raimi

Naprosto pubescentní, pankově animovanej androš, aneb nejstarší předseriálovej díl South Parku, kde Cartman byl ještě Kenny.

Nečekal jsem, že mě Procitnutí takhle sejme. Donedávna jsem o něm ani nevěděl. Byla to pro mě jedna z těch mnoha generických duchařin, kterých se v tý době objevily mraky, a úplně mně proplula pod radarem. Jenže teď jsem objevil Stephena Volka. Britskýho hororovýho scénáristu, kterej má na triku osmdesátkovou podivnost Gothic a Friedkinovu Chůvu. Já ho teda začal registrovat až teď, když mně udělal radost kanadským Polibkem a stylovým Oktanovým kultem. Navíc taky napsal kultovní televizák Ghostwatch a populární sérii Afterlife. Moc pěkný portfolio, řekl bych. Standardní kvalita udržovaná přes třicet let, to neumí každej. Takže jsem si sehnal i Procitnutí, nenechal se odradit totálně podstřeleným hodnocením a šel do toho. A film mě naprosto pohltil. Ze začátku jsem byl nedůvěřivej, ale Volk je suverénní tvůrce, a Murphy jako režisér odvedl špičkovou práci. Na to, že je film poměrně delší, tak mu nikdy nespadne řetěz, ba co víc, ke konci pekelně graduje a já napětím ani nedýchal. Herci jsou skvostní, charaktery a jejich motivace uvěřitelný, atmosféra perfektní, kamera úchvatná a hudba víc než výborná. Tohle se zkrátka povedlo.

Ještě než Ellory Elkayem natočil hitovej Pavoučí teror, ukázal svůj talent v tomhle nabušeným broučím televizáku, kterej vůbec nevypadá lacině a spolehlivě zabaví.

Je opravdu potěšující, když se objeví film, kterej mně jako divákovi, přinese všechno, co západní tvůrci dávno opustili, a přinese fungující drama, patos, sympatický postavy, uvěřitelný motivace, drajv a zatraceně cool scény. Pro mě film roku.

Zapomenutý kanadský hororový béčko. Dobový speciální efekty, který vždycky potěší, fajn atmosféra a film nedrhne a šlape jak má. Tahounem je pak překrásná Meredith Salenger jako dcerka těžce zkoušeného tatíka, kterýho s nedobrými úmysly svádí tajemná tetička. A ta příšerácká čičina byla naprosto boží.

V době svýho vzniku bylo Trauma hořkým zklamáním. Trpkým prozřením, že Argento už je bohužel za svým tvůrčím zenitem. Ale čas šel dál, Dario rozhodně nepověsil řemeslo na hřebík a točí si vesele dál. A i když je kvalita jeho filmů sestupná, tak pořád jsou to vály, na který se vyplatí podívat. Jen člověk musí vědět do čeho jde a nečekat další Profondo rosso. Já jsem se s tím už srovnal, a třeba u jeho Drákuly se královsky bavím. :-) Takže, po svým silným italským období se Argento na začátku devadesátek ochomýtal v Americe, aby tam společně s Romerem natočil Dvě ďábelské oči, a pak už sám za sebe Trauma. A ono to vůbec není špatný. Navíc teď, když film konečně dostal naprosto špičkovou blu-ray úpravu od hračičků z Vinegar Syndrome, ten biják prokoukl nevídaným způsobem, a je radost na něj koukat. Furt je tam cítit silnej autorskej tvůrce, hudbu dělá Pino Donagio, zábavným způsobem se tam mihne Brad Dourif a navíc tady taťka Dario svlíkne svou, v tý době, sedmnáctiletou dceru Asii. Hele, mně to ke štěstí stačí.

Ta pravá paráda měla přijít až v roce 2000, kdy vznikl Vampire Hunter D: Bloodlust. Ale i tak jde o na svou dobu ohromujícím způsobem animovaný a stylový hororový anime, plný fešáckých monster a atmosféry, že by se dala krájet.

Půlhodinovej hudební film, průřez tvorbou děvčat z kapely Zuby nehty za období 1991 až 1995. I na Dybbuk dojde. Nostalgie jako kráva.

Jeden z prvních filmů ze silné vlny renesance španělských hororových thrilerů, která okolo roku 2000 s velikým ohlasem proběhla. Výbornej paranoidní napínák, kterej nechá diváka v nejistotě až do poslední minuty, a pak ho vyplivne s hlavou plnou otázek a zralýho na další projekci.

Výbornej exorcistickej příspěvek (ze Slovenska!) do série youtube kraťasů "Who´s There" Film Challenge.