Radek99

Definitivní přestup Alejandra Gonzáleze Iñárritua do Hollywoodu stál vážně za to! Jeho pátý celovečerní film, podruhé pod křídly mocné americké produkce (nepočítám-li široce koprodukční Babel), je z podstaty věci vlastně jasnou uměleckou odbočkou, Iñárritu si přestal ve svém tvůrčím úsilí vůbec poprvé nakládat na bedra tíhu za všechnu bolest a hříchy celého světa a natočil na první pohled zábavný soft film, odlehčený komediální žánr. Jeho dílo je ale ve skutečnosti silně podvratné, primární satira uměleckého světa na Broadwayi ve druhém plánu chytře a efektně nastavuje zrcadlo uměleckým snahám Hollywoodu. Opravdu by mne zajímalo, do jaké míry je Iñárritův Birdman odkazem na Křídla slávy, legendární holandský snímek Formanova spolužáka Otakara Votočka. Křídla = ptačí muž, ptáčník plus všechny ty motivy ptáků a slávy a s tím spojené analogické přemítání o pomíjivosti slávy a vztyčený prostředníček všem těm současným západním celebritám. Hlavní hrdina, hollywoodský herec, který si chce potvrdit svůj status umělce a tak se snaží prosadit v divadle, v doméně prapodstaty hereckého umění. Je spíš řečnickou otázkou, jestli to všechno nedělá jen kvůli své slávě, pro slávu by (se) totiž byl schopný i zabít (ani ne tak pro herectví samotné), vlastně by mu bylo jedno, jestli by se proslavil coby blockbusterový Birdman, nebo charakterní autor a herec na Broadwayi. Jenže - Iñárritu a spol. k tomuhle jednoznačnému námětu přimíchali postmoderně pojatý prvek hercova vnitřního hlasu, který se z původního uměleckého alter ega odkazujícího svou sofistikovanou formou k hercově dřívější komiksové kariéře postupem času mění v alter ego rozdvojené osobnosti, psychicky narušeného a nemocného člověka. Jeho vnitřní hlas je projevem jeho duševní nemoci, vše lze tedy interpretovat i tak, že to dělal hnán šílenstvím...ale to může být významová metafora smyslu filmu...celý showbyznys je motivován šílenstvím zúčastněných lidí...v medicínském slova smyslu... Je herostratovský komplex příznakem nemoci, nebo ryzí podstatou branže? Jenže - pak je tu ještě epilog... Co je v tomhle snímku vlastně realita? Postmoderně nejednoznačný obsah je ovšem rámován cizelovanou formou, která dělá z Birdmana to skutečné umění a je jedno, jak okázale působí. Kombinace skvostné kamery Emmanuela Lubezkiho a umně maskovaných střihových přechodů vede k vytvoření iluze konstantního, nepřerušovaného toku záběrů, jedné opojné dvouhodinové kamerové jízdy (dobře vystihující podstatu divadelního aktu). Kamera se navíc ještě během nekonečného pohybu nepozorovaně mění, tu v subjektivní kameru, tu použitím extra krátkého ohniska v iluzi rybího oka, pak zase v časosběrný záběr etc.etc. Metacharakter kamery také originálně variuje, ale občas i nabourává divadelní zásadu jednoty místa, času a děje. Další sugestivní vjem jsou pak ruchy a hudba, prosté bicí nástroje jsou schopny vytvořit tak sugestivní hudební doprovod, že chvílemi až mrazí. Hudební podkres také skvěle vyvažuje dynamiku snímku (která se zlomově mění právě až s přicházejícím epilogem). Osobně tu pak shledávám jednu z nejlepších mizanscén amerického filmu, film působí jako svého druhu 3D interaktivní vizualizace a filmová prohlídka zákulisím typizovaného divadla na Broadwayi. Iñárritu definitivně opustil originální narativní koncept svého dvorního scénáristy Guillermo Arriagy, zůstává ale jeho silná stránka výběru a práce s herci - Michael Keaton a Edward Norton jsou naprosto fenomenální a osobně mě hřeje na srdci, že jde o jejich velký umělecký návrat, Iñárritu z nich ,,vyždímal" hodně.

Tak tohle bylo opravdu ryze severské. :-) Na začátku jsem si říkal, dobře, další typizovaná žánrovka s automatickým dějem o to, že se jeden tatík nakrk, protože mu zabili dítě, a tak sám vykostí celou místní mafii...JENŽE tohle natočili Skandinávci...a ti to pojali po svém! Boj sněžného pluhu s mafií (český distribuční název je ve skutečnosti jeden velký spoiler) je vlastně spíš parodie na filmy o pomstě, tam, kde seveřané přisolili a objevuje se černý humor, je to naprosto vynikající, bohužel čas od času je to taky dost plané (tam, kde humor není, kde se to tváří vážně, hlavně tedy na začátku). Svým způsobem je to takové norské Fargo. Několik opravdu dokonalých momentů: mezititulky informující o právě zemřelých (kromě četnosti i hra křížů - římskokatolické a pravoslavné, sem tam i židovská hvězda), zmínka o roce bitvy na Kosově poli, rozhovor o původu a bydlišti ,,čínského" nájemného vraha, sob v radlici, homosexuální gangsteři v utajení, rozhovor srbských mafiánů o podmínkách v norských věznicích, scéna rozloučení nad hrobem mrtvého Wingmana, debata o gangsterských přezdívkách, čtení před spaním... Víte, co je to Stockholmský syndrom? PS: Papu zahrál chameleón Bruno Ganz v nějaké dokonalé metamorfóze! Wow...

Kameňák 13

Logický kariérní postup frankofonního kanadského režiséra Philippe Falardeau do Hollywoodu bohužel znamenal tohle kýčovité uprchlické drama, které sice popisuje objektivně zajímavou a celkem pohnutou událost, ale utápí se v klišovitých scénách (scéna setkání bratrů v uprchlickém táboře s dlaněmi v písku byla doslova ukázková). Tvůrci záměrně staví proti sobě kulturní odlišnosti a z nich plynoucí dlouhou řadu paradoxů, pro mne byla ovšem největším paradoxem scéna s bílou americkou bezdomovkyní u kontejneru supermarketu, v němž pracoval Jeremiah, která klade logickou otázku - Spojené státy americké (potažmo naše civilizace) se nedokáží postarat o své vlastní občany v nouzi, proč se tedy dost pokrytecky snaží pomáhat uprchlíkům z třetího světa? Máme-li bezdomovce a ghetta plná sociálně vyloučených občanů, není naší morální povinností přes veškerou hrůzu událostí v Africe postarat se v první řadě o ně? Každopádně pohnutý příběh čtyř súdánských běženců si bezesporu zasloužil kvalitnější filmové zpracování, škoda, že se tvůrci nevyvarovali přemíry sentimentu...

Byl jsem hodně zvědavý, co David Michôd předvede po svém vynikajícím celovečerním debutu Království zvěrstev. The Rover je zajímavě stísněná postapo roadmovie, z níž přímo sálá obsesivní fascinace vizemi kolapsu civilizace, pochopitelná jak v dnešní době očekávaného civilizačního zlomu, tak i u národa, který dal světu Šíleného Maxe. Co se žánru týče, postapo estetika a vnitřní logika navazuje na western; Michôdův snímek není revoluce, nýbrž sotva znatelná evoluce, nic moc převratného, hlavní předností je ale ona podmanivá atmosféra, která se doslova vrývá pod kůži. David Michôd postavil vše na vynikající formě - skvělá, až magická kamera, hudba, mizanscéna, ruchy... Závěrečná scéna je jasným důkazem toho, jak bez ohledu na bezpráví, chaos, který obklopuje člověka v Hobbesově ,,přirozeném stavu", jen zásady a čest znamenají všechno a na ničem jiném nezáleží. Tematicky se se svým skvělým debutem neprotnul a nekonkuruje mu ani kvalitou, přesto je to povedený a originální snímek, Michôd je opravdu svébytný tvůrce. A zvláštní vjem - chvílemi jsem měl neodbytný pocit, že v hlavní roli hraje Karel Roden...

Petr Václav konečně naťukl v české kinematografii téma, které lze úspěšně vyvážet směrem na západ, neboť to je dnes asi jediné, čím může naše stále ještě spíše podivná republika z východu oslovit západoevropské publikum, vztah bílé ekonomicky úspěšné majority a sociálně vyloučené romské minority. Neboť to jediné máme už s Evropany ze Západu společné - Romům nerozumíme, bojíme se jich a nechceme si je pustit moc blízko k tělu. Největší obdiv zaslouží Petr Václav jednoznačně za samotný nápad, za téma, které je jedním z bolavých míst naší společnosti, obdiv zaslouží i odvážný casting, v celém jeho filmu kromě Přemysla Bureše hrají jen samí neherci, a právě neortodoxní režisérská práce s (romskými) naturščiky, dokumentární kamera, absence filmové hudby (ve filmu zní hudba pouze ze synchronů) modifikují výsledné civilní a autentické vyznění snímku. Realistické, tedy hodně depresivní. Stejně chvályhodné je to, že tvůrce se nesnaží dělat z Romů oběti (jak je to vlastní tematicky spřízněným, hlavně poslední dobou značně převažujícím aktivistickým - a do silné míry ideologickým - sociálně-kritickým snímkům). A mimo to - Cesta ven je naprosto poctivý film. Nejhorší na něm ovšem je, že cesta ven není... PS: Zasloužený Český lev za nejlepší film i režii. Snad s ním spojená mediální pozornost filmu a tématu alespoň trochu pomůže...

Exemplární červená knihovna zabalená do škatule překrásné výpravy a snové hudby... Vysokorozpočtové porno pro ženy.

X-tý klon CSI, tentokráte ve veřejnoprávním provedení...aneb soubor celkem dobrých až výborných českých herců, kteří nemají co hrát...

Upíři jsou právě teď ve světě kinematografie módní tématikou a tak bylo jen otázkou času, až někdo pojme toto téma i lehce parodicky, nakonec jako první ,,upírský Concorde" vzlétl můj oblíbený novozélandský režisér Taika Waititi a polovina kiwi-dua z Flight Of The Conchords a natočila naprosto dokonalou parodii upírských filmů. Formou nízkorozpočtové nezávislé mockumentary z Nového Zélandu dokazuje, že při dobrém nápadu a neotřelé poetice nezáleží na penězích a velikosti rozpočtu. Takhle dokonale ulítle zparodovaný fenomén ,,upírského" filmu jsem si snad ani nepředstavoval...hoši tu semleli všechno - upírské propriety, lidové upíří pověry, tradiční prostředky proti upírům, samozřejmě dějiny žánru (Nosferatu - Vlad / Dracula - Coppolův majstrštyk - Interview s upírem - Van Helsing - Twilight - Pravá krev etc), noční a citový život průměrného upíra...zásady správného vysátí oběti, oblíbený upírský bar...přesně, jak už to tu někdo psal - Všechno, co jste chtěli vědět o upírech a báli jste se na to zeptat... a přesně v tom raně Allenovském duchu... :-)

Je to sice jenom výsek, malý výsek, ale i tak má nepopiratelnou hodnotu, alespoň tedy pro mne, člověka, který bulvár nesleduje a takřka nic o něm neví, pominu-li tedy obecné mechanismy fungování. Portrét Pavla Novotného (a o ten se jedná v tomto dokumentu především) má až bulvární charakter, dotyčný si Víta Klusáka a jeho štáb pustí až do obýváku a nechává se (evidentně záměrně a komponovaně) natáčet ve spodním prádle ve velmi nelichotivé poloze a při velmi intimním rozhovoru se svou manželkou. Pominu-li estetický odsudek, zbude ve mně při sledování promluv a sebereflexí těch lidí prázdno - je horší tenhle amorální cynik, který má pocit, že je inteligentní, protože je schopen bez studu psát o těch nejpokleslejších věcech útočících na první signální, nebo jeho manželka, která si takovéhle monstrum dobrovolně vzala a má s ním i dítě a je si moc dobře vědoma, z čeho jeho peníze pocházejí? Bulvární ,,žurnalisté" zde vyobrazení jsou souborem fyzicky velmi neatraktivních lidí pachtících se po světě krásných a úspěšných, nevím, jestli je to jen náhoda (vzniklá dokumentárním iniciováním tohoto ,,výseku reality"), nebo nějaké obecnější pravidlo, každopádně to působí dost paradoxně. Každopádně Klusákovi se podařilo dostat před kameru hned čtyři zásadnější protagonisty - mimo již zmíněného Novotného ještě majitele serveru extra.cz mluvícího o Noamu Chomskym a potřebě další revoluce, u člověka neštítícího se vydělávat peníze takovýmto způsobem vyhraněně levicová ideologie celkem překvapí, dále pak zřejmě doyena bulvární branže, který byl v dokumentu zneidentifikován rudou hvězdou a hovořícího bez obalu o ,,nesnesitelné lehkosti žití" v této branži v Česku, a neposledně nebývale cynickou, vyhořelou a zahořklou Novotného kolegyni s profesní zkušeností ze sex-shopu (ty interpunkční záběry s vibrátory se přímo nabízely), která ráda natáčí a fotí celebrity, nerada ale, když někdo natáčí ji...Suma sumárum lidský odpad, který dobře dokumentuje Achillovu patu současné doby a kapitalismu obecně - pro peníze, moc a ,,easy life" je ochotna udělat dost velká skupina lidí prakticky cokoliv...