe i mne svou hudbou léčil, a tohle je přesně jeden z těch případů. (Z českého rybníčku například Hentai Corporation, kluci jsou to sympatičtí, ale jejich poslech na mě působí jak česnek na vampýra.)

Říkala jsem si, že ta trochu neobratná filmařina mi brání se stoprocentně napojit na něco, co by při adekvátním zacházení mohla být nálož jako blázen, a hle, ono je to proto, že to Tommy Lee sám sobě si. "podle knihy, smrt, sebevražda, putování, trauma, divoký západ, samota, šílenství"

(1001) Nesnesitelné. Je to jako sledovat posledních deset minut rozhovoru, který předtím bez mé přítomnosti probíhal několik hodin. Diskutující už dávno všechno hodnotné řekli a já slyším jenom jejich zatvrzelé trvání na heslech, která opakováním a odmlčováním z únavy ztratila význam.