k212

+++ Precizní kamera, fascinující počáteční scéna (jejíž účel se dá vysvětlit minimálně dvěma extrémními teoriemi - čímž narážím na logicky nedotažený scenář nebo sestřih); absurdně vykořistěná scéna bloumání osamělého androida po lodi; tři vyčnívající charaktery a jejich střet Elizabeth-David-Vickers; jediná opravdu hnusná a strašidelná scéna - operace; příjemná výprava a skvělé dekorace. --- Dějově infantilní, splácané, rádoby šokující - nastavovaná kašička, která nic moc neosvětlí, kromě velmi vtipné skokove evoluce našeho starého známeho Aliena, a nic moc nového nenastolí; figurky na šachovnici lodi jsou nudné, jen jsou; opravdu špatný a nefunkční soundtrack, který dokonce občas ruší. Předražena bublina, kterou ani není třeba vidět ve 3D (fakt jsem si myslela, že na mě příšery budou alespoň skákat, naivita). Ridley to měl natočit, jak původně požadoval, jako totální krvavej masakr, nepřístupnej pro dětičky. Takto je to rutinérská záležitost staršího znuděného pána, který sice ví, co chce, ale studio to ví ještě líp :(

Frenetickej běhací a skákací parkour mezi kulkama, šípama a sadistickejma hlavama (rez+bílá+holá) v zádech s vtipnou neohipíckou rodinkou, to vše za zvuků kůlový hudby a šišlavý němčiny. A navíc voddechovej čas - konfrontace s technikou; vnímání zvuků, tvarů, barev; emoce. Obsazení na jedničku, lokace špinavě pevninské. Joe Wright si odskočil do žánru, který pro něj není typický a díky tomu stvořil něco, co není tak zřejmé, jak se na první pohled zdá. Pro mě po dlouhé době osvěžení v žánru, který se může jmenovat třeba špionský, akční, dobrodružný, romantický... anebo prostě kompilační. 80%.

Fajnová hudba a jedna atmosférická scéna z filmu lepší dílo neudělá, obzvláště, když je děj bez rozmyslu slepován ze scének ze života několika lidí, osudem poznamenaných. Očekávala jsem daleko větší emoční výcuc a ono to bylo jen takové polechtání. Škoda nevyužitého hereckého potenciálu.

Postavy ploštice plošticovaté - byť obsazené v několika případech excelentně, nejsou znát jakékoliv pohnutky k jednání, motivace, impulsy, jsou to jen takové loutky, jimiž hýbe nezaujatý filmař. Děj je nedotažený, snímek plyne v melodramatickém proudu a ani ve chvíli, kdy by divák měl zaplakat nad osudem, to s dramatizací nehne, výsledkem je dějově-flegmatická snůška fádností. Škoda, toto téma by si zasloužilo mnohem víc tvůrčího vkladu (jak scenáristického tak režijního) a hlavně oddanosti tématu.

Švédská luteránská církev a její všemožné lokální sektářské sbory aneb boxovací pytel Asy Larsson. Servítky si příliš nebere, ale ve výsledku je zcela jasné, že je to o lidských slabostech, které se za víru pouze schovávají, aby nebyly tolik "vidět" a církevní instituce jim tento úkryt s radostí poskytuje. Film je slabší odvar toho, co se člověk dočte v knize, ale na stranu druhou má svůj jasný smysl a cíl. Spíš než kriminálka je to drama několika lidí, které je okořeněno bizarní vraždou. Nasmínáno to není zle, ozvučeno jest to divně, herecky to poněkud pokulhává. Nicméně se docela těším, zda se tvůrci pustí do adaptací dalších příběhů Rebecky Martinsson. Minimálně ten druhý -Prolitá krev- by za to stál, je o fous lepší a agresivnější :)

Kde je Fincher? Schován kdesi v pozadí. Transformován do postavy Lisbeth, bojující s větrnými mlýny establishmentu. Navenek ukazuje, že je zručný řemeslník, který umí zpracovat očekávané očekávaně až nadstandardně. Třebaže zimničně, mrazivě, strašidelně ... Kupodivu mě to emočně naplnilo (hold někteří si na ty emoce přece jen potrpí), oproti adaptaci domovské, která mě tak akorát dokázala emočně vysát a dostatečně nasrat. A koneckonců - exteriéry a reálie jsou na americkou megaprodukci neočekávaně dobré, čekala jsem daleko horší záležitost, toto mě velmi potěšilo, také díky opravdu povedenému hereckému obsazení.

Asgard - cože, to jako Stargate rasa? Jotunheimen - jakože to pohoří v Norsku, kde mně bylo tak krásně? No to asi ne. Teda ta demagogie se mi moc nepodařila, budiž. Nicméně otázkou je, zda se povedl Thor? Dle mého nikoliv. Nevadí mi ono fantazijní nakládání s fakty, ani komiks, jenž je předlohou, ani režijní vedení a herecké obsazení - ba naopak. Vádí mi -a to doslova- upjatost scenáristů a studia k platícímu -rádoby připitomělému- publiku, které to musí -dle nich a nejspíš nějakých marketingových průzkumů- mít naservírováno přímočaře, řekněme až polopaticky s velkou příměsí stupidity. Pak je možno na to frknou tu krásnou nálepku = block-blitky-buster. A tak tomu je i u Thora! Jednoduchost ve slovech i činech; náznak propracovanosti mytologie - ani omylem; nejednoznačnost hrdinů - cože všichni víme, jak to je; primitivní narážecí vtipy - juchů; krásné digitální triky - no jak kdy; krásný svalnatý hrdina - ano ano, slint! Thor je zábavný, je hezky udělaný a tak to má být - dle těch marketingových měřítek. To, že neoslovuje mě, je můj problém, že jo. A o tom je celý tohle tlachání - líbí/nelíbí. Beztak mi to furt evokovalo Flashe Gordona - jo tu starou britskou vykopávku - taky byla tak pitomá, ale měla lepší písničku, to zase jo.

Bohužel film tápe v nerozhodnosti, který ucelenější pohled na události si vybrat (psychologický, policejní, špiónský, žurnalistický) - obsáhnout všechny tyto úhly pohledu z knižní předlohy se jistě nedá, stačilo vybrat si jen jeden a bylo by to o mnoho lepší, než fragmentovat v neutrálním, vágním a koneckonců i nudném duchu. 40%.

Sociální horror, emancipační drama ... brutálně romantická vyprávěnka. Tááákhle si mě čapla mezi prsty a pěkně pomordovala - napětím jsem chvilkami ani nedýchala, hustota emočního náboje byla téměř na hraně fyzické bolesti. A to jsem si myslela, že mě nic po znalosti literární předlohy nepřekvapí. Inu někdo umí ... a nejen herecky (Austrálie vždycky vyplivne v nečekané chvilce supertalent, a navíc o Michaelovi jsem ani sekundu nepochybovala), rovněž režijně a hudebně.

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%.